[Rozličné] drobné hry, co lidi hráli s Faskalem

Zápisy a zážitky z vašich her, pomoc s přípravou, společné hraní.
Uživatelský avatar
Faskal
Moderátor
Příspěvky: 9046
Registrován: 20. 11. 2006, 20:59
Bydliště: Praha

Re: [Rozličné] drobné hry, co lidi hráli s Faskalem

Příspěvek od Faskal »

Tak hra byla zajímavá. Největší fail byl v tom, že jsem dotáhl starou verzi experimentálních pravidel k Uncharted Worlds a RPG věda od těch dob pokročila mnohem dál, takže řada z problémů, na které jsme v pravidlech narazili, už byla v té době vyřešena. No, co se dá dělat. Ještě důkladně projdu nová pravidla a kdyžtak napíšu autorům report z beta-testingu

Co bylo opravdu zajímavé, byla tvorba frakcí. Je fakt, že to dost natáhla a od chvíle, co jsme se sešli, do chvíle, co jsme začali hrát, uběhly neuvěřitelné (při porovnání s jinými Apocalypse engine hrami) dvě hodiny přípravy. Musím říct, že vzniklo geniální propojení postav s korporacemi a ty korporace byly samy o sobě docela zajímavé, ale vzniklé postavy neměly hloubku – zatímco v AW i DW nemám problém pomocí otázek pomoct hráči prokreslit postavu, tady mi to vůbec nešlo.

Tyjo, Jersone, jak jsi věděl, jaký má Vega planetární systém?

Ale i když to asi bylo po pravidlové stránce trochu slabší, tak jsem se přeci jenom velmi dobře bavil. Třeba ten vesmírný souboj, to bylo něco.

Takže díky, lidi.



A nakonec hlášky...
J: „Paskal a Newton, jeden z nich je na metr čtverečný.“
J: „Nemůžeš být ničitel světů, jen ničitel měsíců.“
F: „Slyšel jsem, že máš rád únikové moduly. Tak jsem dal únikový modul do tvého únikového modulu.“
J: „Jsem rád, že nikdo z ostatních nerozumí řízení, tak mi do toho nebude nikdo kecat.“
J: „Máme tady mezeru ve tvaru atomové zbraně.“
J: „Já nejsem klaustrofobik, jenom nemám rád jeskyně.“
Ekoložka: „Co udělá lidská ruka, to nevydrží. Obzvlášť při orbitálním bombardování.“
J: „Zrovna dneska jsem si nevzal své důlní rypadlo.“
J: „Udělám fotku a dám ji na spacebook“
J: „Máme nějaké poškození?“ Technik: „Jo, moje ego.“
B: „...ale když on na nás zrovna skáče divný pán [zombie]“
F o zombiích: „Podle logu tady testovali zvyšování inteligence.“ B: „A pak byli všichni tak chytří, že spolu nemohli vydržet.“
J: „Já jsem myslel, že ho uspíte nějakou injekcí, ale asi jsem se nevyjádřil dost jasně.“
Technik: „Bohužel na to máme jenom 20 minut, asi jsem omylem zmáčknul to tlačítko [autodestrukce]“
J: „Vy to možná nevíte, ale vaše kajuty mají okna v podlaze.
J: „Bude to Jersonovské sci-fi. Bude to hard sci-fi, ale bude tam umělá gravitace.“
... ano, chtěl jsem zničit svět. Ale ne takhle.
Staré zápisy z her, aktuálně: Tannhäuserova brána - Claudius II, Karak - Erbald.
Uživatelský avatar
Jerson
Inženýr z Ocelového města
Příspěvky: 22593
Registrován: 11. 2. 2003, 16:39
Bydliště: České Budějovice
Kontaktovat uživatele:

Re: [Rozličné] drobné hry, co lidi hráli s Faskalem

Příspěvek od Jerson »

Tajemství oblasti 52

Jmenuju se Edward Talbot a jsem Cestovatel. A přesně to to znamená - cestuju od jednoho místa k druhému a snažím se přežít. To zaprvé. Zadruhé hledám holku, se kterou bych moh´ cestovat - nebo se usadit, jedno z toho. A právě tohle moje hledání mě před pár týdny zavedlo do stanice s názvem King´s bridge. Nevím proč takové jméno, když široko daleko žádný most nebyl. Vlastně to nebyla ani pořádná stanice, je pár prefabrikovaných baráků postavených okolo bývalého železničního depa. Důvod, proč jsem sem zavítal byl ale jiný - slyšel jsem, že tady jsou ty nejhezčí holky široko daleko. Ne že bych hledal nějakou hezkou tvářičku na ozdobu, to ne. Nebo spíše - ne jen to. Taky se musí umět o sebe postarat a mít to v hlavě srovnané. Čímž se dostávám zpátky k věci - holky tu byly fakt kočky jedna vedle druhé, jak kdyby tu byl kompars z hollywoodského filmu. Jen poněkud jednodušší a fungující stylem zaplať, dostaneš. Druhá věc - místní chlapi byli to samé v mužském vydání. Hezoun jeden vedle druhého, co vypadají jak nagelovaný, i když nejsou, ale v hlavě vymeteno. Zrovna jsem přemýšlel, zda a jak s tím souvisí bývalá vojenská základna 42, která měla být poblíž, a nějak jsem se zakoukal na prsa jedné místní holky, což se mi občas stává. Jenže pak mi zastínil výhled jeden místní frajer se svou partou, a začal se do mě navážet. Nechtěl jsem to hrotit, takže jsem špatně mířenému háku na svou čelist jen uhnul a s pistolí u hlavy přesvědčil toho fráju jménem Harris, že si i se svými kámoši dají drink na můj účet. Takový jsem dobrák. Dělám si poznámku pro příště, že nemám sundávat své polarizační brýle ani pod střechou, zvlášť když hrozí, že budu koukat po holkách.

Každopádně když jsem si dal taky jeden drink, uslyšel jsem hlavy, jak kdyby na mě šeptalo milionu lidí, židle se se mnou zatočila a dál o sobě nevím. Probral jsem se až na stole nějakého místního techšamana s drátama na hlavě - tedy on měl dráty, já taky. Prý mě tím dával dohromady z působení Maelströmu, který je tu obzvlášť silný. Tak moc, že na to umírají lidi, pokud se rovnou nezblázní. Mě nepotkalo ano jedno, nicméně mi bylo jasné, že tenhle týpek jménem Alan Whiting je nějaký zvláštní. Zaprvé to nebyl žádný hezoun, a zadruhé byl až moc chytrý. Nejdřív jsem si myslel, že to tedy celé vede, ale jak se ukázalo, právě naopak. Místní kápo Drummer neměl tohohle Whitinga rád, protože mu lezl do - údajně jeho - základny 42. Nebo tam spíše posílal jeho lidi. Tím "jeho" myslím v obou případech Drummerovo. Takže teď se Whiting musel do základny vydat sám, pokud chtěl přežít, a já mu měl "dělat gorilu", jak se vyjádřil. Nejsem v tomhle oldspeaku tak zběhlý, už jsem uvažoval, že si budu muset pořídit chlupy na hrudníku, ale Whiting chtěl jen doprovod a ochranu, což byla jiná věc. V tom jsem docela dobrý. Ne tak jako v popisování toho, jak jsem dobrý, ale skoro stejně.

Než jsem se stihnul zeptat, kdy vyrážíme, rozšířil se po stanici nějaký dusivý kouř. Sebral jsem masku, která se válela na stole a pomohl Whitingovi dostat místní lidi do baráků. Otázka - plná stanice kočičand. Koho myslíte, že jsem musel nést do baráku v náručí? Správně, napřed jednoho agresívního chlapa, a pak Whitinga, který si sundal masku, aby jí dal nějaké holčině. Naštěstí se uvnitř probral sám, protože jemu bych rozhodně dýchání z úst do úst nedával. Každopádně to vypadalo, že kouř táhne ze základny, která - jak se ukázalo - byla jen kousek odsud, takže nebylo času nazbyt. Vzali jsme protichemickou soupravu, vlezli na drezínu a vydali se do základny.

Hlavní vrata byla už dávno vyvrácená, takže do základny jsme se dostali snadno. U skladiště, z jehož horního patra se valil dým, jsme zahlédli skupinu lidí, kteří k nám vyrazili dlouhými skoky. Jeden - či spíše jedna - z nich vyskočila na drezínu a vycenila na mě ukázkovou sadu snad padesáti zubů ostrých jako břitva. Ještě jsem si stačil všimnout, že to co vypadalo jako pancíř z kostí obepínající těsně jí obepínající hrudník byly ve skutečnosti kosti prorůstající kůží. Pak po mě švihla přes rameno svým kostěným ocasem a málem mi utrhla ruku. Jako ne že by nebyla svým způsobem sexy, ale spíše než s mou maličkostí jsem ji raději seznámil se svým Desert Eaglem s prodlouženým zásobníkem.
Zajeli jsme do skladiště, kde sice bylo šero, ale slyšel jsem další rychlé přesuny. Bylo jasné, že takových potvor tu bude víc. Whitinga jsem poslal nahoru, aby ten oheň uhasil, nasadil jsem si místo masky své brýle a vydal se na lov. Několika dobře mířenými ranami jsem vyřídil pár těch zmetků, když jsem si všiml, že další z nich vyrazil k nějakému válci uprostřed skladiště a něco tam kutí. Zdálky to vypadalo, jako když chce aktivovat nějakou nálož, a tak jsem mu zblízka napřed přišpendlil ruku k bedně vrhacím nožem, a pak odebral výsadu dýchání. Jenže když už jsem si myslel, že mám vyhráno, skočila mi jedna potvora na záda a zahryzla se do bundy na krku. V tu chvíli jsem (už poněkolikáté) ocenil všité vložky, strhnul tu zrůdu pod sebe a přitisknul jí pistoli na čelo. Chvíli na mě prskala, ale zjevně rozuměla. Na mou otázku, o co tu sakra jde na mě zasyčela, že za to může Newton a lidi nahoře. Díval jsem se na toho tvora, který byl kdysi člověkem, do jeho krutých očí. Bylo mi jasné, že když ho pustím, zabije mě hned, jak dostane příležitost, a tu jsem mu už nedal. Pak jsem jen zařval "Newtone, jdu si pro tebe!"

Pěkná blbost. Nevím, jestli jsem si myslel, že ten parchant fakt sejde dolů, ale rozhodně jsem nečekal, že mi dolů hodí granát. Jen silný betonový sloup zabránil mému rozptýlení po okolním prostoru. I tak mi v uších hučelo a skoro jsem neviděl, všude byl kouř a prach, takže dobře minutu jsem stál, chrchlal a přemýšlel, jak to těm hajzlům vrátit. Už už jsem byl rozhodnutý, že vyběhnu nahoru po schodech a zkusím se prostřílet, když můj pohled padnul na barel s výbušninou. Odtáhl jsem ho do výtahu, nastavil časovač na deset sekund a poslal nahoru. Pak mě napadlo, že Whiting je možná ještě nahoře a živý, takže jsem zařval jen "Jedna pizza, extra pálivá!", a v tu chvíli mě napadlo, zda ta bomba vůbec bude fungovat. Strachoval jsem se zbytečně. Ozvala se obrovská rána, kusy rozervaného výtahu prolétly šachtou dolů a zase jsem slyšel jen pískání v uších.

O minutu později jsem se opatrně vydal po schodech do patra. Nahoře jsem našel téměř vyčištěnou halu, nezraněného Whitinga, který se schoval do boční šachty, a pak těžce zraněného chlapa, který se pokoušel prostřelit si hlavu, protože v ní měl Newtona. Nevím co to mělo znamenat, ale nenechal jsem ho.
V tu chvíli se na mě Whiting podíval a řekl "Cítíš to?" Cítil jsem ledacos, škrábance na zádech, naraženou ruku, betonový prach a spáleninu, krev na jazyku, ale ani jedno nebylo TO, takže jsem jen nechápavě pokrčil rameny. "Neurovlny zesilují. Počítám, že máme tak deset minut, abychom se dostali do dílny, tam tě dokázal uchránit před jejich vlivem," vysvětlil mi. Vzpomněl jsem si na lidi šeptající uvnitř hlavy a otřásl se odporem. Pak mi něco došlo. "A co ostatní lidi na stanici? Co bude s nimi?"
Teď zase pokrčil rameny Whiting. "Všechny ochránit nedokážu. Tak pojď, vypadnem odsud," dodal, a zamířil ke schodům. Zadíval jsem se na doutnající hromadu barelů s jakýmsi sajrajtem, který měl ty lidi otrávit. Výbuch je uhasil tak dokonale jako pět oddílů hasičů, ale k čemu to bylo? Místo aby se udusili, budou z nich blekotající bezmozci. No dobře, ještě víc blekotající bezmozci, ale stejně. Zadíval jsem se na vedlejší budovu.
"Hele, Alane, kdybys chtěl vysílat tyhle neurovlny, čím bys to udělal? Nějakým velkým parabolickým talířem?"
"Jo, něčím takovým, proč?" ozval se Whiting od schodů.
Stále jsem zíral na radarovou anténu na střeše vedlejší budovy. "Protože vím, jak to můžeme Newtonovi překazit."
"Ale na to nemáme čas," protestoval Whiting. Uvědomil jsem si, že má pravdu - než se dostaneme k vedlejšímu baráku a než se probijeme na střechu, může to trvat mnohem déle. Přešel jsem k oknu a vytáhl z kalhot opasek. Alan mě nevěřícně sledoval, když jsem ho přehodil přes kabel natažený k radarové stanici a omotal si oba konce okolo dlaní.
"Uvidíme se na druhé straně," prohlásil jsem přes rameno a odrazil se.

Protější střecha s velkým kovovým talířem se rychle blížila a já si všiml, jak se na bližším okraji vztyčila postava s dlouhou puškou v ruce. Nemohl jsem se pustit ani jednou rukou, takže jsem jen sledoval, jak se otáčí, třeští na mě oči, pak naučeným pohybem zakládá pušku k rameni a optiku k oku. Poslední co mohl vidět byly rychle se zvětšující podrážky mých bot. Napřed padl výstřel, pak můj kopanec do jeho ksichtu, pak snajper na střechu a nakonec já na snajpra. Pro jistotu jsem ho vzal za vlasy, praštil mu hlavou o betonový rantl střechy a pak ho shodil dolů. Až potom mi došlo, že stojím v kaluži krve - bohužel mojí. Střela mi prošla bundou na boku dovnitř a zády ven. Vůbec to nebolelo, jen se mi zamotala hlava a sesul jsem se k zemi. Jako ve snu jsem z kapsy vyhrabal obří injekci plnou malých savých houbiček a napěchoval je z obou stran do průstřelu. Trochu to pomohlo.
Whiting se nevím jak dostal po kabelu až ke mě a teď se snažil povolit nosník parabolické antény. Slyšel jsem škrabání kostěných výrůstků o beton na stěnách pod sebou a ten zvuk se mi vůbec nelíbil. Neměl jsem ale čas to řešit, protože Alanovi se nějak nedařilo. Dovlekl jsem se k němu a sledoval, jak bojuje s velkou maticí.
"Můžu ti nějak pomoct?"
"Jo, dej mi francouzák."
Po chvilce zvedl hlavu a všimnul si mého výrazu. "Francouzák, víš co to je?" Věděl jsem, ale neviděl jsem pro takové jednání důvod. Ani kdyby byl ženská by se mi do toho moc nechtělo. "Stavitelný klíč, ty osle. Mám ho támhle v brašně. Potřebuju, abys zabral se mnou."
Muselo to být těmi chitosany v injekci, nebo se mohl vyjádřit rovnou takhle jasně. Vyhrabal jsem druhý klíč, nasadil ho na matici a zatáhl. Závěs zaskřípal a povolil. Obrovský talíř antény nad naší hlavou se začal pomalu naklánět, až s rachotem dopadl na střechu a zbortil se jak věž z karet.
"To bychom měli," zašklebil jsem se na Whitinga, vytáhl pistoli a přes jeho rameno vystřelil na hlavu s kostěným hřebenem, která se objevila nad okrajem střechy.
"Někdo další?!" zavolal jsem hlasitě a doufal, že žádná z těch potvor nebude chtít být druhá. Na chvilku to vycházelo, ale pak na střechu vyskočil tvor, který se skládal snad jen z kostěných destiček a čepelí. Co nebyla čepel, to byly ostré jehlové zuby. Chvíli je na mě cenila a pak vyrazila vpřed. Stál jsem se skloněnou zbraní a čekal. Dvacet metrů, patnáct, deset, pět ... zvedl jsem Deserta, sevřel ho oběma rukama a stiskl spoušť.
Asi jsem to ještě nezmínil, ale ten můj má možnost střílet dávkou. Nemám to moc rád, kope jako prase, láme mi zápěstí a netrefím hangár na deset kroků - ale na tři kroky je to zatraceně efektivní věc, zvlášť když zamířím na hlavu. Pistole v mých rukou poskočila, jak se pět ran slilo v jedinou. Ještě jsem se stihl přikrčit a cítil jsem, jak mi ostré břity trhají bundu na zádech, pak těžké plesknutí těla o patro níž... a ticho.
"Tahle bezhlavost by mohla být nakažlivá!" oznámil jsem všeobecně svému okolí. Odpovědí mi bylo jen ustupující škrabání kostí o kámen.

S vítězným úšklebkem jsem se otočil na Whitinga, když přišla další vlna maelströmu. Onikud se vynořil ohlušující šepot a já klesnul na kolena. Pak se z myriády hlasů vydělil jeden, který jsem poznal.
"Nebraň se, nech ho projít až ke mně, já se o něj postarám," řekl Alan. Poslechl jsem ho a uvolnil se. Hlasy mi pronikly do hlavy a celou ji vyplnily. Nevšímal jsem si jich, představoval jsem si, že jsem nehmotný a procházím davem lidí, kteří si mě nevšímají. ´Jen dál, jděte dál,´ opakoval jsem si pro sebe, a šepot v mé hlavě postupně umlkal, jako by lidé jeden po druhém přestávali mluvit. Nakonec zbyl jen jediný, syčivý, a zřetelný.
"Nemá to cenu, Talbote. Nepřemůžeš mě, vidím do tebe. Jsi slabý, zraněný, sám. Nikdo tě nechce. Skonči to. Skonči to hned. Tak dělej, na co čekáš? Bojíš se snad, srabe? Nezvládneš ani tak jednoduchou věc? Mám ti pomoct?!"
Sledoval jsem ruku svírající pistoli, jak se zvedá, obrací hlaveň proti mému spánku, cítil jsem rozpálený kov přitisknutý na kůži a spoušť tlačící na druhý článek ukazováčku, stále silněji. Vzpomněl jsem si na poučku našeho instruktora, že výstřel musí střelce překvapit. Teď budu překvapen dokonale.
Spoušť cvakla a úderník dopadl... naprázdno.
"To bych musel mít nabito, debile," oznámil jsem vetřelci ve své hlavě. "Ale neboj, budu mít, až tě najdu." Žádná odpověď. Otevřel jsem oči a postavil se. Střecha vypadala pořád stejně, jen Whiting stál opodál s nepřítomným výrazem a tiše si mumlal pro sebe, jak odpovídal nepřítomnému telepatovi.
´Zabiju ho, když mi bude stát v cestě,´ odezíral jsem mu ze rtů. Pak zamrkal a zaostřil na mě.
"Máme jít za ním," oznámil mi prostě, a na druhé straně cesty se pomalu rozestoupily bezpečnostní dveře podzemního kompexu.
"To vypadá jako pozvání," ušklíbl jsem se, a sebral granát, který vypadl snajperovi. "Jdeme?"

V komplexu bylo chladno a ticho, nouzové rudé osvětlení navozovalo dojem cesty do Pekla a skvěle vystihovalo mé pocity. Ušli jsme sotva dvacet kroků, když se za námi dveře se zaduněním zavřely. Whiting si toho ani nevšiml, šel předemnou jako ve snu, na každé křižovatce se na okamžik zastavil a čekal s nakloněnou hlavou, než mu neslyšitelný hlas poradil další cestu. Občas se otočil a vrhnul na mě pohled, ze kterého jsem jasně cítil svou přebytečnost. Nelíbilo se mi to, ale už jsem došel příliš daleko na to, abych toho nechal. Když se Whiting otočil počtvrté, už jsem za ním nebyl.
Chvíli předtím jsem si všiml schématu podzemí a našel na něm centrální řídící místnost. O kousek dál byl vstup do odpadních šachet. Jak jsem čekal, pod podlahou vedl pás, který dříve dopravoval vyhozené věci do odpadní šachty. Já šel proti směru a sledoval navigaci v brýlích.

Vylezl jsem na proskleném ochozu ve velké místnosti plné počítačových terminálů, okolo byly vidět laboratoře. Doprostřed sálu vedl můstek, pod kterým se nacházel velký bazén se zelenou tekutinou. V ní plaval... napřed jsem si myslel, že je to obří mlok, ale bylo to jen hodně zdeformovaný člověk. Před sebou měl jeden z terminálů a cosi na něm dělal. Lehl jsem si na podlahu a začal se pomalu sunout na můstek. Za chvíli se podemnou se otevřely dveře a vstoupil Whiting.

„Čekal jsem tě, Alane Whitingu," zasyčel mločí člověk.
"Newton? Tebe jsem tedy nečekal," odpověděl Alan a přistoupil blíž.
"Není důvod pro nějaké ukvapené činy," pokračoval mlok. "Chemikálií, které hledáš, je tady dost pro nás pro oba", řekl a ukázal na bazének. "Cítím ale, že je tady někde Talbot. Někde poblíž, ale nevím kde."
"To mě těší, ty šmejde," řekl jsem si pro sebe. Ke konci můstku mi zbývaly sotva dva metry, srdce mi bušilo jak o závod a třásly se mi ruce.
"Je pro nás nebezpečný. Musíš ho zničit, slyšíš? Zabij ho. Zabij ho! ZABIJ HO!!"
Whiting jen stál a rozhlížel se kolem. Samozřejmě ho nenapadlo podívat se nad sebe, jako nikdy nikoho. Konečně jsem byl přímo nad středem bazénku.

"Najdu ho tedy sám," řekl po chvíli Newton a než jsem stihl něco udělat, ozval se křik. Trvalo dobře deset sekund, než mi došlo, že to křičím já, spolu s Newtonem. "Támhle je! Už s ním konečně něco udělej!" vykřikoval mlok.
Z nosu mi začala téct krev a už jsem ho měl plné, zuby, takže jsem se postavil, vytrhnul pojistku granátu a přidržel ho přes zábradlí.
"Dej mi jeden důvod, proč bych tě teď neměl zabít," procedil jsem skrz zuby.
"Ty hlupáku, vůbec nechápeš, o co tu jde. A navíc to nemůžeš udělat," vykřikoval Newton.
"To je dost slabý důvod," odpověděl jsem mu a uvolnil sevření. O okamžik později se nad granátem zavřela hladina zeleného hnusu, a o dva okamžiky později vylétla do vzduchu. Newton prakticky zmizel. A Whiting, nevím jak se mu to podařilo, spadnul do bazénu. Sešplhal jsem dolů, vrazil ruku do zelené břečky a snažil jsem se ho nahmatat. Cítil jsem, jak se mi o kůži otírají krvavé chuchvalce plné kostí, ale pak jsem konečně nahmátl vlasy na hlavě spojené s tělem a vytáhl Alana nad hladinu.

"Jestli se tu chceš koupat místo něj, klidně si tu zůstaň, ale nejdřív mě odsud dostaň," oznámil jsem mu. Alan vyplivl zelený sliz, otřel si z obličeje ten sajrajt a podíval se na mě.
"Nechci tu zůstat. Půjdeme domů," řekl unaveně.

Trvalo pár hodin, než jsme se vyhrabali zpátky. Jednak jsem musel najít pořádnou lékárnu a obvázat si zranění, zatímco Alan obíhal laboratoře a prohlížel si baňky a kontejnery s nesrozumitelnými nápisy, a pak jsme museli naložit jeden nalezený náklaďák zbraněmi, přenosnými počítači, léky a dalšími věcmi, které budu moct někde prodat. Do King´s bridge jsme se vrátili až navečer. Vysadil jsem Alana mezi prvními baráky a stiskl mu ruku.
"Stálo to za to," usmál jsem se na něj.
"To tedy jo," odpověděl mi. "Měj se. A jeď na sever, tam by mohla být holka, kterou hledáš."

Potřásl jsem hlavou a chtěl nastartovat, když se zpoza jednoho montovaného domu vynořil Drummer, Harris a pár dalších chlapů. Přistoupili blíž. Neměli sice zbraně, ale i tak se mi to nelíbilo. Sáhnul jsem na sedačku pro útočnou pušku, když všichni najednou promluvili.
"Čekal jsem tě, Alane Whitingu," řekli Newtonovým hlasem.
Naposledy upravil(a) Jerson dne 29. 7. 2014, 19:30, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
Faskal
Moderátor
Příspěvky: 9046
Registrován: 20. 11. 2006, 20:59
Bydliště: Praha

Re: [Rozličné] drobné hry, co lidi hráli s Faskalem

Příspěvek od Faskal »

Tyjo, Jersone, to je úplně super zápis.
To jsem netušil, že to bylo tak zajímavé 8)

Uvažoval jsem nad tím psychickým maelströmem. Ono není definováno, jak má vypadat, a když jsem viděl, že náš savvyhead to bere dost technicky, tak jsem tu linku držel a ono mi to k tomu maelstömu zvláštním způsobem i sedělo.

"chtěl jen doprovod a ochranu... V tom jsem docela dobrý. Ne tak jako v popisování toho, jak jsem dobrý, ale skoro stejně."
Tak tahle věta naprosto dokonale vystihuje battlebabe.
... ano, chtěl jsem zničit svět. Ale ne takhle.
Staré zápisy z her, aktuálně: Tannhäuserova brána - Claudius II, Karak - Erbald.
Uživatelský avatar
Jerson
Inženýr z Ocelového města
Příspěvky: 22593
Registrován: 11. 2. 2003, 16:39
Bydliště: České Budějovice
Kontaktovat uživatele:

Re: [Rozličné] drobné hry, co lidi hráli s Faskalem

Příspěvek od Jerson »

Faskal píše:Tyjo, Jersone, jak jsi věděl, jaký má Vega planetární systém?
Viděl jsi K-PAX, alias Svět podle Prota?

Jinak ano, byla to až takhle skvělá hra 8)
Uživatelský avatar
Belden
Příspěvky: 214
Registrován: 28. 2. 2012, 17:21
Kontaktovat uživatele:

Re: [Rozličné] drobné hry, co lidi hráli s Faskalem

Příspěvek od Belden »

Tak buďto se Jerson narodil pro Battlebabe nebo byl Battlebabe napsán přímo pro Jersona 8)
Každopádně super hra, super zápis… díky
Z věku uniformity, z věku osamocení, z věku Velkého bratra, z věku doublethinku – zdravím vás!
George Orwell – 1984
Uživatelský avatar
Jerson
Inženýr z Ocelového města
Příspěvky: 22593
Registrován: 11. 2. 2003, 16:39
Bydliště: České Budějovice
Kontaktovat uživatele:

Re: [Rozličné] drobné hry, co lidi hráli s Faskalem

Příspěvek od Jerson »

Myslím, že Battlebabe mi poskytl formu, kterou jsem dokázal ideálně zaplnit. Prostě to je "povolání", které mi v klasických class systémech chybělo.
Uživatelský avatar
Faskal
Moderátor
Příspěvky: 9046
Registrován: 20. 11. 2006, 20:59
Bydliště: Praha

Re: [Rozličné] drobné hry, co lidi hráli s Faskalem

Příspěvek od Faskal »

Neviděl, je to jedna z mnoha věcí na seznamu.

Battlebabe je, Jersone, dost zajímavá i po mechanické stránce, Sosi tady zmiňuje slova samotného Vincenta.

Tak, a na spadnutí je další zápis, ve které je ten nejepičtější bossfight, který jsem kdy vedl. 8)

...
Stay tuned.

Raven, tady máš toho slona:
Obrázek
(c) Raven
... ano, chtěl jsem zničit svět. Ale ne takhle.
Staré zápisy z her, aktuálně: Tannhäuserova brána - Claudius II, Karak - Erbald.
Uživatelský avatar
Raven
Příspěvky: 4217
Registrován: 6. 11. 2006, 07:40
Bydliště: Brumov

Re: [Rozličné] drobné hry, co lidi hráli s Faskalem

Příspěvek od Raven »

toho nechci, toho si můžu nakreslit kdykoli znova
R
"Make BDSM, not war, sister."
Uživatelský avatar
Jerson
Inženýr z Ocelového města
Příspěvky: 22593
Registrován: 11. 2. 2003, 16:39
Bydliště: České Budějovice
Kontaktovat uživatele:

Re: [Rozličné] drobné hry, co lidi hráli s Faskalem

Příspěvek od Jerson »

Faskal píše:Neviděl, je to jedna z mnoha věcí na seznamu.
Podívej se na něj prioritně, a pochopíš :-)
Battlebabe je, Jersone, dost zajímavá i po mechanické stránce, Sosi tady zmiňuje slova samotného Vincenta.
Už jsem to četl předtím, to vysvětlení se mi líbí, ale přitom pořád nevím, proč by zrovna schopnosti battlebabe měly přidávat celý další rozměr a nedaly se hodnotit v intencích jiných postav, mě přišly celkem normální. Jak to myslel?
Uživatelský avatar
Faskal
Moderátor
Příspěvky: 9046
Registrován: 20. 11. 2006, 20:59
Bydliště: Praha

Re: [Rozličné] drobné hry, co lidi hráli s Faskalem

Příspěvek od Faskal »

[Dungeon World]
Vzplanutí lásky
Obrázek

Hraběnka Šarlota a císař Dvou království Titanius mají mít dle zvykového práva ve městě Pax jeden ze svých svatebních obřadů, ten je ale v ohrožení. Co přiměje černokněžníka odstoupit od svých šílených plánů?

Postavy:
Kavka (Raven) – zlodějka, nebo spíš odbornice na špionáž, s kavkami vytetovanými přes polovinu obličeje, bard na ni hodil krádež stříbrné spony, její původní úkol byl prověřit hraběnku Šarlotu

Meridius (Deirh) – paladin řádu Bílého štítu, zapřísahal se, že bude bránit město Pox a hlavně svou rodnou čtvrť, symbolem jeho víry je honosná kniha zákonů.

Thelwyn (Ondra) – elf bard, před kterým si srdce žádné ženy nemůže být jisté. Nese si s sebou píšťalku, kterou mu dala jeho velká láska, ale ještě nikdy na ni nehrál, lámal i hraběnku Šarlotu, ale dostal jenom stříbrnou sponu jako zástavu

Syla (Alča, ke konci se prohodila s Tomášem) – druidka ze Safírových ostrovů, duchové ji označili za svou tak, že jí dali tygří oči; oblečena je v tygří kožešině, kterou dostala od svého umírajícího přítele, starého tygra.

NPC:
Farley, odborník na jedy, ještě jej ani nepotkali a už je podrazil a ukázalo se, že jeho zaměstnavatel je...

Ovid – černokněžník, který vypálil velkou část Rybího trhu, když do sebe pomocí rituálu natahal oheň a z přebytku síly vyhořelo kus města. Má spálenou polovinu obličeje, ale své znetvoření nosí hrdě.

Hraběnka Šarlota a císař Dvou království Titanius, kteří se podle zvykového práva musí oddat v hlavním městě obou království a nakonec v hlavním městě císařství na Demanoru. Takové dvě hrdličky, na Šarlotě je ale něco podezřelého.

Místo:
Celý hlavní děj se odehrával ve městě Pox, především ve čtvrti Rybí trh – ta je o půl bodu nad slumem. Všechno, co ve čtvrti stojí za řeč, se odehrává v opiovém doupěti Neřestná louže.

Ve světě je pár dalších zajímavých míst, nejhezčí jsou asi Safírové ostrovy, odkud se Syla vydala na kontinent vyřešit vraždu svého přítele tygra.
... ano, chtěl jsem zničit svět. Ale ne takhle.
Staré zápisy z her, aktuálně: Tannhäuserova brána - Claudius II, Karak - Erbald.
Uživatelský avatar
Faskal
Moderátor
Příspěvky: 9046
Registrován: 20. 11. 2006, 20:59
Bydliště: Praha

Re: [Rozličné] drobné hry, co lidi hráli s Faskalem

Příspěvek od Faskal »

Obrázek
mapa světa, povšimněte si, že hlavní město Safírových ostrovů je Smaragd. Demanor je sídlo císaře, který vládně Dvěma královstvím.
(c) Raven


Kavka doprovázela Sylu do Neřestné louže, kde bývá k zastižení Farley, místní odborník na jedy. Syle totiž někdo otrávil přítele – starého a milého tygra – a indicie říkají, že tento jed se dá namíchat pouze ze surovin na pevnině. Ale ze kterých? Farley to bude určitě vědět. Aby neměli cestou dlouhou chvíli, v patách jim kráčel elfí bard Thelwyn.

Na dohled od opiového doupěte jim zastoupili cestu dva hrdlořezové, a ze střechy někdo zavolal – „tohle je ta zlodělka, co do všeho strká nos! Zabte ji!“ Tolik k audienci u Farleyho.

Kavka chránila ostatní svým obratným šermováním dýkou, když v tom se bezbranně vypadající Syla začala proměňovat. Ze stínů vykročil další hrdlořez, nejspíš mu nedocházelo, co se brzy stane, chytil barda za zápěstí a snažil se mu vykroutit rapír z ruky. Kavka měla jednoho hrdlořeza pod kontrolou, ale druhý se chystal na ni zaútočit ze zálohy a ona se ještě musela přesunout do pozice, ze které na ni nemohl lučišník objevivší se na střeše střílet, když se ozval strašný řev. Uslyšel jej i paladin na druhé straně čtvrti a vydal se vyšetřit tyto výtržnosti.

Banditi ohrožující naše hrdiny vzali nohy na ramena, jeden šťastně utekl, druhý začal utíkat bardovi a na třetího skočil tygr. Ten třetí to měl ze všech nejhorší – aspoň v tento moment – protože jej tygr srazil do špíny a rozerval mu hrdlo. Lučišníky na střechách sice tygr také vystrašil, ale když na vás šelma nemůže, tak to nemá ten samý efekt, jako když se jí díváte do očí. Správně usoudili, že moment překvapení už je ztracený a vyklidili pozice, předtím ale ještě střelili po tygřici, zkuste ale překonat instinkty šelmy. Proti lukostřelcům stačily dokonce i bardské instinkty, protože šíp mířený jemu se zabodl do dřeva jenom palec od jeho hlavy.

V tu chvíli barda přepadla krvelačná nálada, nasadil svůj milovaný šíp na tětivu a pokusil se zbavit utíkajícího. Střela minula a s drnčením se zabodla do dřeva. Zatímco se bard s nelibostí díval, jak zločinec utíká s jeho šípem a pořvává něco o tom, že se má na co těšit, lučišník ukrytý v jednom z domů si dal na čas, aby barda neminul jako jeho kolega. Hezky si čekal na dokonalou příležitost, které se ale nedočkal, protože mu tětivu prořízl Kavčin shuriken a on raději zmizel taky.

Thelwyn se dost vyzná v magii, i když je sám laik a pouze pomalu seskládává zapomenutou elfí magii hudby a zpěvu, a z výsměchu bandity mu bylo jasné, že mocný mág jej dokáže proklít i s pomocí jeho šípu, ale musí si pospíšit, protože takto slabá stopa vyprchá i do hodiny. Bandita utíkal, rozhazoval za sebou ozdoby vyvěšené kvůli probíhající svatbě císaře, a taky koše se zeleninou, z čehož museli mít majitelé radost a nabíral před hrdiny náskok. Při výběru své strategie úniku ale nečekal, že jej bude pronásledovat šelma. Syla v kůži tygra snadno proběhla davem, přeskočila všechnu veteš prodávanou na tržišti i okrasy a dostihla prchajícího.

Uprostřed tržiště na vrahounovy záda dopadl tygr a povalil ho na zem. Syla se proměnila zpátky ve člověka a držela zločince tak, aby nemohl utéct. V tom jim zastínil slunce mohutný stín. „Tak se znovu potkáváme, Bene.“ Zločinec s sebou přestal škubat. Asi by nikdy nečekal, že by jej mohlo něco vystrašit víc, než tygr, který jej loví, ale pak se podíval nad sebe a viděl paladina Meridia.

Zpoza rohu už přibíhala Kavka s Thelwynem. „Ach, drahý Meridie, jak rád tě zase vidím,“ začal bard, se kterým paladin zcestoval kus světa, a po chvíli už paladin věděl, čím se zločinec provinil. „Bene, vzpomínáš si, kolik šancí dávám zločincům?“ řekl paladin a nasadil vážný tón. „Tři,“ řekl správně Ben, a snažil se usmlouvat, že to minule bylo jenom za půlku. Ale paladin byl neúprosný.

Zatímco paladin zvažoval způsob popravy, přiřítily se stráže a chtěly, aby jim hrdinové vydali zločince. „Odevzdej nám ho, tohle je mimo tvou jurisdikci, paladine,“ řekl jeden z nich a už tahal meč. Paladin ani nemrkl, nasadil velitelský tón a přikázal jim, ať jej nechají jednat, protože tento hříšník je nenapravitelný. „Občané, rozejděte se, tady není nic k vidění,“ řekl strážný a schoval meč zpátky do pochvy. Paladin poznal, že lže, ale nepokáral ho.

Hříšník tedy pozbyl své právo na život, ale přitom věděl něco důležitého – věděl, kam chtěl odnést šíp. Bard se rozhodl, že to zjistí: „Drahý Bene, pověz mi, jak tě přiměji, abys mi řekl, kam jsi chtěl odnést ten šíp?“ „Když mě dostaneš z rukou toho šílence!“ řekl Ben a nemusel specifikovat, kterého šílence tím myslí. Bard proto pokračoval: „Drahý Meridie, jak tě můžu přesvědčit, abys Bena pustil?“ „Tak, že zařídíš, že spravedlnost bude vykonána,“ řekl paladin. Za dohledu paladina se Thelwyn začal vyptávat Bena a zjistil, že by šíp donesl k domu černokněžníka Ovida, položil by jej na práh a Ovid by už to zařídil. „Děkuji,“ odpověděl mu bard a už chvilku posunky signalizoval Kavce, ať Bena odkrouhne. Kavka mu jedním posunkem sdělila: „Drahý Thelwine, je hezké, že po mě chceš něco takového, ale já lidi bezdůvodně nevraždím, nevidím důvod, proč bych to dělat měla a vůbec, slíbil jsi to paladinovi ty, tak se s tím poper sám.“ Ben se zhroutil k zemi s hrdlem podřezaným bardovou dýkou.
Tak tohle nikdo nečekal.

Obrázek
mapa čtvrti, uprostřed je starý Ovidův dům, vpravo dole jeho současné sídlo. Několik dalších pamětihodností je také vyznačeno. Vykukuje vnější obranná zeď paláce za kterou jsou zahrady.
(c) Raven a Deirth


K Ovidovu domu je zavedl paladin, protože věděl až moc dobře, kde bydlí. Nebo spíš, kde bydlel. Asi dva týdny zpátky se jej pokusili zatknout, ale výsledkem bylo jenom to, že několik jeho kolegů zahynulo a část Rybího trhu vyhořela.

Okolní domy byly vyhořelé, ale většina Ovidova domu shořela na prach. Hrdinové se rozprostřeli, aby se rozhlédli po okolí po něčem zajímavém. Kavka našla dveře do sklepa, a bylo slyšet, jak si říká spíš pro sebe: „tohle vypadá na past,“ zatímco ostatní si všimli, že je sleduje nějaké oko. To nebyla žádná synekdocha, na parapetu vyhořelého domu v protější ulici se na ně dívalo oko. Jedno, nejspíš prasečí.

V ten moment Kavka otevřela dveře, jistá, že je past deaktivovaná. Nebyla. Vzduchem proletěla polokoule energie, tříštila se o stěny a proletěla hrdiny i kolemjdoucími. Hrdinové pocítili chlad, jako by jim něco chtělo ukradnout kus duše, oko na parapetu se rozprsklo a kolemjdoucí se najednou zastavili a začali se pomalu, velmi pomalu, sesouvat k zemi. Paladin viděl efekt kouzla na lidi ve čtvrti, kterou chránil, a uvědomil si, že je to spíš psychologický než fyzický efekt, a rozkázal jim, ať vstanou a jdou do svých domovů. Učinili tak všichni, kromě nějaké staré babičky. Ta lapala po dechu a paladinovi bylo jasné, že se jí zastavilo srdce. Meridius jí přiložil ruce na spánky a využil svou léčivou sílu od bohů. Stará žena s sebou několikrát škubla a začala znovu nabírat vědomí. Paladin se napřímil s pocitem dobře vykonané práce. V ten moment si ale uvědomil, že jeho srdce nebije. Přišel o jeden úder srdce, o druhý a o třetí, v tu chvíli si ale Thelwyn všimnul, co se děje, začal pro něj hrát uzdravovací píseň a zachránil jej.

Ve sklepě Ovidova domu na první pohled nic zajímavého nebylo. Dokud dolů nepřišel paladin. Meridius svým pohledem odhalujícím lež prohlédl iluzorní zeď, která vedla hlouběji do sklepení. Kavka měla tentokrát víc štěstí a podařilo se jí objevit magický paprsek příčně procházející chodbou hned na několika místech, takže se jim všichni bezpečně vyhnuli.

Chodba vedla do Ovidiovy studovny hluboko pod touto čtvrtí. Jako první upoutal zrak hrdinů krystal umístěný v držáku na stole. Vycházelo z něj opalescentní světlo. I když Thelwyn nedokázal určit kouzlo, které v něm bylo uvězněné, poznal, že se jedná o nějaký druh obranného kouzla. Kavka zatím prošmejdila místnost a všimla si dvou věcí – že je tam dobře ukrytý lektvar odolnosti proti ohni a tajný východ, tentokrát poctivá technika: falešná stěna, volná cihla a protizávaží. Ovid je zjevně pěkné kvítko, protože byl chráněn i před návštěvou chmatáků, i proti mágům.

U Ovida sbalili krystal, řekli si, že lektvar proti ohni se bude hodit, vzali si nějaké jeho osobní věci a vylezli ven Smrdutou dírou na Rybím trhu. I přes všechen smrad druidka proměněná v hyenu chytila pachovou stopu, vydrápala se ven z díry a utekla ulicemi pryč. Zbytek vylezl o poznání pomaleji a pokusil se ji dohonit, aby ji neztratili.

Na okraji čtvrti se hyena zrovna prala s vůdcem smečky toulavých psů, kteří kolem nich tvořili kruh, aby ani jeden z nich nemohl utéct. Tohle nebyl žádný ritualizovaný souboj, ale boj na život a na smrt, ze kterého vyšla živá pouze druidka. Když zvítězila, znovu se začala proměňovat ve člověka a psi se rozutekli.

Obrázek
Šarlotina Vila
(c) Raven


Lidem, co měli co dočinění s hraběnkou Šarlotou, bylo jasné, že tohle je jeden z jejích domů, který ale nedávno prodala. Paladin z něj cítil silnou temnotu, hlavně z horního patra. Protože si nikdo netroufl jenom tak zaklepat a vejít hlavním vchodem, rozhodli se vejít zahradou. Druidka se tentokrát proměnila v malou opičku, přeskočila zeď, vylezla na strom, aby obhlédla situaci a řešení bylo jednoduché – stačilo vyšplhat k zámku a odemknout klíčem pověšeným poblíž, což pro ni nebyl žádný problém. Všichni tedy vešli do zahrady.

Všichni, až na paladina. Tomu jeho církev zakazovala překročit práh mužova domu, ať to byl zločinec jakýkoli, pokud nedostal přímé povolení. Proto zakřičel do okna: „Ovide, jsem Meridius, paladin chránící toto město, přišel jsem pro tebe!“ Z okna na něj zavolal Ovid znalý paladinských zákonů: „Jenom si klidně do mého domu vstup, jestli si troufáš.“

Kavka obhlédla boční dveře a hned jí bylo jasné, že je to past. Past, která má vyvolat hluk. A uvnitř domu je jiná past, která je hlukem spouštěna. Rozhodla se, že to bude řešit, až na ni narazí, a otevřela dveře. Nebyly zamčené. Jak otevírala, seshora na ni spadl kýbl plný mincí. Zachytila jej hned, jak začal padat a pomalu jeho pád zabrzdila, aby peníze uvnitř necinkly. Bylo to téměř nemožné, ale pád byl přesto naprosto tichý. Vtom ale jedna mince vyklouzla a začala padat k zemi. Padající mince ovšem zlodějce nemohla uniknout, zachytila jej nohou a pak vykopla rovnou do dlaně.

Zlodějka si ulehčeně oddechla a podívala se před sebe. Tam stál uprostřed vstupního sálu golem, který otevřel jedno oko a pomalu jej zase zavřel. Hrdinové se začali pomalu a hlavně tiše posouvat do haly, zatímco druidka stále ještě v opičí podobě vyskákala do patra, kde obhlížela, co kuje Ovid. Nekul nic, seděl v křesle zády ke vstupním dveřím a kouřil dýmku nacpanou hobitím kořením. Druidka seskočila zpátky, zhoupla se na lustru a dopadla přímo na golema, kterému vytáhla šém a hodila ho vší silou o zemi, kde se roztříštil. Golem otevřel oči, ty se rudě rozzářily, otočil se k hrdinům a vykročil. To bylo ale poslední, co udělal předtím, než veškerou svou vahou dopadl na podlahu a roztříštil se stejně jako šém.

Ovid už na ně čekal a jako první, co udělal, bylo, že vedle sebe něco rozbil a jeho křeslo obklopila stříbřitá polokoule. „To jste si dali na čas,“ začal prudit a nepřestal, dokud mu nezačali jít po krku. Paladin si vyprosil od zlodějky lektvar odolnosti proti ohni a ostatní se rozestoupili do taktických pozic. Černokněžník, zaštítěn bariérou, která je podle jeho slov neprostupná magicky i fyzicky – ale věřte mu – spustil svůj proslov, ve kterém sděloval své plány. To si prostě nedokázal odpustit.

Rozhodl se, že skoncuje s tímto městem, které přináší jenom smutek a nenávist a jak vyprávěl, ukázal na jednu stěnu, která zobrazovala svatbu hraběnky Šarloty a Titania, císaře Dvou zemí, a to z pohledu Šarloty. Rozhodl se, že jej zničí v moment, který mu mělo přinést slávu – při korunovaci panovníka federace – a to tak, že přes hraběnku, kterou svou magií očaroval, sešle mocné kouzlo, které si připravil. A nikdo mu v tom nemůže zabránit. Řekl, že je mu líto hrdinů, protože budou téměř v epicentru výbuchu a že nejsou tak dobře zaštítěni jako on. Celou dobu měl ruku položenou na černém kameni, který byl položený vedle jeho křesla na podstavci uvnitř magické bariéry.

Když paladin viděl, co se chystá, zvolal mocným hlasem: „Ovide, z moci boží ti přikazuji, vystup ze své magické bariéry.“ Černokněžník se zašklebil a řekl mu: „tohle na mě neplatí, paladine, nade mnou moc nemáš. Bůh je mrtvý a já to vím! Já jsem totiž ATEISTA!“

V tom se do jednání vložil bard: „Drahý Ovide, prosím pověz mi, jak tě mám přesvědčit, abys zanechal svého šíleného plánu?“ Ovid se jenom zasmál, vyklepal dýmku o křeslo a řekl: „Víš jak? Sežeň mi pravou lásku a já pak zapomenu na to, co mi tohle město všechno udělalo.“ Bard nečekal, strčil do Kavky a řekl: „Ale my jsme ti ji přece přivedli!“ Ovid zvolal: „To není možné!“ a Kavka na Thelwyna vrhla tázavý pohled, ale rozhodla se, že se této role ujme.

„Jak mám ale poznat, že je to pravá láska?“ přemýšlel Ovid nahlas a hned ho to napadlo: „támhle v rohu je lampa s olejem, polij se jím a zapal se. Všichni se podívali na paladina, který před chvílí vypil lektvar odolnosti před ohněm. Meridius přistoupil ke Kavce, položil jí ruce na hlavu a požehnal jí. Kavka cítila, jak jí tělem projel chlad a jak efekt z lektvaru přešel od paladina k ní.

Kavka na sebe nalila olej, ale pak řekla – zapálím se jedině, když se olejem poleješ také a zapálíme se spolu. V tu chvíli se Ovid zamiloval.

Stěna zobrazovala zakončení svatebního obřadu a Meridius s mocí danou od boha oddával Kavku a Ovidia. Thelwyn jim hrál na píšťalu, kterou dostal od své lásky, ale ještě nikdy na ni nehrál. Magická bariéra padla a uprostřed stály dvě hořící postavy slibující si lásku. V té romantice chyběla jenom druidka, která se někde ztratila.

Teď! Zvolal Meridius a Thelwyn hodil magický krystal odnesený z Ovidovy skrýše na okraj místnosti. Kolem rozbitých střepů okamžitě vyvstala nová magická bariéra, která zaštítila černý kámen od zbytku místnosti a zcela přerušila Ovidův přístup k nejmocnějším kouzlům. „Zrada. Jak typické,“ pronesl Ovid a v dlani mu začal plápolat mnohem žhavější oheň, než ten, kterým hořel sám, ale Kavka zůstala na jeho straně.

Paladin s výkřikem zatracujícím všechny černokněžníky zaútočil a jedním sekem chtěl probodnout Ovida a skončit tak jeho bídný život. Co ale nečekal, byla Kavka, která se postavila na Ovidovu obranu a útok odrazila. Paladin překvapeně ucouvl a už jenom stihl dát si před obličej štít a přesunout se tak, aby si stoupl před Thelwyna a kryl jej vlastním tělem, protože v ten moment celou místnost pohltily plameny. Pouze Ovid s Kavkou a část místnosti chráněná magickou bariérou zůstala nezasažena.

Thelwyn byl víc mrtvý než živý a paladin na tom nebyl o moc líp, ale nechtěl přestat, dokud svět nezbaví černokněžníka, ale protože mu v cestě stála Kavka, nebylo to jednoduché. Pak ale podlahu prorazily dva... kly. Z přízemí se ozvalo mocné zatroubení, kly se ještě jednou zasekly do podlahy a následně se všichni propadli o patro níž.

Jako první se z prachu vyhrabal paladin, našel svůj meč a vrhl se po Ovidiovi. Už uhašená Kavka opět zasáhla, strhla Ovidia k zemi a paladinovi zastoupil cestu slon s tygříma očima.

Bard už se nemohl na fanatismus paladina dívat a rozhodl se, že jej zastaví. „Drahý Meridie, jak tě můžu přesvědčit, abys Ovidia nezabil?“ Meridius věděl: „Nemůžu od svého úkolu ustoupit, dokud si nebudu jistý, že se vzdal svých temný cest a už nebude nebezpečí pro toto město, dokaž mi, že už takový není.“ Poté bard přešel na druhou stranu slona a zeptal se Ovidia: „Drahý Ovidie, jak tě můžu přesvědčit, aby ses vzdal svých temných cest a přestal být nebezpečí pro toto město?“ Ovidius se nemusel dvakrát rozmýšlet a hned zvolal: „Když mě dostaneš z rukou toho šílence!“

Thelwyn proto přešel k paladinovi, dal mu ruku kolem ramen a řekl, ať se na to pro jednou vykašle, že nalezením pravé lásky se Ovid změnil. Paladin zaváhal a rozhodl se, že se musí ujistit, proto se podíval na Ovida a pomodlil se k bohu, aby mu řekl, co je tady zlé.

Bůh mu prozradil, co je tady zlé – byl to Ovid. Paladin tasil meč a už chtěl Ovida probodnout, když se rozhlédl kolem a viděl trochu temnoty v srdcích všech, a také v srdci svém a bylo jí tam víc, než když se na tento svatý úkol vydal. Tak znovu sklopil meč a vrátil jej do pochvy. V tu chvíli se z horního patra něco skutálelo, a byla to ta černá koule, kterou Ovid používal jako zdroj své síly. Skutálela se přímo k paladinovým nohám a zářila temnotou. „Tohle uschovám ve svém řádu, je to příliš nebezpečné, než aby to mohlo být mezi lidmi. U nás v řádu bude v bezpečí.“ A odnesl ji s sebou. Co nejhoršího se může stát?

Syla ve sloní podobě sklonila hlavu a nechala Ovida s Kavkou, aby na ni nasedli a společně odjeli z města v záři zapadajícího slunce.

Bard se za nimi jenom ohromeně díval a říkal si: „To bude balada! Jsem slavný!!!“
... ano, chtěl jsem zničit svět. Ale ne takhle.
Staré zápisy z her, aktuálně: Tannhäuserova brána - Claudius II, Karak - Erbald.
Uživatelský avatar
Faskal
Moderátor
Příspěvky: 9046
Registrován: 20. 11. 2006, 20:59
Bydliště: Praha

Re: [Rozličné] drobné hry, co lidi hráli s Faskalem

Příspěvek od Faskal »

R: „V naší skupině začalo panovat velké pouto mezi muži, tak to musíme vykompenzovat.“
T: „Ještě, že jsi tak blbá vyjednavačka, jinak bychom tam utratili dva stříbrňáky“ (místo toho byl souboj)
R: „Byla to past.“ T: „To jsem si všiml, ty blbá.“ R: „Já to říkám in character.“ T: „Já taky.“
A: „Můžeme přestat řešit ty bezvýznamné zlodějíčky?“ Paladin: „Žádný zlodějíček není bezvýznamný.“
M: „Ani Ovid [černokněžník] nechtěl vypálit krčmu.“
R: „Co budeme dělat s tím slonem?“ T: „Ale vždyť... to jsem já!“

Na začátku jsem rozdělil skupinu na dvě poloviny zhruba podle počtu životů, aby se mi s nimi dobře pracovalo – takže na „paladina“ a „zbytek“. Dost rychle se nicméně zase dali dohromady a už se tak drželi.

Rád bych zaprotokoloval, že „Neřestná louže“ je naprosto luxusní jméno pro opiové doupě&bordel&hospodu pro hrdlořezy.

Tuším, že ten chudák hrdlořez se jmenoval Ben, ale nejsem si tím jistý.

Hm, šíp by asi jako předmět s vazbou na osobu nebyl dost silný, aby přes něj šla seslat kletba, ale to byla první věc, co mě napadla při failu na střelbu od barda, a vysvětlil jsem to při hře tak, že to bude stačit, pokud bude jednat velice rychle a byl to šíp od elfa – víme, jaký k nim mají vztah.

Musím se přiznat, že jsem biolog na baterky. Nemohl jsem si vzpomenout, jaká se jmenuje taková ta džungloidí verze hyeny, co byla třeba v Knihách džunglí.

U toho bossfightu to bylo zajímavé. Interně jsem popisoval ten padlý fireball jako „megafireball“, ve skutečnosti to byl fireball úplně obyčejný, na kterém ale hráčka Kavky (NPC, tedy GM, nehází, a protože to byl plošný efekt, mimochodem procházející brněním, tak jsem poprosil hráčku, v jejímž zájmu to bylo hodit, ať to hodí) hodila 5+6 na 2d6. Bard si na uskočení hodil fail, takže si hodil ještě 1d6 navrch. Zachránil ho jenom defend od paladina, který mu sebral polovinu dmg, kdyby jej vzal na sebe, tak je mrtvý. Vzhledem k tomu, že po prvním fireballu byli na umření všichni, kdo byli proti mágovi ochotní bojovat, tak hlavní cíl těch, co bojovat (moc) nechtěli, bylo uklidnit paladina, protože jeho útok by znamenal druhý fireball, který už by pravděpodobně nerozdýchali. To je strašné kouzlo.

Ta magická bariéra se nakonec nijak nepoužila v akci, kdyby se přes ni měli dostat, tak by to fungovalo třeba tak, že druidka si všimla, že malá zvířata by prolezla dovnitř a rozhasila tam třeba systém úlomků krystalu. Nebo, co by byla větší legrace, tak kdyby na ni zatlačili, tak by se posunovaly střepy po podlaze a chudák Ovid by skončil jako v gumové kouli.

„Zrada, jak typické,“ je Sosáčkova hláška.

Tak.

Myslím, že tohle je oficiálně nejlepší bossfight, který jsem mástroval. Na záporáka nepadla jediná rána, dvě za něho vykryla jiná hráčská postava, a byl hráči zmanipulovaný tím způsobem, že zanechal svého šíleného plánu, rozhodl se o nápravu a vzal si hrdinku, která byla ve skupině, co se jej vydala zastavit.

Přitom to bylo jediný move (…) od totálního happy evil ending, při kterém by paladin a jeho kamarád bard umřeli plamennou smrtí, a zlodějka provdaná za černokněžníka by spolu s druidkou (co si myslí, že lidstvo vyměklo a je potřeba odhodit ze sebe nános civilizace, zbourat města a znovu se vrátit k přírodě) vyrazila do světa zničit ty dystopické paladiny a jimi ovládanou civilizaci. No, ono by to možná tak evil nebylo.

Ten zápis je pekelně dlouhý, a to jsem vynechal všechnu vatu, kterou jsem tam cpal, aby řeč nestála (jako je GM agenda „popisuj fantastický svět“, „popisuj a občas odbíhej od tématu“ a tak), a vynechal jsem kompletně nezavázané konce a pozadí postav, které vznikalo tak nějak v průběhu. Tohle bylo vygenerované kompletně Apocalypse enginem a masivním využíváním otázek, jak si to AE žádá. Zlatý apocalypse engine, kdybych to měl vymýšlet sám, tak to nevymyslím.

Ale co je nejdůležitější - díky za hru, lidi, byli jste skvělí.
... ano, chtěl jsem zničit svět. Ale ne takhle.
Staré zápisy z her, aktuálně: Tannhäuserova brána - Claudius II, Karak - Erbald.
Uživatelský avatar
Raven
Příspěvky: 4217
Registrován: 6. 11. 2006, 07:40
Bydliště: Brumov

Re: [Rozličné] drobné hry, co lidi hráli s Faskalem

Příspěvek od Raven »

Ten název je velký tučný spoiler

Připojuju se, že to byl ten nejdivnější bossfight ever
Ale mohlo být všechno jinak, kdyby hráč, co hrál druidku, byl ochoten se trochu přemoct a zahrát citové vzplanutí ke zlému arcimágovi - já bych mohla být dál spořádaná špionka. Ale je pravda, že pak by se nedalo odjet na slonu do západu slunce
A fakt by mě zajímalo, kde GM vzal, že zlý arcimág touží po pravé lásce
R
"Make BDSM, not war, sister."
Uživatelský avatar
Jerson
Inženýr z Ocelového města
Příspěvky: 22593
Registrován: 11. 2. 2003, 16:39
Bydliště: České Budějovice
Kontaktovat uživatele:

Re: [Rozličné] drobné hry, co lidi hráli s Faskalem

Příspěvek od Jerson »

Začal jsem sepisovat naší Space Operu, ale v polovině jsem zjistil, že vlastně jen opisuju Faskalův text jinými slovy. Buď si z té hry nepamatuju tolik zajímavých scén, nebo jich tam tolik nebylo, nebo si pamatuju jen ty svoje a těch bylo méně, jak nás hrálo pět.
Uživatelský avatar
Faskal
Moderátor
Příspěvky: 9046
Registrován: 20. 11. 2006, 20:59
Bydliště: Praha

Re: [Rozličné] drobné hry, co lidi hráli s Faskalem

Příspěvek od Faskal »

Tak to klidně vyvěs. Na kostce si můj zápis stejně nepřečtou :-)

Těch pět hráčů se už opravdu nedá. I v tom DW byli čtyři hráči a bylo to moc, protože prostě není dost času na jednotlivé postavy.
Jasně, pokud se drží nějaký příběh, tak se ho dá držet a funguje to i při vyšším počtu lidí, a protože to byl svého druhu open gaming, tak jsem se vydal touto cestou a preferoval řešení problémů před vykreslením charakterů, protože to by se prostě nezvládlo, byť bych osobně radši viděl ten rozvoj charakterů. A hodně postav v tom Uncharted Worlds mělo skutečně velký potenciál rozvinout nějaký epický osobní příběh, ale tohle je hold na delší hru.
... ano, chtěl jsem zničit svět. Ale ne takhle.
Staré zápisy z her, aktuálně: Tannhäuserova brána - Claudius II, Karak - Erbald.
Odpovědět

Zpět na „Vaše hraní - příprava, rady, zápisy a PbP“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 hosti