Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo
Moderátor: Faskal
-
Vallun
- Příspěvky: 33946
- Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
- Bydliště: Velká Praha
Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo
OK OK...ale Tys nečetl žádnou z druhé světové??:) překvapivé...
konečně jsme dokončil HO, mam zkusit nafotit obsahy těch povídkových knih?
konečně jsme dokončil HO, mam zkusit nafotit obsahy těch povídkových knih?
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
-
Jerson
- Inženýr z Ocelového města
- Příspěvky: 24319
- Registrován: 11. 2. 2003, 16:39
- Bydliště: České Budějovice
Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo
Ne, ani jednu.
Ano prosím.konečně jsme dokončil HO, mam zkusit nafotit obsahy těch povídkových knih?
hraju: Ω Projekt Omega
-
ShadoWWW
- Příspěvky: 5175
- Registrován: 21. 8. 2007, 11:16
- Bydliště: Kostka
Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo
Ha!
Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.
Kostka, http://www.d20.cz
- stovky článků (tipy k hraní, recenze, design a teorie, ...) a diskusí, skupinové sekce s rozsáhlou podporou, ...a mnohé další.
Překlady Fate: ONLINE, PDF v grafice; všechny základní knihy, autorské blogy a další; vlastní Star Wars
Překlady Dungeon's & Dragons 5e: ONLINE, PDFka v grafice (všechna pravidla, 10+ kampaní a dobrodružství)
Překlady Shadowrunu: 6. edice v PDF, překlad 5. edice,
Překlady Sawage Worlds: PDF v grafice
Překlad Apocalypse World: ONLINE, PDF v grafice
- stovky článků (tipy k hraní, recenze, design a teorie, ...) a diskusí, skupinové sekce s rozsáhlou podporou, ...a mnohé další.
Překlady Fate: ONLINE, PDF v grafice; všechny základní knihy, autorské blogy a další; vlastní Star Wars
Překlady Dungeon's & Dragons 5e: ONLINE, PDFka v grafice (všechna pravidla, 10+ kampaní a dobrodružství)
Překlady Shadowrunu: 6. edice v PDF, překlad 5. edice,
Překlady Sawage Worlds: PDF v grafice
Překlad Apocalypse World: ONLINE, PDF v grafice
-
Paul
- Příspěvky: 1561
- Registrován: 31. 8. 2017, 11:19
Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo
Před třemi lety vyšla Stephenu Morillovi česky jeho kniha Válka a konflikt ve středověku a mě na ni dneska vyšla recenze.
Mimo jiné se v ní obecnou historičtinou dozvíte, proč je to jeden z nejlepších titulů u nás, pokud vás zajímá, proč středověké vojenství vypadalo tak, jak vypadalo (snadno a rychle a aniž byste museli číst jiné nepříjemně tlusté knihy), jak válka ovlivňovala středověké společnosti, jak středověké společnosti ovlivňovaly válku a co s tím vším mají společného klimatické změny.
...a také se dozvíte i to, proč ta kniha stojí za to i přesto, že autor v zásadě zastává stanovisko, které sám vyvrací, nerozumí vnitřní dynamice Východoturkického kaganátu a ilustrace sháněl na Vector Stocku (i když i to je možná lepší než AI).
Mimo jiné se v ní obecnou historičtinou dozvíte, proč je to jeden z nejlepších titulů u nás, pokud vás zajímá, proč středověké vojenství vypadalo tak, jak vypadalo (snadno a rychle a aniž byste museli číst jiné nepříjemně tlusté knihy), jak válka ovlivňovala středověké společnosti, jak středověké společnosti ovlivňovaly válku a co s tím vším mají společného klimatické změny.
...a také se dozvíte i to, proč ta kniha stojí za to i přesto, že autor v zásadě zastává stanovisko, které sám vyvrací, nerozumí vnitřní dynamice Východoturkického kaganátu a ilustrace sháněl na Vector Stocku (i když i to je možná lepší než AI).
Slovanologie.cz – Historici a hamburgery: Malé velké detaily v historickém výzkumu
-
Argonantus
- .
- Příspěvky: 19130
- Registrován: 31. 10. 2006, 17:35
Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo
Po mém částečném rpgexitu se rozpadl systém mých spisovatelských pravidelných deníků, sledujících postup úhlavního příběhu. Po jeho vydání a tím i definitivního uzavření (2021) mi taky sebralo motivaci vědomí, že nic tak kolosálního a složitého už nikdy nevytvořím.
Nový román Kladivo boží přesto odstartoval, velmi podobně jako ten předchozí během dokončovacích prací na tom předchozím. A přes nejrůznější kotrmelce se dokodrcal k nynějšímu stavu, kdy je román rozhodně menší, má tři části a nikoli pět. Je výrazně méně kompaktní než ten předchozí. Přesto rozhodně není jednoduchý.
Shrnout ho ex post v sérii glos už není asi možné a ani účelné; pro spisovatele amatéry nahodím jen původní jádro, Monte Christo obráceně, tedy viděno od těch záporňáků, kteří konvergují v jedinou postavu. A nejsou to tak úplně záporňáci, stejně jako Monte Christo není bezvýhradně kladný, což ostatně existovalo už v originálu. Obě strany zápasí s odpovědností za svoje minulé činy a taky s pocitem viny za něco, co udělaly a udělat neměly, nebo mohly udělat daleko lépe. Jo, a je tam taky bůh, i když s malým B.
Děj se prořítil k cíli během pár měsíců prvního roku, velmi podobně jako u Sedmi ryb; pak se ale věc zadrhla tím, že nápad nebyl tak dobrý, jak se mi zdálo od počátku, a postupně ho začaly překračovat nápady a témata další – sežralo to jednu starší povídku, právě jako oba dva předchozí Argonantovské romány; pak je tam vztah otců a synů, několik vložených detektivek, které začaly žít samostatným životem, atd.
Takže v současnosti zbylo z Monte Crista jen několik citátů, které najde jen opravdový znalec, a asi tři Dumasovy kompozice scény, které pokládám dodnes za geniální (a v úplně jiném kontextu). A jedna Dumasova postava se k nepoznání změnila, kdežto druhá zůstala a byla patřičně rozvinuta.
Nyní jsem v podobném stavu jako v roce 2020 – jsem zavalen napsanými věcmi, které bych potřeboval vydat a zbavit se jich.
Nový román Kladivo boží přesto odstartoval, velmi podobně jako ten předchozí během dokončovacích prací na tom předchozím. A přes nejrůznější kotrmelce se dokodrcal k nynějšímu stavu, kdy je román rozhodně menší, má tři části a nikoli pět. Je výrazně méně kompaktní než ten předchozí. Přesto rozhodně není jednoduchý.
Shrnout ho ex post v sérii glos už není asi možné a ani účelné; pro spisovatele amatéry nahodím jen původní jádro, Monte Christo obráceně, tedy viděno od těch záporňáků, kteří konvergují v jedinou postavu. A nejsou to tak úplně záporňáci, stejně jako Monte Christo není bezvýhradně kladný, což ostatně existovalo už v originálu. Obě strany zápasí s odpovědností za svoje minulé činy a taky s pocitem viny za něco, co udělaly a udělat neměly, nebo mohly udělat daleko lépe. Jo, a je tam taky bůh, i když s malým B.
Děj se prořítil k cíli během pár měsíců prvního roku, velmi podobně jako u Sedmi ryb; pak se ale věc zadrhla tím, že nápad nebyl tak dobrý, jak se mi zdálo od počátku, a postupně ho začaly překračovat nápady a témata další – sežralo to jednu starší povídku, právě jako oba dva předchozí Argonantovské romány; pak je tam vztah otců a synů, několik vložených detektivek, které začaly žít samostatným životem, atd.
Takže v současnosti zbylo z Monte Crista jen několik citátů, které najde jen opravdový znalec, a asi tři Dumasovy kompozice scény, které pokládám dodnes za geniální (a v úplně jiném kontextu). A jedna Dumasova postava se k nepoznání změnila, kdežto druhá zůstala a byla patřičně rozvinuta.
Nyní jsem v podobném stavu jako v roce 2020 – jsem zavalen napsanými věcmi, které bych potřeboval vydat a zbavit se jich.
-
Argonantus
- .
- Příspěvky: 19130
- Registrován: 31. 10. 2006, 17:35
Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo
Hrozně zvláštní zážitek, ještě ne úplný (bude pokračování), je malování obálky Knihy zabitých v AI.
Asi řeknete, že to patří do pěti jiných vláken, ale pro mne zcela určitě ne, protože mne moc nezajímá, jak a proč to funguje uvnitř a jaké jsou kulturní dopady a že půjdou výtvarníci o chlebu a vodě; to ostatně spisovatelé už dávno jdou.
A pro ajťáky asi nenapíšu vůbec nic objevného; možná to zažívají každý den.
Ne, tady mi jde o vizualizaci toho samého Argonanta, kterého roky píšu a který v této debatě fakticky vznikl (a lze dohledat kde přesně)
Jistý kognitivní šok, který by asi zažil J.R.R. Tolkien, kdyby mu někdo pustil Pána prstenů; jaké to je, když se uveřejní část vnitřku vaší hlavy.
Na druhou stranu, když přijmete tento fakt, ukáže se, že se to mnou mnohokrát popisované technice psaní podobá značně až skoro nerozeznatelně; něco vymyslíte a AI vám to realizuje. A když to nevymyslíte, tak to tam není. Jste tedy stále limitováni svým PŘÁNÍM; podobně jako computer je AI zdokonaleným strojem na plnění přání. A když si přejete kravinu, vznikne kravina.
Dál to je jako v proslaveném Tolkienově Listu od Nimrala; ráno přijdete a řeknete si, že by měl být na stromě pták a několik květů. A tak je tam přidáte, a když se vám nezdají, tak dotlačíte AI, aby splnila vaše přání úplně přesně, jak je to ve vaší hlavě.
Laiky možná nadchne, že výsledek je upravená fotografie; krajina je maniakálně přesná jako obvykle, a tentokrát věnuji pozornost i tomu, jak budou lidé oblečení - jak pravil Faskal trefně,
Takže celkem čtvrtý úplně odlišný model obálky, vlastně (kdo je zná, pak dodám, že teprve u té třetí jsem byl spokojen, u těch předchozích jsem byl rád, že vůbec něco vyšlo).
Asi řeknete, že to patří do pěti jiných vláken, ale pro mne zcela určitě ne, protože mne moc nezajímá, jak a proč to funguje uvnitř a jaké jsou kulturní dopady a že půjdou výtvarníci o chlebu a vodě; to ostatně spisovatelé už dávno jdou.
A pro ajťáky asi nenapíšu vůbec nic objevného; možná to zažívají každý den.
Ne, tady mi jde o vizualizaci toho samého Argonanta, kterého roky píšu a který v této debatě fakticky vznikl (a lze dohledat kde přesně)
Jistý kognitivní šok, který by asi zažil J.R.R. Tolkien, kdyby mu někdo pustil Pána prstenů; jaké to je, když se uveřejní část vnitřku vaší hlavy.
Na druhou stranu, když přijmete tento fakt, ukáže se, že se to mnou mnohokrát popisované technice psaní podobá značně až skoro nerozeznatelně; něco vymyslíte a AI vám to realizuje. A když to nevymyslíte, tak to tam není. Jste tedy stále limitováni svým PŘÁNÍM; podobně jako computer je AI zdokonaleným strojem na plnění přání. A když si přejete kravinu, vznikne kravina.
Dál to je jako v proslaveném Tolkienově Listu od Nimrala; ráno přijdete a řeknete si, že by měl být na stromě pták a několik květů. A tak je tam přidáte, a když se vám nezdají, tak dotlačíte AI, aby splnila vaše přání úplně přesně, jak je to ve vaší hlavě.
Laiky možná nadchne, že výsledek je upravená fotografie; krajina je maniakálně přesná jako obvykle, a tentokrát věnuji pozornost i tomu, jak budou lidé oblečení - jak pravil Faskal trefně,
v historické fikci jsou lidé hrozně moc oblečení
Takže celkem čtvrtý úplně odlišný model obálky, vlastně (kdo je zná, pak dodám, že teprve u té třetí jsem byl spokojen, u těch předchozích jsem byl rád, že vůbec něco vyšlo).
-
Argonantus
- .
- Příspěvky: 19130
- Registrován: 31. 10. 2006, 17:35
Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo
Nekdo tu poznamenal, ze Pratchett psal v balíčcích urcitych temat, zhruba po trech az ctyrech exemplarich. Ono to ma hlubsi duvody, protoze at je model sebedokonalejsi, po tech nekolika iteracich se vycerpa a prestane vas bavit. Vidim jasne u 20. argonantova pribehu.
-
Argonantus
- .
- Příspěvky: 19130
- Registrován: 31. 10. 2006, 17:35
Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo
Ovčák čtverák, o něčem jiném.
Když jsem zkoumal Sherlocka Holmese někdy kolem roku 2015, zaujalo mne těch 60 příběhů, přesněji 56 povídek.
Pro notorické sériové čtenáře se to nezdá být nějak drtivě moc, jsou z toho čtyři hodně podměrečné romány (1B) a ne moc tlustých 5 sbírek (průměr asi 11 povídek).
Já už v první chvíli viděl, že je to moc a model je natažený k prasknutí, některé povídky se brutálně opakují (romány se opakují vlastně tři ze čtyř).
Takže jsem už tehdy tušil, že moje příběhy, typicky s nejméně dvojnásobným rozměrem, asi těžko přesáhnou 30 kusů.
Dnes někde u čísla 20 vidím, že jsem byl optimista, fraktální soběpodobnost posledních exemplářů mne začíná děsit a trochu štvát, a do třicítky to tímto způsobem nejspíš ani nedotáhnu.
A nyní objev - zdá se mi že příběhy, které navazují jako více či méně otevřený sequel, fungují v tomhle lépe, než nekonečné variace téhož. Terminátor II je jasná reiterace Terminátora I, ale protože to odpovídá zároveň na tu nejstarší vypravěčskou otázku
Samotné přepisování příběhu a variace, což si může užít labužník a spisovatel jako já, působí zřejmě pro Normálního čtenáře (tm) rušivě a dělá mu v hlavě protivný kognitivní zmatek. Tak vzal si ji, nebo ne?
Pakliže by se podařilo vyrobit složitou soustavu mostů, kterými příběhy n sebe navazují a vlastně tvoří ještě těsněji jeden monstrpříběh, může to fungovat i déle. Myslím si, i když jsou za tím zřejmě další roky práce.
Když jsem zkoumal Sherlocka Holmese někdy kolem roku 2015, zaujalo mne těch 60 příběhů, přesněji 56 povídek.
Pro notorické sériové čtenáře se to nezdá být nějak drtivě moc, jsou z toho čtyři hodně podměrečné romány (1B) a ne moc tlustých 5 sbírek (průměr asi 11 povídek).
Já už v první chvíli viděl, že je to moc a model je natažený k prasknutí, některé povídky se brutálně opakují (romány se opakují vlastně tři ze čtyř).
Takže jsem už tehdy tušil, že moje příběhy, typicky s nejméně dvojnásobným rozměrem, asi těžko přesáhnou 30 kusů.
Dnes někde u čísla 20 vidím, že jsem byl optimista, fraktální soběpodobnost posledních exemplářů mne začíná děsit a trochu štvát, a do třicítky to tímto způsobem nejspíš ani nedotáhnu.
A nyní objev - zdá se mi že příběhy, které navazují jako více či méně otevřený sequel, fungují v tomhle lépe, než nekonečné variace téhož. Terminátor II je jasná reiterace Terminátora I, ale protože to odpovídá zároveň na tu nejstarší vypravěčskou otázku
tak je to podstatně přijatelnější, než třeba Genisys, kde se pokoušíme vyprávět ten samý příběh znovu a jinak.co bylo dál?
Samotné přepisování příběhu a variace, což si může užít labužník a spisovatel jako já, působí zřejmě pro Normálního čtenáře (tm) rušivě a dělá mu v hlavě protivný kognitivní zmatek. Tak vzal si ji, nebo ne?
Pakliže by se podařilo vyrobit složitou soustavu mostů, kterými příběhy n sebe navazují a vlastně tvoří ještě těsněji jeden monstrpříběh, může to fungovat i déle. Myslím si, i když jsou za tím zřejmě další roky práce.
Naposledy upravil(a) Argonantus dne 31. 10. 2026, 17:13, celkem upraveno 1 x.
-
jjelen
- Příspěvky: 2698
- Registrován: 27. 7. 2010, 16:23
Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo
Přemýšlím, zda to Doyle sám neviděl podobně (že by právě proto Reichenbach?)Argonantus píše: ↑30. 10. 2026, 19:47 Když jsem zkoumal Sherlocka Holmese někdy kolem roku 2015, zaujalo mne těch 60 příběhů, přesněji 56 povídek.
Pro notorické sériové čtenáře se to nezdá být nějak drtivě moc, jsou z toho čtyři hodně podměrečné romány (1B) a ne moc tlustých 5 sbírek (průměr asi 11 povídek).
Já už v první chvíli viděl, že je to moc a model je natažený k prsknutí, některé povídky se brutálně opakují (romány se opakují vlastně tři ze čtyř).
Plus kromě Holmese napsal dost dalších věcí (koukám na wiki a o dost víc, než jsem si myslel)
Mnozí čtenáři ale, jak naznačuješ, jsou zcela spokojeni...
Přemýšlím, jak to myslíš... Stejný příběh, napsaný (a vydaný?) ve vícero, více či méně odlišných verzích? (nevezme si jí, protože mu na konci zdrhne za jiným)Argonantus píše: ↑30. 10. 2026, 19:47tak je to podstatně přijatelnější, než třeba Genisys, kde se pokoušíme vyprávět ten samý příběh znovu a jinak.
Samotné přepisování příběhu a variace, což si může užít labužník a spisovatel jako já, působí zřejmě pro Normálního čtenáře (tm) rušivě a dělá mu v hlavě protivný kognitivní zmatek. Tak vzal si ji, nebo ne?
Nebo nový příběh, "recyklující" jádro, ovšem část z něj pozměňující (v.2 - postavy se jmenují jinak a místo gotického sídla jsme s nimi na vesmírné lodi a na konci se nevezmou, anžto se zjistí že jsou sourozenci, třeba)
-
Argonantus
- .
- Příspěvky: 19130
- Registrován: 31. 10. 2006, 17:35
Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo
Jjelen:
Tohle je problém, který zkoumám vlastně už roky, od okamžiku, kdy jsem se rozhodl psát Dům prázdnoty. Aby to bylo jasné, že to je sequel vývoje té samé postavy, od bodu B (kde jsme skončili na konci ryb) k C, a na druhé straně aby jednak měřitelně změnilo postavu v novém směru (což je úkaz velice vzácný, jak jsem zjistil; naprostá většina autorů téhož hrdinu promění přesně jednou a jde od toho, nebo vyrobí sérii příběhů, kde se postava nemění prakticky vůbec; našel jsem takto Michaela Corleona a Štěpána Šafránka z Básníků (který se ovšem po čtvrtém díle maximálně trvale zasekl) a Harryho Pottera. A možná Sansa.
A přitom to musí být dost jiné, aby to byl opravdu nový příběh a nešlo mi to samotnému na nervy.
Moje nároky jsou přitom značně větší, než Doylovy. Studie v Šarlatové a Znamení čtyř je v tomhle podobné příliš (= pomsta za události v cizině, čímž jsou to de facto dva nezávislé propojené příběhy), Údolí strachu je to samé potřetí.
A třeba Spolek ryšavců a Tři Garridebové jsou úplný extrém, ta samá povídka se stejným nápadem prodaná znova.
Přesně to, co mne štvalo na Hře o trůny, kde se v kolosální struktuře opakovalo třeba zachraňování trpajzlíka soubojem (= navíc je to vskutečnosti opsaný Ivanhoe, finále), nebo model šílené rozmazlující matky a odporného frocka (Lysa a Cersei, jak přes kopírák, navíc je to opsaný Monte Christo čili paní Villefortová)
Řekl bych, že tam zapracoval faktor Viewegh, "neberte to tak vážně". Když to nebereš vážně, přestane tě to samotného bavit daleko dřív. Takže ty první věci byly často přímo odfláklé.
A samozřejmě, Holmes je ještě v pohodě proti některým jiným případům; třeba Karel May mi v tomhle šel na nervy už při prvním čtení, když se Old Shatterand asi potřetí zázračně odvázal od kůlu a došlo ke třetímu přepadení v soutěsce. Opravdové šílenství je Dick Francis, IMHO prodává lidem tu samou knihu nevím pokolikáté (a pokračuje v tom syn, je to bezva živnost).
V Genisysu to fakt nepřehlédneš, a může to působit až nepříjemně; původní Sarah Connorová byla klasická damsell in distress, která se ovšem překvapivě vyvine úplně jinam (zachrání se sama), tady nevím, jestli se o ní bát, proč by měla toho mezulána Reese vůbec milovat, a tak dále. V hlavě mi straší původní verze, o kterou furt zakopávám.
Zhruba jak pravíš:
Čili prostě sequel. Čas se posunul, Sarah je už superwoman, John Connor není v bříšku, ale lotr kluk sympaťák.
Až do čtyřky to byla pokračování. Pětka byla recyklace, a tam se to defintivně zadrhlo.
Lidi mají různé názory, zda mělo existovat
Můj objev je, že sequel tu soběpodobnost trochu skryje a recipient ho obecně vnímá jako přijatelnější.
Tohle je problém, který zkoumám vlastně už roky, od okamžiku, kdy jsem se rozhodl psát Dům prázdnoty. Aby to bylo jasné, že to je sequel vývoje té samé postavy, od bodu B (kde jsme skončili na konci ryb) k C, a na druhé straně aby jednak měřitelně změnilo postavu v novém směru (což je úkaz velice vzácný, jak jsem zjistil; naprostá většina autorů téhož hrdinu promění přesně jednou a jde od toho, nebo vyrobí sérii příběhů, kde se postava nemění prakticky vůbec; našel jsem takto Michaela Corleona a Štěpána Šafránka z Básníků (který se ovšem po čtvrtém díle maximálně trvale zasekl) a Harryho Pottera. A možná Sansa.
A přitom to musí být dost jiné, aby to byl opravdu nový příběh a nešlo mi to samotnému na nervy.
Moje nároky jsou přitom značně větší, než Doylovy. Studie v Šarlatové a Znamení čtyř je v tomhle podobné příliš (= pomsta za události v cizině, čímž jsou to de facto dva nezávislé propojené příběhy), Údolí strachu je to samé potřetí.
A třeba Spolek ryšavců a Tři Garridebové jsou úplný extrém, ta samá povídka se stejným nápadem prodaná znova.
Přesně to, co mne štvalo na Hře o trůny, kde se v kolosální struktuře opakovalo třeba zachraňování trpajzlíka soubojem (= navíc je to vskutečnosti opsaný Ivanhoe, finále), nebo model šílené rozmazlující matky a odporného frocka (Lysa a Cersei, jak přes kopírák, navíc je to opsaný Monte Christo čili paní Villefortová)
Myslím, že ano. Paradox ovšem je, že naprostou většinu nejlepších věcí napsal až po oživení Holmese (včetně Psa).Přemýšlím, zda to Doyle sám neviděl podobně (že by právě proto Reichenbach?)
Řekl bych, že tam zapracoval faktor Viewegh, "neberte to tak vážně". Když to nebereš vážně, přestane tě to samotného bavit daleko dřív. Takže ty první věci byly často přímo odfláklé.
Sériový čtenář čte, řítí se textem a nepamatuje si, takže nepostřehne, že v téhle zatáčce už byl. Myslím, že naprostá většina čtenářů nečetla Holmese vědecky celého jako já, takže když se trefili do nápadu jednou a druhý nezaznamenali, jsou v pohodě.Mnozí čtenáři ale, jak naznačuješ, jsou zcela spokojeni...
A samozřejmě, Holmes je ještě v pohodě proti některým jiným případům; třeba Karel May mi v tomhle šel na nervy už při prvním čtení, když se Old Shatterand asi potřetí zázračně odvázal od kůlu a došlo ke třetímu přepadení v soutěsce. Opravdové šílenství je Dick Francis, IMHO prodává lidem tu samou knihu nevím pokolikáté (a pokračuje v tom syn, je to bezva živnost).
Mluvím zcela konkrétně o Genisysu, což je "restart" celé série, kde je úplně jiná Sarah Connorová, která o terminátorech všechno ví a je superwoman už v první scéně, čímž je původní příběh zcel popřen, ale přesto jedeme vlastně ty samé zatáčky. To je variace úplně téhož, ve stejnou chvíli, asi jako když v Pánovi prstenů nahradili Glorfindela Arwen. Tam šlo o variaci jediné scény, kterou tři čtvrtiny diváků přehlédli a leckdo netuší, že to v originále bylo jinak.Přemýšlím, jak to myslíš... Stejný příběh, napsaný (a vydaný?) ve vícero, více či méně odlišných verzích? (nevezme si jí, protože mu na konci zdrhne za jiným)
V Genisysu to fakt nepřehlédneš, a může to působit až nepříjemně; původní Sarah Connorová byla klasická damsell in distress, která se ovšem překvapivě vyvine úplně jinam (zachrání se sama), tady nevím, jestli se o ní bát, proč by měla toho mezulána Reese vůbec milovat, a tak dále. V hlavě mi straší původní verze, o kterou furt zakopávám.
Zhruba jak pravíš:
Judgement day je daleko komplikovnější případ, ježto se sice taky děje variace původního příběhu, ale je posunutá do jiného času, původní děj je nedotčen a tohle se děje potom.Nebo nový příběh, "recyklující" jádro, ovšem část z něj pozměňující (v.2 - postavy se jmenují jinak a místo gotického sídla jsme s nimi na vesmírné lodi a na konci se nevezmou, anžto se zjistí že jsou sourozenci, třeba)
Čili prostě sequel. Čas se posunul, Sarah je už superwoman, John Connor není v bříšku, ale lotr kluk sympaťák.
Až do čtyřky to byla pokračování. Pětka byla recyklace, a tam se to defintivně zadrhlo.
Lidi mají různé názory, zda mělo existovat
Můj objev je, že sequel tu soběpodobnost trochu skryje a recipient ho obecně vnímá jako přijatelnější.
-
York
- Příspěvky: 19789
- Registrován: 24. 2. 2012, 17:31
Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo
Podle mě je to extrémně situační.
V první řadě jsi v situaci, kdy chceš a můžeš psát. Ve druhý řadě možná máš i nějaký čtenáře, který to zajímá. Když napíšeš něco úspěšnýho, máš těch čtenářů fakt hodně a zajímá je třeba "a jak to bylo s Frodem dál?" tak jsi v situaci, kdy dává smysl pokračovat v psaní, i když jsi příběh už ukončil. Taky můžeš bejt v situaci, kdy jsi něco napsal, ale není o to moc zájem a nevíš, jestli někdy bude a když, tak o co. Pak asi dává smysl psát dál a doufat, že se aspoň jednou věcí trefíš. Nebo můžeš sázet na to, že to někoho začne zajímat právě proto, že jsi toho napsal hodně a když se do toho někdo začte a seznámí se s tvejma hrdinama, tak mu to na chvíli vydrží. Tohle je nejspíš důvod, proč lidi čtou ságy o deseti a více dílech.
Jsou tam nějaký pravidla, jako třeba že trilogii si přečte víc lidí než desetidílnou ságu. Ale nemyslím si, že existuje jedinej správnej návod na to, jak k tomu přistoupit.
V první řadě jsi v situaci, kdy chceš a můžeš psát. Ve druhý řadě možná máš i nějaký čtenáře, který to zajímá. Když napíšeš něco úspěšnýho, máš těch čtenářů fakt hodně a zajímá je třeba "a jak to bylo s Frodem dál?" tak jsi v situaci, kdy dává smysl pokračovat v psaní, i když jsi příběh už ukončil. Taky můžeš bejt v situaci, kdy jsi něco napsal, ale není o to moc zájem a nevíš, jestli někdy bude a když, tak o co. Pak asi dává smysl psát dál a doufat, že se aspoň jednou věcí trefíš. Nebo můžeš sázet na to, že to někoho začne zajímat právě proto, že jsi toho napsal hodně a když se do toho někdo začte a seznámí se s tvejma hrdinama, tak mu to na chvíli vydrží. Tohle je nejspíš důvod, proč lidi čtou ságy o deseti a více dílech.
Jsou tam nějaký pravidla, jako třeba že trilogii si přečte víc lidí než desetidílnou ságu. Ale nemyslím si, že existuje jedinej správnej návod na to, jak k tomu přistoupit.
-
Argonantus
- .
- Příspěvky: 19130
- Registrován: 31. 10. 2006, 17:35
Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo
York:
Ocitl ses úplně jinde než já a řešíš jiný problém, navíc z opačné strany (od recipienta).
Ježto jsme obecně v psaní, tak nic proti tomu.
Já k tomu snad jen to, že variace tématu tě vůbec nenapadly, řešíš rovnou problém pokračování jakožto přirozenější možnost.
Ocitl ses úplně jinde než já a řešíš jiný problém, navíc z opačné strany (od recipienta).
Ježto jsme obecně v psaní, tak nic proti tomu.
Já k tomu snad jen to, že variace tématu tě vůbec nenapadly, řešíš rovnou problém pokračování jakožto přirozenější možnost.
-
Argonantus
- .
- Příspěvky: 19130
- Registrován: 31. 10. 2006, 17:35
Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo
Při dalším ponoru do starých věcí, vynuceného psaním nejnovějšího Argonanta (pro znalce, číslo 97), vidím, jak strašně důležitý rozměr vašeho psaní je ta původnost čili originalita.
Vrací mne to jak k poznámce o stylizaci (a třetím levelu spisování, vlastnímu jazyku), tak k poznámce o fan fiction.
Protože ať to přiznáváte, nebo ne, naprostá většina začátečnického psaní je vskutečnosti fan fiction něčeho nebo někoho cizího. Z prostředí, ze zápletky, z jazyka, prostě z kdečeho křičí soukromý, ale častěji veřejnosti notoricky známy vzor.
Nicméně i tak má problematická nepůvodní věc obrovskou cenu pro autora, jakožto nevyhnutelný vývojový krok. Jako se opice musela mnohokrát změnit, aby přestala být opicí, jsou nevyhnutelné ty mezifáze. V nich se objevují originální nápady, které původní mistr nevymyslel, nenapsal a jsou jinak a v jiném stylu, nicméně vzápětí je to zavaleno a přebito tím, co mistr naspal a je to evidentně jeho.
Jako se genetický kód nemůže projevit jinak, než formou živého a reálně po světě pobíhajícího tvora, tak se originalita psaní neprojeví jinak než skrze reálně napsaný, dokončený a k maximální perfektnosti dotažený příběh. Teoretizovat o tom nemá cenu, dokud to není napsané. A když to napsané je, má cenu o tom teoretizovat; položit si tu zásadní otázku, co přesně z té věci je zjevně autorovo a nikoho jiného.
Svět oceňuje jen přidanou hodnotu. Šedesátá parafráze sword and sorcery Howardovského typu je zbytečná. Začne být zajímavá, až z toho vzorce začne vykračovat někam jinam, na neprozkoumané území.
Jakési náznaky originality, většinou spíš v základním nápadu než ve zpracování, objevuji u svého psaní až někde okolo čísla 20, po prvních čtyřech až pěti letech dosti intenzivního psaní (těch 20 krátkých shortstory). Nicméně zpracování nikde a ničím ještě dlouho nevybočuje z tehdy frekventovaných vzorů scifi nebo detektivky.
Fáze, kdy opice není ani opicí ani člověkem čili bez metafory – kde byla moje vlastní napsaná scéna zasazená do nějakého cizího či zcela univerzálního celku – trvala nejméně dalších deset let, k číslu 50 a asi 1000 napsaným stranám. Pak se mi podařilo napsat zhruba tři moje opravdu vlastní povídky. O kterých má teprve cenu vést debatu, zda jsou dobré, nebo nikoli (všechny jsou volně dostupné).
V té předchozí fázi někde mezi jste ve strašném nebezpečí, že nabudete dojmu, že to už umíte a podaří se vám něco vydat. Mně se to samozřejmě stalo taky, vydal jsem něco, k čemu se už dnes nehlásím a byl bych zpětně raději, kdyby to nevyšlo.
Vrací mne to jak k poznámce o stylizaci (a třetím levelu spisování, vlastnímu jazyku), tak k poznámce o fan fiction.
Protože ať to přiznáváte, nebo ne, naprostá většina začátečnického psaní je vskutečnosti fan fiction něčeho nebo někoho cizího. Z prostředí, ze zápletky, z jazyka, prostě z kdečeho křičí soukromý, ale častěji veřejnosti notoricky známy vzor.
Nicméně i tak má problematická nepůvodní věc obrovskou cenu pro autora, jakožto nevyhnutelný vývojový krok. Jako se opice musela mnohokrát změnit, aby přestala být opicí, jsou nevyhnutelné ty mezifáze. V nich se objevují originální nápady, které původní mistr nevymyslel, nenapsal a jsou jinak a v jiném stylu, nicméně vzápětí je to zavaleno a přebito tím, co mistr naspal a je to evidentně jeho.
Jako se genetický kód nemůže projevit jinak, než formou živého a reálně po světě pobíhajícího tvora, tak se originalita psaní neprojeví jinak než skrze reálně napsaný, dokončený a k maximální perfektnosti dotažený příběh. Teoretizovat o tom nemá cenu, dokud to není napsané. A když to napsané je, má cenu o tom teoretizovat; položit si tu zásadní otázku, co přesně z té věci je zjevně autorovo a nikoho jiného.
Svět oceňuje jen přidanou hodnotu. Šedesátá parafráze sword and sorcery Howardovského typu je zbytečná. Začne být zajímavá, až z toho vzorce začne vykračovat někam jinam, na neprozkoumané území.
Jakési náznaky originality, většinou spíš v základním nápadu než ve zpracování, objevuji u svého psaní až někde okolo čísla 20, po prvních čtyřech až pěti letech dosti intenzivního psaní (těch 20 krátkých shortstory). Nicméně zpracování nikde a ničím ještě dlouho nevybočuje z tehdy frekventovaných vzorů scifi nebo detektivky.
Fáze, kdy opice není ani opicí ani člověkem čili bez metafory – kde byla moje vlastní napsaná scéna zasazená do nějakého cizího či zcela univerzálního celku – trvala nejméně dalších deset let, k číslu 50 a asi 1000 napsaným stranám. Pak se mi podařilo napsat zhruba tři moje opravdu vlastní povídky. O kterých má teprve cenu vést debatu, zda jsou dobré, nebo nikoli (všechny jsou volně dostupné).
V té předchozí fázi někde mezi jste ve strašném nebezpečí, že nabudete dojmu, že to už umíte a podaří se vám něco vydat. Mně se to samozřejmě stalo taky, vydal jsem něco, k čemu se už dnes nehlásím a byl bych zpětně raději, kdyby to nevyšlo.