Paranoia je temně humorná sci-fi RPG hra situovaná do komplexu Alfa, zapečetěné megastruktury, které vládne šílený a vševidoucí Počítač. Hráči v roli „řešičů problémů“ vyrážejí na různé mise uvnitř komplexu, často umírají a jsou záhy nahrazováni svými klony. Ve ztřeštěné hře je každý hráč členem nějaké tajné společnosti, má vlastní cíle, musí donášet na spoluhráče, možná jim dokonce aktivně škodit a do toho se vypořádávat se všudypřítomnou byrokracií, neustálým dohledem a paranoiou společnosti, která vidí zrádného „komouše“ za každým rohem. 

Tato „pátá“ edice je ve skutečnosti třetí edicí, kterou původní nakladatel West End Games vydal. Následuje přímo po druhé edici Paranoie (1987) – edice s pořadovým číslem 3 a 4 byly z „humorných“ důvodů přeskočeny. Ve srovnání se svými předchůdci, kteří si stále ještě udržovali nádech satirické sci-fi, se stylově posouvá do ztřeštěné taškařice a parodie dobové popkultury.

Pravidla jsou v základu totožná s předchozími edicemi: postavy jsou definované základními vlastnostmi a dovednostmi, při vyhodnocování je potřeba na dvacetistěnné kostce hodit míň než příslušnou dovednost po zohlednění modifikátorů. Všechny postavy taky mají přiřazenou nějakou službu, kterou v komplexu vykonávají, jsou členy tajné společnosti, mají určité bezpečnostní oprávnění, můžou mít mutantské schopnosti a disponují určitým počtem svých náhradních klonů. Hra plyne v povědomé struktuře, kdy řešiči problémů vyrážejí na mise s často protichůdnými zadáními a vadným vybavením, snaží se zradit ostatní a naplnit své cíle, aniž by Počítači zavdali příčinu k jejich likvidaci pro zrádcovství, a nakonec je čeká debriefing. Boj je svižný a vysoce smrtící, což moc nevadí, protože po smrti postavy ji rychle zastoupí jeden z jejích klonů. Změny oproti dřívějšku jsou spíš drobné – některé jiné dovednosti, jinak přiřazené k základním vlastnostem, lehce upravené mechaniky boje, ve kterém se teď místo počítání životů sledují konkrétní, stupňující se zranění.

Veškerá pravidla vyšla v jedné základní příručce, pro kterou vyšlo jedno jediné rozšíření: dobrodružství Creatures of the Nightcycle (1998), parodující hry ze série World of Darkness. Nová edice ale byla velice špatně přijata kritikou i hráčskou komunitou, vydavatel od ní rychle ustoupil a pozdější edice ji vyřadili z oficiálního kánonu a prohlásily za „neprodukt“, který nikdy neexistoval.

Původní vydavatel West End Games v roce 1998 zbankrotoval a prošel restrukturalizací. Při té příležitosti se původní autoři Paranoie Greg Costikyan a Eric Goldberg znovu ujali práv na hru a nově ji licencovali nakladatelství Mongoose Publishing, který vydal vlastní edice navazující na původní motivy a atmosféru, počínaje čtvrtou edicí Paranoie (2004).

Paranoia je satirická dystopická hra zasazená do postapokalyptické budoucnosti, ve které lidé přežívají v uzavřených komplexech. Hráči jsou obyvateli „Alfa komplexu“ a zároveň zdejšími „řešiči problémů“ vyrážejícími na různé mise. V extrémně rigidní společnosti, rozdělené na několik barevně odlišených „bezpečnostních oprávnění“, působí řada tajných spolků a konspirací, které mají hráči odhalovat a hlásit, byť sami bývají členy tajných spolků a konspirací. Neustále jsou vystaveni propagandě všudypřítomného počítače („Počítač je váš kamarád!“) a motivováni k tomu, aby hlásili prohřešky ostatních a měli se na pozoru před náznaky spiknutí. I sebemenší chyba přitom může vést k okamžité popravě. Hra má nádech temné komedie.

Tato druhá edice reviduje pravidla přelomové první edice Paranoi (1984). Hlavní změnou je zjednodušení pravidel a opuštění složitějších výpočtů. Zároveň se hra tónem a atmosférou posunula víc do komediální, satirické roviny, kterou se tato herní rodina proslavila.

Základem pravidel je relativně běžný systém se základními vlastnostmi a dovednostmi. Dřívější procentuální hody nahradily jednodušší hody dvacetistěnnými kostkami se snahou podhodit určenou obtížnost, s jasně specifikovanými situačními modifikátory. Výrazně byl zjednodušen souboj. Co se naopak nezměnilo, je celková struktura hry, při které hráči dostávají zadání mise, vzájemně si protiřečící rozkazy, nefunkční vybavení, po misi se dostavují na debriefing, musejí donášet na ostatní apod. Novinkou je formalizovaný systém povinností ve skupině, kdy každá postava zastává určitou roli („povinné bonusové povinnosti“). Každá postava má určité bezpečnostní oprávnění vyjádřené barvou. Hráči v průběhu hry sledují dva ukazatele: „body pochvaly“ a „body zrady“, což vede k povýšení nebo naopak degradaci, možná dokonce popravě. Ale po případné smrti může do hry nastoupit nový klon a děj může pokračovat.

Základní pravidla vyšla v podobě krabicové sady obsahující 136stránkovou základní příručku, 16stránkovoý sešit popisující jednotlivé role hráčských postav a sadu kostek. 

Druhá edice bývá považována za nejlepší inkarnaci Paranoie od jejího původního vydavatele, West End Games. Její další vývoj byl ale poznamenán odchodem hlavních designérů mezi lety 1987 a 1988, z jejichž ztráty se herní linie pořádně nevzpamatovala. Rok 1989 je zpětně považován za přelomový – kvalita doplňků se v něm výrazně propadla a ladění hry se posunulo od satiry k prvoplánové grotesce, případně k parodiím jiných her a popkulturních děl. Noví tvůrci navíc začali další rozšířeními a dobrodružstvími vyprávět „metaplot“ (ústřední příběh): série Secret Society Wars pojednává mimo jiné o záhadném zmizení Počítače. Výsledný stav komplexu Alfa popisuje nechvalně proslulý doplněk Crash Course Manual (1989). Navazující série Vulture Warriors of Dimension X pojednává pro změnu o opravě Počítače a výsledný stav popisuje příručka The Paranoia Sourcebook (1992). Přijetí oficiálního příběhu bylo značně kontroverzní a v pozdějších edicích byl veškerý metaplot obřadně vzat zpět s prohlášením, že k němu nikdy nedošlo a „dotyčné produkty nikdy neexistovaly. Jsou to teď neprodukty. Je to absolutně jasné, občane?“

Na hru navázala černá ovce rodiny, „pátá“ edice Paranoie (1995) která ovšem byla tónem výrazně odlišná a později byla z herní rodiny „vyděděna“. Skutečným duchovním nástupcem se stala až Paranoia od nakladatelství Mongoose (2004).

Paranoia je satirická dystopická hra zasazená do postapokalyptické budoucnosti, ve které lidé přežívají v uzavřených komplexech. Hráči jsou obyvateli „Alfa komplexu“ a zároveň zdejšími „řešiči problémů“ vyrážejícími na různé mise. Každý z nich je klon s pěti sourozenci, které hráčům slouží v zásadě jako náhradní postavy, protože úmrtnost je vysoká. Všichni žijí v extrémně rigidní společnosti, rozdělené na několik barevně odlišených „bezpečnostních oprávnění“, a navíc jsou členy různých tajných organizací. Neustále jsou vystaveni propagandě všudypřítomného počítače („Počítač je váš kamarád!“) a motivováni k tomu, aby hlásili prohřešky ostatních a měli se na pozoru před náznaky „komunistického“ spiknutí. I sebemenší chyba přitom může vést k okamžité popravě. Hra má nádech temné komedie.

Paranoia byla mezi RPG hrami přelomová, protože přinesla nový formát hry. Jako první kladla důraz na kompetitivní hraní – konflikty mezi hráčskými postavami. Zároveň je jedním z prvních reprezentantů „příběhově“ orientovaných her. Cílem hry není uspět v ní ani zlepšovat si postavu, ale užít si dobrý tématický zážitek. Game Master dokonce nemusí hrát férově, může hráčům lhát a hráčské postavy rozhodně nejsou svaté a chráněné. 

Základem pravidel je relativně běžný systém se základními vlastnostmi a procentuálními dovednostmi. Důležitější je celková struktura hry, při které hráči dostávají zadání mise, vzájemně si protiřečící rozkazy, nefunkční vybavení, po misi se dostavují na debriefing, musejí donášet na ostatní apod. Každá postava má určité bezpečnostní oprávnění vyjádřené barvou – s narůstajícím oprávněním rostou jejich možnosti, včetně kontroly nad ostatními postavami. Hráči v průběhu hry sledují dva ukazatele: „body pochvaly“, které získávají za dokončování misí, příkladnou službu a eliminaci zrádců a jejichž hromadění může vést k udělení vyššího bezpečnostního oprávnění, a „body zrady“, rozdávané za neposlušnost, pochyby a blbé řeči, jejichž hromadění může vést až k terminaci. Třetím ukazatelem jsou „body tajné společnosti“, sledující postup dané postavy v její tajné organizaci.

První edice vyšla v nakladatelství West End Games jako krabicová sada (1984) obsahující tři příručky. Hráčská Player Handbook (24 stran) seznamuje se základními principy hry a její strukturou, nevysvětluje ovšem pravidla, protože na to nemají hráči dostatečné bezpečnostní oprávnění. Pravidla tak zná jen Game Master z příručky Gamemaster Handbook (64 stran), ale jelikož hráči mají zakázáno je číst a Game Master může švindlovat, příliš na tom nesejde. Krabici zakončuje příručka připravených scénářů Adventure Handbook (52 stran). Ve Spojeném království vydal licenční nakladatel Games Workshop jako levnější variantu základní příručku (1986), která obsah krabice sdružila do jedné knihy a navíc přidává pár dalších připravených scénářů.

Hra byla přijata velice pozitivně pro svou inovativnost, ačkoli se našly i body kritiky – některá pravidla byla stále příliš simulačně podrobná, nevhodná pro její lehký tón. A taky se ukázalo, že je vhodná spíš na krátké hry trvající pár sezení než na dlouhodobé hraní.

Po vydání několika doplňků přinesli autoři přepracovanou druhou edici Paranoie (1987) s odlehčenějšími pravidly i tónem.