Tainted Grail: Song of a Dying World je hra v žánru temné fantasy, která adaptuje námět a motivy deskových a počítačových her Tainted Grail zasazených do temné alternativy artušovského Avalonu. Odehrává se zhruba sto let po událostech první hry Tainted Grail: The Fall of Avalon (2019). Lidstvo se pod vedením krále Artuše uchýlilo na ostrov, aby uniklo moru zvanému „rudá smrt“, ale setkalo se tam s prastarými obry a „divnotou“ (wyrdness), která pokřivuje realitu. Po poslední katastrofě zvané „pád Avalonu“ je lidstvo rozštěpené do izolovaných komunit obklopených rozvalinami a divnotou. Hráči představují přeživší disponující částí Artušovy moci, jejichž úkolem je bránit zbývající osoby a konfrontovat nadpřirozené hrozby.

Hra využívá upravený příběhový engine Story Arc System, původně vyvinutý pro Shadows of Esteren (2010). Postavy jsou definované především pěti širokými vlastnostmi zvanými „cesty“, které vyjadřují spíš obecný přístup k řešení problémů (jsou to Bojovnost, Kreativita, Pozornost, Přesvědčení a Rozum), a sadou dovedností. Nadto mají výhody a nevýhody, které jim poskytují drobnější schopnosti, bonusy a postihy. Při vyhodnocování hráč hodí jednou desetistěnnou kostkou, výsledek sečte s hodnotami příslušné cesty a dovednosti, přičemž potřebuje překonat určenou obtížnost. Boj používá stejný základ vyhodnocování, ale přidává další faktory jako iniciativu, obrannou hodnotu, zbroj a poškození – nahromaděné zranění způsobuje čím dál závažnější postihy, až smrt. Hra zohledňuje i psychickou újmu, vyjádřenou hody na duševní odolnost, které při neúspěchu můžou vést k různým omezením a následkům.

Pravidla kladou důraz hlavně na osobní příběhy a změny postav. Každý hráč si pro svoji postavu zvolí abstraktní příběhový oblouk vyjádřený jednou z pěti barev – ten pak vyjadřuje obecné cíle a osobnostní rozvoj postavy (například modrá souvisí s uzdravováním, červená směruje ke konfliktu). Samostatně určená „cesta povznesení“ vyjadřuje, jak se postava v kontaktu s nadpřirozenými hrozbami proměňuje, přijímá nebo zavrhuje své vnitřní nadpřirozené síly a možná se postupně stává mocným „strážcem“. K dalším výrazným subsystémům patří cestování a průzkum, při kterém hráči musejí opatrně nakládat se zdroji a rizikem, protože vystavení „divnotě“ může pokřivovat tělo i mysl.

Hra vyšla v jedné bezmála 400stránkové základní příručce popisující kromě pravidel i samotný herní svět.

Albedo: The Role-Playing Game je sci-fi hra v žánru vesmírné opery vycházející z komiksové série Stevena Gallacciho Erma Felna: EDF, která vycházela v antologii Albedo Anthropomorphics, a jejího sequelu Birthright z antologie Critters. Herní vesmír obývají inteligentní antropomorfní zvířata (savci a ptáci), rozdělená na dva válčící státní útvary – kosmopolitní Mezihvězdnou konfederaci a fašistickou králíkocentrickou Nezávislou Lapinskou republiku. Hráčské postavy představující různé zvířecí obyvatele Konfederace jsou nejčastěji příslušníky Mimoplanetárních obranných sil (Extraplanetary Defense Force – EDF), elitní vojenské složky, jejímž úkolem je bránit planety Konfederace a znovudobývat ty, které byly obsazeny nepřítelem. Kvůli vojenské převaze EDF se Nezávislá Lapinská republika uchyluje k hybridní válce, takže občané Konfederace čelí kromě vojenských útoků také dezinformačním kampaním podrývajícím jejich důvěru ve vládu a její schopnosti své obyvatele chránit.

Hra používá tradiční systém kombinující základní vlastnosti s dovednostmi. Osm vlastností se dělí do dvou skupin: fyzické (síla, vytrvalost, manuální zručnost, koordinace, stabilita) a psychické (rozum, intuice, motivace). Fyzické vlastnosti se určují hodem 2k6, přičemž konkrétní hodnoty ovlivňuje „rasa“ (pták nebo konkrétní druh savce) a velikost postavy. Každá skupina velikosti každé ze sedmi podtříd savců (kočkovité, psovité či medvědovité šelmy, hlodavci, vačnatci,  kopytníci, lasicovití) či třídy ptáků má pro každou svou fyzickou vlastnost definovanou jednu ze sedmi úrovní A–F. Psychické vlastnosti se nezávisle na čemkoliv určují přímým hodem 2k6+3. Hodnoty vlastností (spolu s dalšími faktory) pak mají vliv na dovednosti postav. Těch je ve hře několik desítek, přičemž určitý výběr základních dovedností mají všechny postavy společné a další si hráči vybírají sami z různých tématických okruhů (sociální, pohybové, bojové, mechanické, znalostní, vojenské). Téměř všechny akce se vyhodnocují pomocí jediné tabulky převádějící obtížnost akce na číslo (2–11), které je nutné podhodit při hodu 2k6. Boj je ve hře pojatý velmi realisticky s důrazem na poškození/zničení jednotlivých částí těla se všemi z toho plynoucími důsledky. Jelikož jakýkoliv fyzický střet může být s velkou pravděpodobností fatální, je považován až za poslední možnost v případě, kdy vše ostatní selže. Dobrodružství se proto neorientují primárně na boj, ale spíš na osobní interakce, společensko-politické šarvátky, průzkumné mise apod.

Základní pravidla vyšla ve formátu krabicové sady tvořené čtyřmi příručkami: hráčskou Player's Manual, vypravěčskou Referee's Manual, katalogem vybavení Equipment Description a dobrodružstvím Tlakatan Scenario.

Tuto první edici publikovalo vydavatelství Thoughts & Images. Kromě designéra Paula Kidda se na vývoji podílel i původní autor a ilustrátor komiksu Steve Gallacci. Navázala na ni revidovaná druhá edice Albedo: The Role-Playing Game (1993) od vydavatelství Chessex.

Stejnou předlohu adaptuje i jinak nesouvisející hra Albedo: Platinum Catalyst (2004) od vydavatelství Sanguine Productions (dnešní Sanguine Games).

Dangerous Journeys je hra, kterou spolu s Davem Newtonem napsal Gary Gygax po svém odchodu z vydavatelství TSR. Byla plánována jako obecný systém, pro který by bylo možné vydávat příručky s různými žánry a herními světy, ale její existenci ukončil soudní spor s vydavatelstvím TSR dřív, než k naplnění tohoto cíle došlo. Vyšla tak jen pravidla pro žánr fantasy pojmenovaná Mythus, situovaná do světa Ærth. Ten z velké části přímo čerpá z historie a mytologie Země (např. jednotlivé kontinenty jsou nazvané Æropa, Afrik, Azir, Amazonia…), ale historické kultury tu existují po boku živoucích bájí, pověr, mocné magie a bájných míst, jako je Atlantida. Uvnitř planety se nachází vnitřní svět, který je inverzí zemského povrchu – v místě oceánů jsou pevniny a v místě pevniny moře. Hra předpokládá, že postavy hrdinů vyrážejí na tradiční akční dobrodružství, ale klade i značný důraz na společenské postavení, profesi, realistické vybavení a detailní boj. Je psaná Gygaxovým typickým barokně košatým stylem.

Samotná hra je poměrně komplikovaná. Na rozdíl od předchozích Gygaxových her není založená na úrovních a archetypálních třídách (povoláních), ale používá procentuální dovednostní systém. Nabízí dvě varianty pravidel, zjednodušenou označovanou Mythus Prime, jejímž úkolem je usnadnit naučení hry, a potom plnohodnotnou Advanced Mythus. Tvorba postavy začíná určením společenského postavení, od něhož se odvíjejí zdroje a možné profese, které má postava k dispozici. Postavy mají tři široké základní vlastnosti (tělo, mysl, duchovno), které se v plné hře ještě dál dělí na mnoho subhodnot. Hráč si taky zvolí profesi, od které se odvíjejí počáteční hodnoty dovedností. Většina činností se pak vyhodnocuje procentuálním hodem s cílem hodit míň než uvedenou hodnotu (upravenou o modifikátory). Postavy se zlepšují hromaděním zkušenostních bodů, za které si navyšují konkrétní dovednosti.

Relativně jednoduché jádro je ovšem komplikované chaotickou organizací příručky, používáním bizarní technicistní terminologie a zálibou ve vysoce komplexních subsystémech. Boj zohledňuje takové prvky jako iniciativu, různé formy útoku, odrážení ran, vstřebání zranění zbrojí, různé druhy ran a léčení, ale taky psychické a duchovní útoky. Hráči mají k dispozici omezenou metaherní měnu zvanou „Joss“, jejímž utrácením můžou ovlivňovat důležité hody. Magie pracuje s energií zvanou „Heka“, vyjádřenou magickými body, které hráči získávají z magických dovedností a utrácejí je k aktivaci jednotlivých kouzel a nadpřirozených schopností.

Základ hry tvoří hlavní masivní příručka Mythus: Fantasy Roleplaying Game (1992) doprovázená magickým systémem popsaným v příručce Mythus Magick (1992) a bestiářem Mythus Bestiary (1993). Celkový popis fantasy herního světa vyšel v knize Epic of Ærth (1992), zatímco příručka Necropolis and the Land of Ægypt (1992) podrobněji zmapovala oblast inspirovanou pozemským Egyptem. Kromě nich pro hru vznikla ještě vypravěčská zástěna Mythus Gamemaster's Screen (1992) a později ještě zjednodušená verze Mythus Prime (1994), která rozpracovává jednoduchá pravidla přítomná i v běžné základní příručce. A nakonec hru podporoval i časopis Journeys, jehož vyšlo celkem šest čísel.

Hra se původně měla jmenovat Dangerous Dimensions, proti tomu (a výsledné zkratce DD) se ale ohradilo nakladatelství TSR (vydavatel D&D). V zájmu předejití soudnímu sporu ji tedy nakladatelství Game Designers' Workshop přejmenovalo na Dangerous Journeys. Přesto byl po vydání hry sám Gygax žalován, tentokrát z toho důvodu, že hra měla být „derivátem“ Dungeons & Dragons. I když soud nevyhověl žádosti o stažení hry z prodeje a žalující nakladatelství TSR zřejmě nemělo valnou šanci na úspěch (jeho tvrzení byla tak obecná, že „derivátem“ D&D by musela být úplně každá RPG hra), soud výrazně ztěžoval Gygaxovu finanční situaci a táhl se až do roku 1994, kdy se Gygax rozhodl prodat práva na Dangerous Journeys i Mythus žalujícímu nakladatelství TSR. Tím hra zanikla. Další plánované varianty, například adaptace do hororového žánru s pracovním názvem Unhallowed, už nikdy nevyšly.

Velká Británie, rok 2069. Konzervativci jsou u moci od roku 2010. Volby již dávno zrušili, protože je stejně pořád vyhrávali. A kvůli finančním škrtům v rozpočtu Národní zdravotní služby je specializovaná lékařská péče pro transsexuály stále nedostupnější. Čekací doba je nyní 300 let. Transsexuální pacienti nejsou odmítáni, to by se rovnalo přiznání nedostatku financí a kapacit. Namísto toho jsou zařazováni na čekací listinu v naději, že zemřou dříve, než na ně přijde řada. Tato naděje je však marná, protože transsexuálové odhalili tajemství nesmrtelnosti. A na řadu přijdou, i kdyby to znamenalo čekat tisíc let!

Lichcraft s podtitulem An RPG About Trans Necromancers je satirická hra vhodná k jednorázovým sezením, v níž se transsexuální postavy snaží stát nesmrtelnými lichy, aby se vyhnuly smrti během čekání na přijetí do zdravotní péče. Příručka o 20 stránkách zahrnuje vytváření postav, zjišťování informací o kouzlu nutném k přeměně v liche, získání předmětu potřebného pro rituál přeměny a samotné provedení rituálu. Lichcraft je primárně určen pro jednoho hráče a vypravěče, ale není vyloučena ani možnost skupiny hráčů s vypravěčem nebo hra více hráčů bez vypravěče. Původně, v roce 2021, byla hra publikována pouze elektronicky. V roce 2024 ji v tištěné podobě vydalo nakladatelství Twelve Pins Press.

Jednoduchá pravidla se inspirují systémem Forged in the Dark. Při vytváření postavy se hody k6 určí pět charakteristik (sexuální orientace, politické přesvědčení, koníček, zaměstnání a původ magických sil), na jejichž základě hráč své postavě vymyslí životní příběh. Ke třem základním vlastnostem (síla, vědomí, kouzla) pak přiřadí hodnoty 1, 2, 3. Činnosti se vyhodnocují hodem tolika k6, kolik je hodnota dané statistiky, přičemž nejvyšší číslo platí (v případě nuly se hodí dvěma kostkami a platí nejnižší). Počet kostek se zvyšuje o jednu za každou charakteristiku, která s činností nějak souvisí. Výsledek 6 je úspěch, 5, 4, 3 je úspěch s komplikací, 2 a 1 je neúspěch, po kterém se hodnota použité statistiky snižuje o 1 a postava ztrácí bod života (těch má pět). Žádná ztráta ovšem není definitivní. Postava si může obnovit dva body některé statistiky nebo dva body života zřeknutím se nejlepšího přítele, kariéry, morálního přesvědčení, vztahu, pocitu nezávislosti nebo cenného majetku.

Celá hra sestává ze tří scén zaměřených postupně na získání kouzla, získání předmětu a provedení rituálu. Podrobnosti o těchto třech věcech se určí už v rámci přípravy náhodnými hody k6. U kouzla se volí jeho zdroj, kde se nachází a kdo/co ho hlídá (např. grimoár v muzeu hlídaný masožravými knihami). V případě předmětu se určí samotný předmět, kde se nachází a kdo/co ho hlídá (např. dýka v budově parlamentu hlídaná zombifikovanou Theresou May). Pro rituál je potřeba určit nejen samotné místo, ale taky nečekanou překážku a důvod, proč jsou lidé na daném místě nebezpeční (např. Stonehenge, kde probíhá hudební festival, jehož účastníci kvůli každé prkotině volají policii). Závěrečné provedení rituálu je nepovinně možné zpestřit buď jeho vedlejšími účinky (např. probuzení mrtvých), nebo soubojem s transfobickým nepřítelem (politik, spisovatel či duchovní). Na závěr hra nabízí sérii otázek, jejichž zodpovězení dokresluje popis průběhu rituálu a citových hnutí postavy během něj. Úspěšným zakončením rituálu hra končí. Postava se stala nesmrtelným lichem a může se těšit z vědomí, že jednoho krásného dne bude přijata do zdravotní péče.