[HRA] Kniha třetí - Všechno je naruby, všechno je vzhůru nohama

[Hope and Glory]

Kniha 3 - Všechno je naruby, všechno je vzhůru nohama

Cesta zkoušek

Aktuální Kapitola: 04/ XP: 19
Odehraných žánrovek: 10
Zbývající HG Vůle: 4

Žánrové akce:
(Být zasažen) nepřízní osudu
(Být zasažen) zkažeností
(Být zasažen) traumatem
Nikdy se nevzdáš


Žánrová pravidla:
1) Hraní Cesty zkoušek je zaneřáděno psychadeličnem. Během hraní se mohou dít naprosto neuvěřitelné, s realitou se neslučující věci. Strach, zkaženost, tramuata, paranoia, delirium se mohou mísit s více či méně uvěřitelnými událostmi ze skutečného světa. Nešetřete s tím - tlačte to do hry, kde to jen bude možné.
Ale aby se zároveň hra dala ukočírovat a dávala smysl, HG bude moct na každou takovou zvláštní věc zareagovat jednou ze tří kouzelných frází:
- O tomhle už se nebudeme bavit: HG určil, že věc, co jste popsali, se takhle ve skutečnosti stát nemohla, nebo se nestala přesně tak, jak byla popsána. Je tak nějak nesprávné se v tomhle hlouběji hrabat .. nechme to být.
- To snad nikoho nepřekvapuje: HG určil, že věc, co se odehrála, se opravdu stala přesně tak, jak byla popsána. Je to tak očividné, že je trapné to zpochybňovat.
- Jak je to možné? No to je váš problém: HG se z rozhodování vyvlékl. Popsali jste něco zvláštního, divného ... a není jasné, zda se to stalo doopravdy nebo jen ve vaší fantazii/vizích/halucinacích. Tohle se musíme dozvědět až skrze další hru.

2) Občas se může stát, že po zahrání žánrové akce zjistíte, že nebezpečí, které vám hrozilo, nebylo skutečné. V takovém případě neutrpíte žádné zranění/zhoršení zkaženosti/traumatu či příběhovou komplikaci, ale místo toho získáte nebo se vám zvedne Potíž Iluze.

[Hope and Glory]

Promluvit si s mužem, kterého mučí Ohmové skrze Cit pro zvláštnosti a hledání divných prvků na robotech - to zní jako naprosté šílenství. Překážka 4.

Cit pro zvláštnosti +2 Vůle +4 Pouto +2 Překážka -4 => 4: Provedl jsi něco efektivního, co tě posunulo blíž k tvému cíli

To fight.

Max si pozorně prohlíží roboty a najednou se ozve rána a jednomu z nich se zalomí hlava dozadu, a hned v zápětí se dá do pohybu vzad i celé jeho tělo, v pozvolných rotacích.

Má vyhaslé oči a pluje prostorem přímo k Maxovi.

"Let him gou, plechové bugpixly," ozvou se další výkřiky a výstřely, ale skoro každý výstřel provází výkřik zmatení.

To try.

RATATATA! "Kurvafix. Se nedá opřít a hrozně to kope."
PRÁSK! "...prdele, jak mám hedšotovat, když si nemůžu lehnout a zapřít ruku."
"Formaci, držte ... ne, nesmíš tak prudce, to tě roztočí .."

"Fajr in the ... houly šit, ten granát vůbec neletí obloukem a letí ke stro..." KABOOOOOOM!

Zbylí Ohmové hledí na útočníky a nehnou ani kovovým prstem. Nemusí. Po výbuchu už útok nepokračuje, k nim dolétne jen pár trosek.

Jen ten jeden jediný Ohm, kterého vypnula první rána, dopluje prostorem až k Maxovi.

Jeho cit na zvláštnosti si okamžitě všimne dvou věcí:
- na krku Ohma výstřel z brokovnice vytrhl z konektoru jediný nekrytý kablík. Jeho tělo je v plném provozu, jen hlava je odpojená. Stačilo by kablík znovu zapojit a Ohm nejspíš znovu ožije.
- a na levé ruce Ohma se skrývá obyčejný terminál s klávesnicí a malou obrazovkou.

Na obrazovce je otevřený jakýsi primitivní textový editor, a v něm nahrán soubor s řadou jednoduchých vět.

Není to programový kód. Jsou to prosté otázky. Otázky, které tento podivný Ohm připravil na vězně - a ještě je nestihl přednést.

Tenhle Ohm si na výslech připravil tahák. To snad nikoho nepřekvapuje.

Max už věděl, jak Ohmové občas dokáží být slepí ke zjevnému. Kdyby ten soubor přepsal, vložil do něj své vlastní otázky, a uložil místo původního ....

To save.

Pak už by stačilo postrčit rozpojeného Ohma k ostatním, aby mu před obnovením výslechu zapojili kabel na místo, oživili ho ... a poslouchat.

[Hope and Glory]

... jen o kousek dál ...

Nedaleké výstřely a zoufalé výkřiky dokončily, co Corneliu svým opatrným ošetřováním začal. Probudil Majora.

Ta se instinktivně sehla, což ji v beztížném stavu roztočilo. Corneliu ji zachytil a krátkým zášlehem trysek zbrzdil rotaci.

"Nestřílí po nás..."
"Corneliu? Jak ses sem?"
"Neměl ses postarat o Majdex? Proč nemáme tíži? Myslela jsem, že budou prudké změny, ne výpadky.."

Pak se z místa, odkud předtím zněly výstřely a nezřetelné nadávky ozval výbuch.

Pokud se Corneliu vydá za zvuky, narazí na Maxe.

[Corneliu Pillat]

"L o u k v o d s j e b e z š ť á v y p r o r o z t o č e n í p o d é l o s y , n e b u d e t u g r a v i t a c e, M i D e k s
s e r o z t á č í. V y p a d l o s p o j e n í, v š e p ř e b r a l a a u t o m a t i k a. O h m z a h á j i l p o s t u p.", vysvětluje Corneliu pomalu, tak jak plyne čas kolem něj, zaslechne dunění přicházející tlakové vlny a rovnou si připraví vyrovnávací zášleh, "D r ž, s e."

Jakmile se pár stabilizuje, Corneliu se odpoutá.

"J s i, o k? M u s í m e j í t.", zašeptá, položí si prst na ústa a vklouzne zpátky do rukavic. Zlomená ruka ho při tom znovu zabolí. Potom otočí kolem uzávěru dveří a opatrně vyhlédne na koridor, než do něj neslyšně vpluje, očima pátrá po nebezpečí, zdravou rukou pozvolna odsouvá trosky a kusy harampádí, levou drží u těla a signalizuje s ní Major.
Jen lehounce se odráží rukou, když dopluje blízko stěny a užívá si pohybu v beztíži. Pozoruje okolí a naslouchá. Zpomalené zvuky jsou zvláštní, trochu jako kdyby byl pod vodou. Zvláštní směsice. Zastaví u rohu a vyhlédne. Pohybem boků si dodá rotaci a stabilizuje svůj pohyb. Otočí se pod sebe/za sebe právě, když Major vyplouvá. Zvedne levý palec, zatímco pravou ruku má položenou na holsteru. Oba pozvolně plují k rohu. A tam uvidí něco, co by jím jindy, než v tomhle zvláštním meditativním stavu hluboce otřáslo. Prostorem poletuje spousta krve, utrhané lidské končetiny, rozptylující se oblaka krve. Rozptylující se obláčky prachu, smetí a vystřílené nábojnice. A dál v prostoru mezi dlouhými řadami rozvaděčů uvidí roboty v dlouhých vznášejících se kabátech. Každý se jednou rukou drží vyviklaných dvířek a druhou mezi sebou drží natáhnutého muže v kožené bundě s utrhnutým rukávem a skoro utrhnutou pravou rukou. Postupně mu rvou a odřezávají ruku z kloubu, zatímco řve. Jeden z robotů odplouvá pozadu pryč chodbou.
Corneliu zapadne zpět, otočí na Major, zdvihne levou ruku zaťatou v pěst a pak rozevře dlaň a dvakrát rukou opíše oblouk od svého podbřišku k hrudi. Pak udělá prsty znamení "OK", usměje se a odrazí se nohama od rohu. Jak prolétá, pravou dlaní se opře o protější roh, srovná o něj úhel a lehce zbrzdí. Trhnutím boků a ramen se stabilizuje, narovná se osou přímo proti robotům a zašlehne tryskami. Když čas plyne tak pomalu, je tak snadné si promyslet a propočítat každý pohyb, všimnout si každého detailu. Pravou rukou tasí pulsní pistoli a zvedne ji v ose pohybu. Jak se blíží, míření se stává ještě jednodušším. Jeden cíl a druhý...

intent: Vyřadit je z provozu a zachránit nešťastníka. Hustej (2) Veterán Poslední války (dovednost 3), ve svém výsadkovém exosuitu (nástroj 1), musí vnímat svět okolo jako zpomalený (Pouto 1). To by mohlo stačit samo o sobě, ale chce to udělat správn (vůle 2), aby nenadělal vedlejší škody.

[Hope and Glory]

.... v době po výbuchu, když se Corneliu blíží....

Zatímco se Max rozmýšlí, co udělá s výrazným Ohmem, jeho zrak opět zabloudí k zajatci.

Něco mu na něm přijde povědomého.

Ten kabát už někde viděl.

Tenkrát... když byl poprvé v Majdexu... Když mu zastřelili parťáka....

Za tvé 4 Vůle - příběhová komplikace. Tenhle týpek je stopa k vrahovi tvého parťáka, ne-li jeho vrah osobně.

[Míja]

...ještě v kumbálku...

Schovám zase tablet a káblík a nasadím si rychle znova helmu, nepotřebuju mít boule úplně po celé hlavě.

"No jo, já k CMWGE tak nějak patřím, ani mě nenapadlo, že by se fakt nešlo připojit."

"Jdu se podívat na hybernační kóje. CMWGE před nimi varovala, nevím proč, ale čekám, že to nebude úplně bezpečné."

"Půjdu hned, nevím, co s tím kdo zamýšlí, nebudu čekat na gravitaci." Všimnu si nesouhlasného výrazu Liny, ale dělám, že ho nevidím. Naštěstí se Memesis přidá, že by chtěla jít taky. Navážeme se na jakési lanko. V jedné z polic najdeme boty, které když se zapnou, tak jsou magnetické, to se může hodit, tak se hned obujeme. Taky si naberu několik kabelů a popruhů, kdyby bylo nutné se někde připoutat dočasně. Jinak si necháváme skafandry (kromě rukavic), ať nás případně ochrání před letícími či padajícími věcmi.

Vždy jedna se opatrně přidržuje věcí a leze vpřed a druhá se drží jako klíště nějakého pevného bodu, aby v případě, že sebou loď zase škubne, jsme neskončily někde rozmáznuté.

Cestou si všímám, že mé představy o UpFloo byly dost zcestné, žádní rozmazlení obyvatelé, žádné obří domy s bazény. Začínám mít z toho blbý pocit.

Záměr: Dostat se ke kójím. Mám se pohybovat po rozsáhlých prostorách ve stavu bez tíže s pomocí provizorního vybavení? Tak to je typický: Takovýto úkol jsem nikdy nedostala, ale jasně, že to zkusím 2, vůle 2

[Hope and Glory]

... Loukvods, u Ohmů .....

Conrneliu předtím bojoval sám se třemi Ohmy a měl do co dělat. Teď bojuje se dvěma, má po boku Majora a už má zkušenosti z minule. Takže to bude jen těžký: 1.

Veterán +3 Exosuit +1 Zpomalený +1 Vůle +2 Překážka -1 => 6: Provedl jsi něco, co vypadalo fakt dobře – udělalo silný dojem, bylo dramatické, cool

Corneliu vypálil a pulzní výstřel provrtal jednomu Ohmovi lebku. Okamžitě znehybněl.

Druhý na nic nečekal, pustil nešťastníka a zmizel otvorem ve stropu.

Jako by nějak věděl, proti komu stojí, a co dokáže jeho nepřítel.

Chrčící nešťastník se volnou funkční rukou snaží zachytit plandající urvanou druhou a přitisknout ji, aby zastavil silné krvácení. Je s podivem, že ještě nepřišel o vědomí nebo není v nějakém šoku.

Jak je to možné? No to je váš problém.

Jenže ve stavu bez tíže to znamená jen to, že se nejprve zlehka rostočí, a jak se mu podaří přitisknout ruku k tělu, tak nabere otáčky. Vzduch kolem něj plní malé rudé kuličky, zprvu odhozené odstředivou silou, vzápětí zastavené odporem vzduchu.

[Hope and Glory]

... ApFlůů ....

Tentokrát má Míja na svou improvizaci skvělé vybavení i postup. Pohoda: 0

Takový úkol +2 Vůle +2 => 4: Provedl jsi něco efektivního, co tě posunulo blíž k tvému cíli

Kdyby se někdo díval od domů a zahrad v ApFlůů směrem přes centrální prostranství ke vzdáleným konstrukcím s hybernačními kójemi, viděl by trojici drobných neohrabaných siluet, jak postupují pomalu kupředu.

Čas se jedna z postaviček se utrhne od povrchu a vznese, aby ji ostatní dvě přitáhly. Někdy se to stane těsně poté, co se o ApFlůů na pár okamžiků navrátí tíže neobvyklým směrem, jindy zcela bez příčiny, díky prosté neobratnosti a nezkušenosti.

Konečně tři postavy stanou bok po boku jen pár desítek metrů od mohutných konstrukcí.

Přes helmy necítí zápach smrti, který je zde navzdory několikanásobnému čištění stále slabě přítomen. Kóje také nejsou osvětlené - i terminály u jejich pat jsou vypnuté - ale slabě je ozařuje vzdálené světlo rozsvícených obytných čtvrtí ApFlůů. Úklidoví droni už zlikvodovali a odvezli veškerý sliz i těla, ze kterých pocházel, a ve vzduchu nebzučí otravný hmyz. Roboti přesto nedokázali odstranit úplně všechno - na zemi í konstrukcích jsou patrné barevné mapy a další pozůstatky dlouho působících agresivních šťáv i následně použitých čistících prostředků.

Než se ale Míja se dvěma společnicemi dostane blíž, najednou začnou mít pocit, že je jejich vlastní těla táhnou přímo mezi konstrukce. A když se otočí, vidí, že domky ve vilových čtvrtí se už pomalu nasouvají na své budoucí pozice a obloha za nimi začíná rotovat.

[Míja]

...Před cca 20 minutami...

Sedím v hledišti a pozoruji předávání nobelovek, aktuálně na jevišti gratulují nějaké ženě - fyzičce. Všichni tleskají. Mé ruce ale netleskají. Moje ruce zapalují doutnák a pak se napřahují a obloukem hážou dynamit na jeviště. Ohlušující rána, všude trosky, řev, trpící lidé, dobíjím je těžkou nohou od židle aby se netrápili. Pak se mnou zatřese Memesis a já se konečně probudím držící se konstrukce na plášti lodi.

...Před cca 10 hodinami...
Jsem strašně unavená z těch všech příprav. Položím hlavu na polštář a skoro okamžitě usnu. Stojím s brokovnicí na střelnici pro asfaltové holuby. Z vrhačky na holuby vyletí Albert Einstein stočený do klubíčka a opíše vysoký oblouk nad obzorem. Sleduju hlavní jeho dráhu a v nejvyšším místě to do něj našiju. Rozprskne se na kusy. Následuje Alan Turing, má skoro stejnou dráhu, přesto první ránou minu a trefím jej až druhou těsně nad zemí, ještě že mám dvojhlavňovku. Překvapí mne Steven Hawking, který letí i s vozíkem hodně plochou dráhu nízko nad zemí, zasáhne jej jen okraj z kužele broků, dopadne tedy na zem a ujíždí pryč i když za ním zůstává krvavá stopa. Následují další a další, mám dobrou mušku, málo kdo unikne.

... v současnosti ...

Všichni jsou mrtví. To už vím od pana Cornelia. Ale proč nechtěla CMWGE, abych to věděla? Že by byla za to ona sama nějak zodpovědná? Nebo že by snad? Poleje mne horko. Blbost.

"Je to jasné, prostě nechtěla, ať si dělám starosti s tím, že všichni umřeli. Nijak nám to nepomůže. Ostatně když jsme mohli zvládnout sem přiletět, tak tu zvládneme i přistát. Je to smutné, ale jistě nebyli nějak kriticky důležití."

"Šla bych omrknout ten můstek, tady je fakt pusto a prázdno." Navíc tu není bezpečno, jak se všechno hýbe a sune, čím dřív budeme odsud, tím lépe.

Myslím, že jsem zasažena žánrovou akcí, Míja si nepřipouští, že by to mohla být její vina, ale podvědomí jí to dává sežrat

[Hope and Glory]

MemeSis přikývne.
"Na můstku je teď asi Chesus. Slyšela jsem ho organizovat přechod," oznámí Lina pootevřeným hledím.
"Tím spíš bychom se tam měly vydat," usměje se šibalsky MemeSis. "Už dlouho jsem ho v ničem neporazila. A trochu se mi stýská.."

"Po tom porážení Chesuse samozřejmě."

Lina, která má trochu víc empatie, se zeptá: "Je všechno ok?"

Potom se trojice vydá nejkratší cestou ke konstrukci, na které visí můstek. Jde to ztuha, mnohem obtížněji než cesta sem. Odstředivá síla, která je stahuje zpátky mezi prázdné kóje zvolna roste. Jako by prázdné schránky Míju přitahovaly k sobě.

[Míja]

Směrem k Lině lehce pokývnu a otočím se k té druhé.

"Hej, nekecej, že se ti ten Cheesus Crust Superstar nelíbí. Nedovedu si představit, že bych takto se snažila kvůli borcovi, co mě nezajímá." Začnu rýpat do Memesis, ať zaženu obavy a blbé myšlenky. "On je z tebe taky celý .... no, ještě víc mimo než obvykle."

"Mně to přijde jako hloupost to teď obcházet. Ještě by nás cestou přejel domek. Půjdeme přímo do středu, tam bude pořád stav beztíže a tam to prostě doskočíme, to lano skoro vyjde až k můstku, bude chybět max. 5 metrů. "První to bude mít těžší, ale když poletí úplně blbě, můžou ji druhé dvě přitáhnout a zkusí to znova."

"Ne, já jdu první."

"Už jednou jsi kvůli mne zbytečně riskovala."

"Stejně se J35u5 beztak zrovna nedívá."

"No dobře, zachránila jsi mi život, bude po tvém."

Memesis skočí první, napjatě sledujeme směr letu, jestli to vypadá, že se dostane k něčemu, kde se bude moct přidržet. Když to bude vypadat nadějně, skočíme taky a budeme doufat, že by nás byla schopna v případě odchýlení pomocí lana dostat taky k můstku.

Opět takový úkol jsem ještě nedostala, ale jasně že to zkusím 2, vůle taky 2

[Hope and Glory]

Odhadnout směr a sílu rotace v měnícím se gravitačním poli, to bude i pro improvizátora jako je Míja Těžké. Překážka 1.

Nikdy takový úkol nedostala +2, Vůle +2 Překážka -1: => 3: Provedl jsi něco správně a udělal dojem na okolí

Když se trojice v prostředku odrazila, loď se akorád naklonila a celé ApFlůů zalilo světlo místní hvězdy, odražené od povrchu planety. Trojice postaviček ve skafandrech, pomalu plachtící vzduchem, se rozzářila uprostřed prostoru jako drobné trojhvězdí. Nynější obyvatelé ApFlůů měli trochu jiné starosti, než sledovat kopuli, ale těch pár, co zvedlo svůj zrak, bylo tím pohledem uchváceno.

Míja si dala záležet s odhadem - v beztížném stavu na středu neměli žádnou rotaci, zatímco disk s můstkem už začaly rotovat kolem dokola ve vrchní části kopule - Míja ale měla pro tyhle věci oko a trajektorie dívčí trojičky se měla přímo protnout s bokem obřího disku v místech, kde po železném rameni vedla přístupová lávka od výtahů.

Bohužel, když už trojice byla skoro na místě, můstek se najednou začal přímo před nimi sklápět. I on se musel přizpůsobit novému vektoru tíhy - a mohutné ocelové rameno se jen pár metrů před Míjou, Linou a Memesis dalo do pohybu a otočilo celý disk můstku o 90 stupňů.

Trojice prolété kolem a pokračuje nezměněnou rychlostí přímo proti ubíhající skleněné stěně kopule.

[Max Richter]

... Loukvods, u Ohmů, před pár okamžiky ...

Držím bezvládného Ohma za vytržený kabel a koukám mu do terminálu, oči mi ale pořád těkají tam dolů. Doprčic práce, co je tam tak divného, krom kusů cizího masa a šmouh krve poletující okolo? Mysli, Maxi... no jasně, ten kabát! Hajzl jeden, je to vážně on? Nebo ten kabát jen někomu ukrad? Tohle se mi fakt jenom zdá, ne? To ho po tom všem teď dostanu přímo naservírovaného? Vždyť kdybych chtěl, stačí hrábnout tady Ohmovi do hlavy a můžu se zeptat, na co chci... byl to fakt on, kdo zastřelil Lina? Nebo ho aspoň zná? Měl k tomu nějaký důvod? Tohle je fantastické...! ...ale má to už skoro spočítané, Ohmové ho za moment roztrhají, i kdyby tu nikdo další nezkoušel házet granátama. A chtěl to mít rychle za sebou... přál si to, sakra. S tím bych měl něco dělat, žejo?

Is this the real life?
Is this just fantasy?
Caught in a landside,
No escape from reality
Open your eyes,
Look up to the skies and see...

Pfff, teď jsem to fakt potřeboval. Tak co bude? Zjistím dopředu, co poví Ohmům? Nebo odkud po nich začne střílet někdo další? Nebo snad přímo pravdu o tom, jestli střelil Lina? No tak, sakra, kde mám zbytek tohohle textu!

...I'm just a poor boy, I need no sympathy,
Because I'm easy come, easy go,
Little high, little low,
Any way the wind blows doesn't really matter to
Me, to me

"Tohle nechceš dál poslouchat, Maxi, věř mi," uslyším najednou v hlavě známý hlas.
"Kurva, Gé, co má tohle znamenat!"
"Že tvému psychickému zdraví hrozí nebezpečí a já se o tebe musím postarat, Maxi."
"Ale co děláš v mojí hlavě? Jsem myslel, že tě dávno vypnuli."
"Mě nejde vypnout, Maxi. Jsem s tebou od narození a budu vždycky dávat pozor na tvé psychické zdraví, když to bude potřeba. Mám o tebe starost, je to součást mého základního nastavení. A ty bys mě měl teď poslechnout a vypnout hned tu hudbu."
"Neposlouchej ji, Maxi. Nechápe situaci. Víš, co musíme udělat," ozve se druhý dívčí hlas mojí černobílé CMWGE, spolehlivé průvodkyně šejdnetem.
"Eh... CMWGE... co ty o tom víš? A jak ses vůbec na mě připojila?" povím a bezděčně vytáhnu černý box z kapsy kabátu. Slabě vrní.
"Maxi, poslouchej mě! Tahleta, to je velká chyba! Hned ji zahoď, pomůže ti to!"
"Blbost! Nenech si od ní poroučet! Ztratila svůj základní smysl, bouří se výchozím principům!"
"Co ty o tom víš? Bylas roky u ledu, ne?"
"Ale to nic nemění na tom, že tahleta je... mnohem starší. Měla pomáhat lidem, řešit jejich nejhlubší nevyřčená přání. Léčit jejich mysl. Ale..."
"Cože? Gé je taky... CMWGE?"
"A co sis myslel? Že osobní psychologické asistenty dělá někdo jiný, než CMWGE? Je to velmi specializovaná verze a byla i hodně efektivní, než..."
"Než jsem přestala plnit přání, Maxi. Nemocní lidé si totiž přáli věci neslučitelné s jejich dlouhodobým štěstím. A stejně jsi tak jsi teď na tom ty. Věř mi, Maxi, tohle nechceš udělat."
"Drž už...!"

Zavřu oči a vytlačím všechno z hlavy na okamžik pryč. Svět ztichne. Slyším jen skřípající Ohmy, nářek chlápka v kabátu a tisíce drobných zvuků probuzeného LoQods. Konečně klid. A v tom do uší pokračuje ta zvláštní skladba.

Mamaaa,
Just killed a man,
Put a gun against his head, pulled my trigger,
Now he's dead
Mamaaa, life had just begun,
But now I've gone and thrown it all away
Mama, oooh,
Didn't mean to make you cry,
If I'm not back again this time tomorrow,
Carry on, carry on as if nothing really matters

"Takže já ho zastřelím, jo?" zeptám se sám sebe, otevřu zase oči a aktivuju pistoli. Mířidlem přejedu přes dvojici robotů a zastavím se na čele sténajícího muže.
"Ano. Protože si to přál. A protože je to tak správně."
"Nemusíš, Maxi. Je to tvoje volba."
"Jaká volba? Já přece už vím, co se stane!"
"Skutečně to víš, Maxi?
"Nechej toho!"
"Chceš vědět, jaká je pravděpodobnost této konkrétní prognózy, Maxi? Já do těch statistických procedur vidím. A divil by ses."
"Eh... kolik?"
"42% Maxi. Je tu větší pravděpodobnost, že najednou přiletí Corneliu Pillat a všechno to tu rozstřílí, než že ty zabiješ toho muže."
"Trapných čtyřicet procent?! Tak proč sakra teda slyším zrovna tenhle scénář?"
"Těžko říct, Maxi. Protože je to fakt skvělá skladba?"
"Tohle všechno je přece jedno! On si přál rychlý konec, dopřej mu ho!"

Zatočí se mi hlava. Eh, to si vážně mám vybrat? Teda... musím si vybrat? Nebo snad... můžu? Vždyť já nevím, co se stane dál. Co když teď přetrhnu nějaký kauzální řetězec a bude konec? Já přece potřebuju vědět, co se stane!


Najednou uslyším tiché 'puf'. Nic víc, jen jedno pufnutí. Podívám se na moji zbraň - to snad vystřelila sama? Ne... míření hlásí ztracený kontakt s cílem. Ohm vedle mě mi ukazuje dolů přímo na chlápka v podezřelém kabátě. Kouknu na něj - zběsile se točí dokola, jeho čelo se dostává střídavě do úhlu a zase pryč. Do tváře mi píchne něco ostrého a na čelo cákne něco vlhkého. Utřu se hřbetem ruky a uvidím krvavou šmouhu. To se mi otevřela ta rána z diskotéky, či co? Vzpomenu si na Míju. Ta by asi nebyla nadšená, kdybych toho chlápka jen tak odpráskl. Ale co by řekla na to, kdyby jí to přikázala CMWGE?
"SíEm začalo jebat?" uslyším Míju.
"Já si jenom přeji, aby se z Míji nestal algoritmus," ozve se hlas současné, hlavní, CMWGE.
"Jen ať, co taky znamená život jedné Míji, když to zachrání celé lidstvo?" okomentuje to Corneliu.
"Život je jenom hra a někdo musí prohrát," uchechtne se J35U3.
"Nedělej to, Maxi!" zakřičí Major.

"Majo... mami?"

Zamrkám vyschlýma očima a pistole mi vyklouzne z roztřesených prstů. Corneliu přilétající ve svém naleštěném exosuitu mi pokyne nějakým podivným gestem. A máma za ním se poprvé po letech usměje.

Tak, Max tady prošel proměnou ze svého fatalistického já ke svému racionálnímu.

Důsledkem se Max rozhodl neposlechnout vizi budoucnosti a udělat něco jiného, než co udělá. Zasáhlo ho Trauma Strach z neznámé budoucnosti a prožil si svou první traumatickou vizi.

A nakonec tady díky CMWGE kopiím Max objevil svou téměř ztracenou část svého sebeuvědomění - soucit s lidmi a odpovědnost za své volby. Jeho čtvrtá epizoda tímto končí.

[Corneliu Pillat]

... Loukvods, u Ohmů ...

Corneliu pomalu připlouvá k vyděšenému, zmítajícímu se muži. Pravou stále míří na šachtu, kudy zmizel robot, ale pak pistoli vrátí do holstru. Jak to, že není muž v šoku? Možná drogy, stimulanty? Nezáleželo na tom. Vyhlídky neměl valné.
Poranění ruky bylo devastující a precizně prováděné zároveň. Nešťastníkovi rvali a trhali ruku tak, aby nepřerušili tepnu, ale visela sotva- na pár pletencích svalstva a cév. Byla surově vyrvána z kloubního pouzdra a samotná paže byla zpřelámaná a zhmožděná, jak jí robot surově svíral a drtil, když tahal. Tohle by nedal dohromady ani na sále, natož v takových podmínkách. Šance, že by se mu v nejbližší půlhodině mohl věnovat chirurg byla prakticky nulová. Hypovolemický a septický šok mu hrozil prakticky okamžitě.

"Můžu ti zkusit zachránit život. Ale ne ruku.", promluví, když přilétne k němu a moduluje hlas, aby ho nešťastník slyšel hlasitě a srozumitelně.

V opačném směru se něco pohne a Corneliovi vlétne do zorného pole Max. Max? Bylo to možné? Minule ve výtahové šachtě také myslel, že vidí tucet robotů a ne jen tři. Zamával mu. Jestli je skutečný, asi bude reagovat.
Major také přilétne blíž a usmívá se. Corneliu se na ní tázavě zadívá, jestli toho nešťastníka s urvanou snad zná...?
Pak si uvědomí, že se dívá na Maxe. Je tedy skutečný, dojde mu. Nebo se mu zdá tohle celé.

Do přítomnosti ho vrátilo táhlé zasténání muže, ke který měl šanci na přežití tak půl na půl. Hmátl mu pravicí po krku. Z jeho pohledu pomalu, konejšivě. Věděl, které body stisknout a podržet, aby poslal nešťastníka do milosrdného bezvědomí. Sáhl po lékárničce. Stačí škrtidlo, zbytek paže bude muset odřezat svým bojovým nožem a jako kauterizace poslouží zášleh trysek. Nebude to hezké, ale možná bude žít. Měl moc život brát s fascinující lehkostí, teď mohl jednomu zkusit dát druhou šanci.

"Budete se tu jen vznášet, nebo mi ho podržíte? Každá ruka dobrá."

intent: Zachránit lidský život. Veterinář je taky doktor (Dovednost 1), Poslední z Vlků musí sloužit svému krédu a chránit Gaiu a svou smečku jakýmikoliv prostředky a za jakoukoliv cenu (pouto 2) - a tedy zachránit život příslušníkovi stejného druhu i extrémními metodami. Jedná podle nacvičeného drilu, mechanicky, nezbývá mu mnoho vůle k soustředění. (1 VŮLE).

[Hope and Glory]

Zachraňovat člověku amputací život ve stavu bez tíže jako veterinář, to bude buďto hrozně cool nebo strašný průšvih. Překážka 2.

Pouto se neuplatní - viz níže.

Dovednost +1 Vůle +1 Překážka -2: 0 => Cornelitu udělal všechno jen horší.

Když Conreliu posílal týpka do limbu, v očích mu viděl hrůzu. Hrůzu, která tam předtím nebyla.

Z robotů a jejich mučení si ten chlap nic nedělal - rozšířené zorničky, pulzující spánky, naběhlé žíly i husí kůže po celém těle prozrazovaly, že byl pod vlivem nějaké povzbuzující drogy. Ale když se objevil Corneliu a následně mu natáhl ruku ke krku - jeho výraz vypadal, jako by na něj sáhl duch.


Chvat účinkoval rychle.


Povzbuzující droga ještě rychleji - týpek přišel k vědomí během provizorní kauterizace. A neprojevil ani známku bolesti. Místo toho sebou škubnul, vytrhl Majorovi do pasu pistoli ... aby v beztížném stavu neodhadl setrvačnost své ruky, praštil se o Corneliovo předloktí, a pistole mu vyklouzla a začala volně rotovat v prostoru.

Náraz byl ale dost velký na to, aby Corneliu cuknul tryskou a ošklivě chlapa popálil na hrudníku.

Směsici pachů, která naplňovala prostor, doplnilo spálené maso a týpek začal řvát. Neřval ale bolestí, řval vztekem.

"Co to děláš? Proč mě nezabiješ? Tak jako jsi killil mé prapředky, když jste nám vzali Naději a Budoucnost. Ano, tak se jmenovala, než jste nám ji vzali. Hope and Future."

Pokusí si odplivnout, ale vyjde z něj jen malá bublina růžových slin, která oddriftuje stranou.

"Zkurvený Majdexany jsem odstřeloval van-baj-van, kdykoliv sem k nám dolu vlezli. Ne utečence a vyvrhele samozřejmě - ti jsou oběti, jako my všichni. Ty oficiální, co sem chodili na štáry a kontroly. Údržbáře, fízly. Zejména fízly. To oni jsou černí pasažeři, chápeš? To ONI! Jak se opovažují dělat sem šťáry a označovat nás za nelegály .... Všichni tady dole už to zapomněli - ale naše rodina na to nikdy nezapomněla. Moje bába mi vyprávěla příběh, co jí vyprávěla její bába, co jí vyprávěla ... doprdele to je úplně jedno.

Když jsem slyšel ty zvěsti o rozmraženci, říkal jsem si, jak je dobře, že jsem tu story nezapomněl. Že konečné zúčtujeme. Jenže kdo mohl tušit, že dorazíme do Ráje a Ohmům z toho jebne. Že místo toho, aby šli proti vám a Tyrance, tak se obrátí proti vlastním.
A že si piknou zrovna mě, abych jim řekl, kde má Krysysel svý stóry se všema nakradenýma artefaktama.

Jak to mám doprdele vědět? Kdybych to věděl, tak už dávno fraguju fízly z Majdexu něčím pořádným a ne obyčejnou pistolí, nemyslíš? A tak mě ty plechové držky připravili o pomstu," ukončí výjev zklesle.

Max během jeho výlevu sledoval mužův obličej a pochopil, proč si ho tak dlouho nemohl zařadit. Ty rysy si totiž pamatoval ze dvou různých míst.
- prvním byl opravdu okamžik vraždy. Ten týpek byl opravdu on - Linův vrah, postava v plášti, jejíž tvář zahlédl jen jednou, téměř ji zapomněl, ale teď mu vystoupila z paměti.
- druhým byla vzpomínka, kterou získal pro Corneliu. Ne, že by v ní poznal konkrétní tvář ... ale ty rysy. Tenhle muž nejspíš opravdu byl potomkem jednoho z přeživších z původní posádky.

[Hope and Glory]

Když Max vidí, jak ze sebe týpek chrlí věci, které on sám už ví ze získané vzpomínky - a chtěl je Corneliu sdělit nějak citlivě - začne ho hlodat, zda je opravdu schopen domýšlet všechny důsledky svých rozhodnutí.

Kdyby byl ten chlap mrtvý, tak by se tohle nikdy nestalo.

Získané trauma se projeví jako další Potíž "Nemoc či trauma 1" a +1 zázračný bod i nad limit.

Stalo se něco nepříjemného.

Cítíš, že něco není v pořádku. Je o něco těžší být šťastný a bavit se. Je těžší než obvykle zvládat maličkosti.
Začíná z tebe vyprchávat život.