[DrD 2019] Šumnobor
-
Vallun
- Příspěvky: 32329
- Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
- Bydliště: Velká Praha
- Kontaktovat uživatele:
[DrD 2019] Šumnobor
Náhoda tomu chtěla,
že do správných uší správná slova padla.
Při obědě prostém,
kdosi zmínil film Zlodějů čest a na kostce stálo šest.
Když ze sedmi obědících, nevědělo hned pět,
co je to to DnD, DrD či RPG,
nešlo jinak, než vydat se prozkoumat tento nový svět.
na kontinent vyrazit, kde bory šumí o sto šest.
že do správných uší správná slova padla.
Při obědě prostém,
kdosi zmínil film Zlodějů čest a na kostce stálo šest.
Když ze sedmi obědících, nevědělo hned pět,
co je to to DnD, DrD či RPG,
nešlo jinak, než vydat se prozkoumat tento nový svět.
na kontinent vyrazit, kde bory šumí o sto šest.
-
Vallun
- Příspěvky: 32329
- Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
- Bydliště: Velká Praha
- Kontaktovat uživatele:
Re: [DrD 2019] Šumnobor
Rávsko
Tam kde Bílá Voda, Kamenná a Zelená Ráva vytvářejí bystrý proud řeky Rávy leží městys Rávsko. Místní rádi zdůrazňují, že jde o nejvýše a od pobřeží nejdále situovaný městys vůbec. Je pravdou, že v širém okolí se žádná jiná podobně velká osada nenachází, na druhou stranu se Rávsko nemůže se svým tuctem stovek obyvatel měřit s přístavními městy Aqualongou, Fraizhafem a Port Dusk.
Říční údolí se otevírá k jihovýchodu a nabízí přehršle krásné úrodné černozemě. Přesto další osady tímto směrem lze nalézt až v údolí Dlouhé řeky, více než 4 dny pochodu od Rávska. Na severu se tyčí majestátní, impozantní pohoří Šumnoboru. Jeho podhůří pak ovlivňuje ráz krajiny až k příbřežní nížině daleko na jihu. Kopce jsou pokryty hlubokými smíšenými lesy, ve vyšších polohách impozantními borovými háji. Krajina se na první pohled jeví velmi malebná, zvlněná úbočí mocných hor jsou pokrytá bohatými lesy a sítí zpívajících potůčků a sem tam jim dodává půvabu ostře čnějící skála, malé jezero či pestrobarevná horská louka. Čím víc se ale pohled přibližuje, tím je patrnější, že jde o syrovou, drsnou zemi. Civilizací dotčenou jen minimálně, v podhůří se najde sem tam nějaká osada, v samotných horách na severu je pusto úplně. Velká příbřežní rovina je přeci jen obydlená více, ale i tak je
Rávsko bylo založeno takto daleko zcela záměrně – mělo být živoucím důkazem, jak rychle a úspěšně postupuje kolonizace nového kontinentu. Jenže právě v době jeho založení před necelými pěti desítkami let se počasí na oceánu začalo vracet k normálu a z dvouměsíční plavby na Nový kontinent se stala plavba v nejlepším případě sedmiměsíční. Není proto divu, že o sice bohatý ale velmi odlehlý a pustý svět rychle opadl zájem. Jakmile vyschl příliv nových osadníků, nebyl důvod válčit s divočinou dále od pobřeží.
Podnebí:
Nejlepší popis je výrazné, kontinentální. Každé roční období trvá zhruba stejně dlouho a ve vymezeném čase se snaží předvést, co umí. Zimy v podhůří jsou studené, bohaté na sníh. Není neobvyklé, že po celé tři měsíce ho leží několik stop silná vrstva. Vlahá jara s rychlým nástupem oteplení a plná květů přecházejí do horkých a suchých lét. Větrné podzimy hýří barvami snad ještě více, než jarní kvetoucí šílenství, pokud tedy máte rádi všechny odstíny od zelené po hnědou. V horách je ale počasí těžko čitelné prudké bouřky mohou přijít kdykoliv a rozvodnit i téměř neviditelné potůčky.
Fauna a flora:
Flora je bohatá a pestrá, snad vše tu dobře roste. Druhová skladba odpovídá mírnému pásmu. Les není všude stejný, někdy bylo více jehličnanů, jinde listnáčů. Místy byl hustý a tmavý, jinde prosluněný. Z drtivě převažující části však zůstával neznámý. Dřeva je dostatek v nejbližší dochozí vzdálenosti od osad a lov představuje podnik jen pro odvážné. I nejzkušenější lovci nemají odvahu a v zásadě ani důvod se vzdálit na více jen půlden chůze. Přesto se ne všichni vracejí, neboť bohatství zvěře znamená rovněž četnost šelem, zejména vlčích smeček. Dále nebyl vzácný ani medvěd, ať už černý, hnědý nebo šedý. Lišky a rysové obvykle nebezpečí pro obyvatele nepředstavovali, i když zbloudilé dítko nebo drobná hospodářská zvířata mohli zlikvidovat stejně dobře jako nebezpečnější příbuzní. Stejně děsivou pověst jako šedí medvěd měly naopak pumy, elegantní, ale smrtící vládci hor.
Nebezpečí hrozilo i ze vzduchu, to když se na lov zatoulal ze štítů orel nebo jiný velký dravec. Ve fichtfurtském hostinci nabízeli soudek piva tomu, kdo donese delší orlí brk, než mají vystavený. Hostinský, který je těmito ptáky fascinován od doby, kdy si jej jeden z nich vyhlédl za kořist, ale chatrná tunika jej zachránila, tvrdí, že to současné nejdelší musí pocházet z jedince o rozpětí křídel větším než 40 stop. Fichtfurt je osada srovnatelné velikosti, nacházející se na Liščí řece jen něco málo přes dva dny cesty na jih uprostřed rozsáhlých smrkových hájů. Ale je položená níže a blíže k moři, takže pravověrní Rávané považují fichfurtské za změkčilé a zpohodlnělé.
Podobou pověst jako šelmy mají i zdejší černá prasata divoká. Ačkoliv i běžný divočák je tuhým soupeřem díky kombinaci houževnatosti, síly a především chytrosti, jež umí přechytračit a zřídit i toho nejlepšího loveckého psa, černí šumnoborští v tomto vynikají obzvláště. Naštěstí se jejich inteligence projevuje i v tom, že se osad důsledně straní. Mezi zvířata přeci jen o něco méně nebezpečná patřil lesní zubr, inteligentní, houževnaté zvíře žijící ve stádech, která za běžných okolností nechávají na pokoji i velcí predátoři. Přestože má výtečné maso a ještě žádanější kožešinu, tak jeho úlovek je jen dílem šťastné náhody.
V okolí Rávska se vyskytuje hlavně jelení a srnčí zvěř, za muflony a kamzíky by bylo třeba zamířit výše do hor, pro což není důvodu. Jejich maso se tak na jídelníčku objeví jen náhodně, když se nějaký kus zatoulá do okolí. Dančí žije naopak spíše níže, je tedy na talíři častěji. Snad ještě vzácnější, než lesní zubr je bílá koza, většina lovců jí odmítá lovit, i když jí (velmi vzácně) spatří, neb se říká, že to jsou duše úplně prvních osadníků. Jakási pomatená stařenka tvrdí, že jde o zdivočelé normální kozy, které jediné představují pozůstatek jakési dřívější kolonizace, neboť ona umí s kozami mluvit a tyto jí prý rozumějí.
Vysoko v horách snad prý žijí nějaké místní domorodé kmeny, ale nikdo se neshodne ani na jejich popisu, natož na tom, zda existují skutečně. Podle některých jsou velmi drobní a celý zakuklení, podle jiných názorů se jedná o nějaké skřetí kmeny žijící v horských vesnicích. Najdou se také povídačky, že někteří z nich mají černou či černošedou kůži, z čehož lze střízlivě usoudit, že by mohlo jít o půlorky, u nichž lze najít lecjaké zbarvení kůže. Střízlivé hlavy pak předpokládají, že se jedná o uprchlé otroky, kteří se v horách schovávají. Vše obecný názor v Rávsku ale je, že výše v horách nikdo nežije. Maximálně nějaký jedinec, poustevník nebo tak.
Hospodářství:
Půda je úrodná, ale v podhůří to úplně bez práce a samo rozhodně nejde. Efektivnější než polnohospodářství je pastevectví, které se ale lépe realizuje v menších bočních údolích, neboť kolem Rávy rostl hojně kamut, divoká pšenice, jež se nehodí pro pastvu. Práce je tedy dost, ale nikdo nehladoví ani v zimě. Poměrně vzácné je i víno, které se musí dovážet z nižších oblastí, naopak pivo se vaří místní.
Hojné a tedy dostupné jsou výrobky ze dřeva, kůží, vlny a keramiky. Kovové předměty jsou naopak vzácné a ceněné. Sklo je pak jedním z nejluxusnějších tovarů. Zboží z dovozu, ze starého svět nebo odjinud je mimořádně luxusní, poslední dekády prakticky nedostupné i pro nejbohatší obyvatele Rávska. Kovové zbraně jsou proto menšími podklady a logicky tak převládají kopí či sekery nad meči. Kovové zbroje se téměř nevyskytují.
Situace s kovem by se snad mohla zlepšit, protože Novokontinentální společnost pracuje na otevření dolu u osady Žlutá Kůže. Ta se nachází jen dva dny cesty na západ od Rávska na hranicích krasové oblasti. Jméno si získala podle kožešiny zde ulovené pumy, jež prý vážila stejně jako 4 statní muži. Tyto osadníky mají rávští rádi – jsou menší osadou a kupují od nich jídlo pro horníky. Kdy však začne důl vydávat první rudu ke zpracování je tajemstvím.
Rávsko má zejména na jih a východ od městyské palisády (tedy na jižním břehu řeky Rávy) polí docela dost. Určitě dost na to, aby to uživilo všechny místní a ještě se jídlo mohlo vyvážet, momentálně především do Žluté Kůže. Pěstují se jak dovezené plodiny – tuřín, oves, žito, ječmen, obzvláště se daří cibulím a mrkvi, tak místní druhy - poloplazivé květeny s hlíznatými kořeny, které jsou na rozdíl od zbytku rostliny jedlé a dokonce chutné. Podobně oblíbený byl i vysoký polní rákos podobný třtině s podivnými lusky s tvrdými žlutými plody. Ovoce zejména jablka a ořechy se sbíraly v polodivokých sadech na severním břehu Rávy a podél Zelené.
Pastevectví zahrnovalo zejména krávy a ovce. Prasat domácích ubývalo a jejich maso se stávalo téměř luxusem. Naproti tomu krávy z nějakého důvody prospívaly nadmíru výtečně, takže hovězího masa i mléčných výrobků nebyl nedostatek. To vyvolávalo úsměvy a podivné narážky nejstarších, pamatujících doby před Kolonizací. Ale těch zbývalo jen pár a nikdo jim pořádně nerozuměl… Skopové pak bylo základním zdrojem bílkovin. Slepice si chovala prakticky každá rodina sama.
Zdrojem pokud ne přímo bohatství, tak určitě prosperity městyse byl chov koní. Koní bylo při Kolonizaci dovezeno spoustu a byli jako všude jinde velmi užiteční při řadě činností. Jenže asi před dvěma desítkami let je postihl koňský mor rozšířený od místní populace menších hebce kučeravých ale k práci naprosto nevhodných koníků. Mor stavy koní doslova zdecimoval, nyní zbývalo 5 možná 6 stovek koní. A přes tři sta z nich tvořilo rávské chovy. Necelá stovka koní se nacházela v Aqualonze, něco přes stovku v Faizhafu a jen pár jedinců v Port Dusk.
Politika:
V současné době se na Novém kontinentu vyskytují tři útvary ovládající vlastní území. Nejvýchodnějším z velkých přístavů byla Aqualonga u ústí Dlouhé řeky, která spadala pod Taloské království. Naopak nejvíce na západě byl Port Dusk založený Královskou Novokontinentální společností. Mezi nimi pak bylo území Rytířského řádu Slunce s hlavním městem Fraizhaf na Liščí řece. Vztahy mezi všemi třemi subjekty jsou poněkud napjaté. Tomu nepřispívalo ani to, že Taloské království trpělo představou, že jako jediné zřízení v čele s pomazaným panovníkem, byť na jiném kontinentu má přirozené právo vládnout ostatním. Naproti tomu se za podonou autoritu považoval i Řád, vycházeje z toho, že je jediným přítomným zástupcem Boha a Církve. Naproti tomu Společnost vycházela z toho, že nespadá ani pod jedny ani pod druhé, takže jí nemá nikdo co nařizovat.
Napjaté vztahy se pak odrážely i v samotném Rávsku. To bylo na taloském území – jejich hranice byly určeny dohodou z počátku kolonizace podle rozvodí tří hlavních řek Dlouhé, Liščí a Andeandy. Ráva byla známým přítokem Dlouhé řeky, takže o územní příslušnosti nebyly pochyby. Jenže Rytířský řád měl v městysi silnou komendu – celkem třicet rytířů. Rozhodně největší ozbrojenou sílu široko daleko. No a Novokontinentální společnost byla zase nejvýznamnějším obchodním partnerem, jak z hlediska odběru zemědělských produktů pro Žlutou kůži, tak jako dodavatel ryb a soli. Starosta Aerlingh řečený Starý, který byl kupcem a prý úspěšným ještě před Kolonizací, dodával, že Rávsko proto musí být tak trochu na straně všech ale nikdo není tak docela na straně Rávska.
Osada Žlutá kůže na tom byla vlastně podobně, ležela na území Novokontinentální společnosti a její lidé tvořili většinu obyvatel, ale potenciální zdroj kovů z ní dělal zájmový objekt pro všechny. A pár kupců, kteří tam dováželi své zboží, bylo ochotno se po pár pivech podělit o určité pochybnosti, kam vlastně tečou vody z této zvláštní osady. Nebylo těžké si představit, že se rudný důl stane příštím jablkem sváru.
Osoby:
Aerlingh Starý – kupec velmi drobné postavy, velmi starý, táhne mu na 80. On a jeho početná rodina obchoduje s kořením. Téměř od počátku je voleným starostou Rávska. Byl vojákem a obchodníkem ještě před Kolonizací, přišel s prvními osadníky a patřil mezi zakladatele Rávska. Vcelku příjemný, považován za moudrého a prozíravého.
Klove Vlčí noha – trpasličí válečník, Aerlinghova osobní střáž. Nemluvný zabiják lítých vlků. Aerlinghovi slouží od nepaměti.
Sigismund Haeberr – nejvyšší představený rávské komedny Rytířského řádu Slunce, je mu kolem 40. Často sarkastický, dosti výřečný člověk vyšší útlé postavy. Ač není vysvěcený kněz, chodí téměř v kněžském rouchu – pokud nemá řádovou zbroj. Ta jeho je plátová a je nejhezčí ze zbrojí k vidění.
baronet Francesco di Abile – oficiální zástupce Taloského království, výběrčí daní. Mladší (těsně pod 30), dosti pompézní a arogantní. Světlovlasý hezounek. Má malý palác na nejvýchodnější straně návsi, cestuje v lehkém kočáru. Nosí meč, ale panují pochybnosti, zda s ním umí zacházet
Toni Lucca – vzdálený bratranec di Abileů, podobně starý, mnohem méně arogantní, dokonce sympatický až okouzlující. Statný, delší černé vlasy, krátká bradka. S mečem to umí, slvil dílčí úspěchy v Aréně.
Henry Smythe – podobně starý jako Haeberr, mnohem méně nápadný, nejméně ze všech tří zástupců. Průměrné postavy a vzezření, snad vyjma krátké bradky a kníru které jsou stejně kaštanové jako jeho vlasy. Tichý, klidný, občas se zdá pasivní. Zastupuje zájmy Novokontinentální společnosti, provozuje rávskou Arénu, sám občas doplní počet soutěžících, ale bez velkého úspěchu.
Horst von Eisendub – velitel první setniny řádových rytířů. Jako svou zbraň používá kyjomeč. Téměř nikdy nechodí bez své plátové zbroje a několika zbraní. Vyloženě tmavý typ, vysoký hodně přes 7 stop. Vítěz několika arén, nejobávanější z řádových válečníků.
Armin Maria zu Spielfeld – velitel druhé setniny. Věčně zamračený, vysoký, bezvousý. Ohání se velmi zručně pýkou. Má pověst cholerika a dosti agresivního jedince.
Otto Maulworf – velitel třetí setniny. Oproti ostatním setníkům spíše drobné postavy, nosí řádový obouručák a kroužkovou zbroj. Často zařizuje drobné pochůzky pro komendu.
Joachym von Shlick und Shlack – kvestor komendy, vcelku mladý relativně příjemný
Martin Aria zu Spielfeld – kněz komendy, bratr AMzS. Dobrý řečník, laskavý člověk
Josef Ževronmen – Pán koní, radní zodpovědný za chov rávských stád.
Kunta Sedlo – hlavní stájník, půlork, má trochu koňské rysy a kůži jako grošák, pravá ruka Ževronmenova.
Komenda – Haeberr má k dispozici celkem 30 rytířů rozdělených do tří setnin. Samotná komenda je z části kamenná stavba v dolní třetině rávské návsi, po její pravé (jižní straně). Je to největší stavba v Rávsku. Ačkoliv jsou si všichni rytíři navenek rovní a je vyžadováno, aby všem byla prokazována stejná čest, navenek se dosti zjevně liší: klasickou rytířskou plátovou zbroj mají jen Haeberr a Eisendub, AMzS a 3 další mají plátové kyrysy a pár dalších plátových kusů, Maulworf a 7 dalších má kroužkovou zbroj a obouruční meč, zbytek má kroužkokožené zbroje a obouruční sekery. Žádného z rytířů jste nikdy neviděli s lukem nebo jinou střelnou zbraní. Haeberr tlačí na starostu, aby městys financovala stavbu velkého kamenného kostela, který by měl být vybudován na místě současné radnice. Haeberr rovněž útočí na Ževronmena skrze to, jaký prostor a pravomoci nechává Kuntovi. Obecně by Řád rád získal větší vliv na chov koní, nejlépe jej zcela ovládl – jízda je jeho hlavní výhodou v soupeření s Talosem.
Aréna – největší zdroj zábavy v Rávsku. Dosud nepravidelně pořádané klání (pokaždé, když Smythe sežene alespoň 64 zápasníků) v duelech vedených na plocho (tedy niž by hrozilo vážné zranění nebo smrt). Dobrá příležitost k drobným sázkám. Přihlásit se může každý, ale musí zaplatit 1 stříbrný poplatku, pak ale lze vyhrát zajímavé ceny. Kromě řádových rytířů se nejčastěji účastní lidé z doprovodu obchodních povozů či karavan. Je to rovněž dobrý způsob, jak odhadnout soupeře a zjistit něco o jeho úrovni bojových dovedností. Přestože Arénu organizuje Smythe, je dosti oblíbená u řádových rytířů. Poslední dobou se většinou ve finále střetávají Horst von Eisendub a Armin Maria zu Spielfeld, přičemž ve třech případech ze čtyř vítězí Eisendub. Toho dokázal porazit už jen mistr Klove a sem tam zcela výjimečně někdo další zcela mimořádným výkonem (a nikdy z toho ve finále). V Šumnoboru je celkem 12 „základních“ arén a tři velké čtvrtletní arény. Najdou se potulní válečníci, kteří se snaží získat odznak za vítězství (tvz. ražabka) v každé z arén či dokonce velký odznak za vyhrání celé arény. Povídá se, že se možná uspořádá velká smírčí aréna, aby se otupilo napětí mezi frakcemi. Nejimpozantnější pás v Rávsku má, nepřekvapivě, Horst von Eisendub – 5 velkých odznaků za celkové vítězství v aréně a dokonce zlatý odznak za vítězství v aréně Fraizhafu.
Městys – urbanisticky se jedná vlastně jen o palisádou obehnanou rozšířenou ulici na cestě podél Rávy. V horní části návsi, kde končí zpevněná cesta z Mustanquary a Aqualongy, stojí radnice, dům cechu obchodníků a Arlinghův dům. Všechny tři stavby jsou propojeny nejen osobou starosty, ale i stavebně. Právě zde by měl stát dle představ řádu velký kostel, zatím je v Rávsku jen menší dřevěný přímo proti Komendě. Henry Smythe vyvěsil vlajku Novokontinentální společnosti na prostorné, ale prosté budově v horní části návsi. Na návsi, zabírající vlastně většinu ohrazeného prostoru se nacházely všechny lepší domy, mimo náves se jednalo především o stáje, kůlny, stodoly a chaloupky chudších obyvatel.
Mahmed Majid – talosklý bylinkář usazený v Rávsku. V jeho krámku lze sehnat leccos, taky spoustu drbů. Nedávno za značných nákladů přestěhoval své sídlo na horní část návsi. Má syna-jedináčka Abdulaha.
Unwill Mindback – trpasličí kovář, představený cechu řemeslníků v Rávsku, radní.
Gordon Howe – zkušený šermíř, velitel gardy Novokontinentální společnosti, držitel dvou zlatých ražabek (Dusk Port, Fraizhaf)
Ráfik Ali – barbarský šermíř, šampion Aqualongy
Tam kde Bílá Voda, Kamenná a Zelená Ráva vytvářejí bystrý proud řeky Rávy leží městys Rávsko. Místní rádi zdůrazňují, že jde o nejvýše a od pobřeží nejdále situovaný městys vůbec. Je pravdou, že v širém okolí se žádná jiná podobně velká osada nenachází, na druhou stranu se Rávsko nemůže se svým tuctem stovek obyvatel měřit s přístavními městy Aqualongou, Fraizhafem a Port Dusk.
Říční údolí se otevírá k jihovýchodu a nabízí přehršle krásné úrodné černozemě. Přesto další osady tímto směrem lze nalézt až v údolí Dlouhé řeky, více než 4 dny pochodu od Rávska. Na severu se tyčí majestátní, impozantní pohoří Šumnoboru. Jeho podhůří pak ovlivňuje ráz krajiny až k příbřežní nížině daleko na jihu. Kopce jsou pokryty hlubokými smíšenými lesy, ve vyšších polohách impozantními borovými háji. Krajina se na první pohled jeví velmi malebná, zvlněná úbočí mocných hor jsou pokrytá bohatými lesy a sítí zpívajících potůčků a sem tam jim dodává půvabu ostře čnějící skála, malé jezero či pestrobarevná horská louka. Čím víc se ale pohled přibližuje, tím je patrnější, že jde o syrovou, drsnou zemi. Civilizací dotčenou jen minimálně, v podhůří se najde sem tam nějaká osada, v samotných horách na severu je pusto úplně. Velká příbřežní rovina je přeci jen obydlená více, ale i tak je
Rávsko bylo založeno takto daleko zcela záměrně – mělo být živoucím důkazem, jak rychle a úspěšně postupuje kolonizace nového kontinentu. Jenže právě v době jeho založení před necelými pěti desítkami let se počasí na oceánu začalo vracet k normálu a z dvouměsíční plavby na Nový kontinent se stala plavba v nejlepším případě sedmiměsíční. Není proto divu, že o sice bohatý ale velmi odlehlý a pustý svět rychle opadl zájem. Jakmile vyschl příliv nových osadníků, nebyl důvod válčit s divočinou dále od pobřeží.
Podnebí:
Nejlepší popis je výrazné, kontinentální. Každé roční období trvá zhruba stejně dlouho a ve vymezeném čase se snaží předvést, co umí. Zimy v podhůří jsou studené, bohaté na sníh. Není neobvyklé, že po celé tři měsíce ho leží několik stop silná vrstva. Vlahá jara s rychlým nástupem oteplení a plná květů přecházejí do horkých a suchých lét. Větrné podzimy hýří barvami snad ještě více, než jarní kvetoucí šílenství, pokud tedy máte rádi všechny odstíny od zelené po hnědou. V horách je ale počasí těžko čitelné prudké bouřky mohou přijít kdykoliv a rozvodnit i téměř neviditelné potůčky.
Fauna a flora:
Flora je bohatá a pestrá, snad vše tu dobře roste. Druhová skladba odpovídá mírnému pásmu. Les není všude stejný, někdy bylo více jehličnanů, jinde listnáčů. Místy byl hustý a tmavý, jinde prosluněný. Z drtivě převažující části však zůstával neznámý. Dřeva je dostatek v nejbližší dochozí vzdálenosti od osad a lov představuje podnik jen pro odvážné. I nejzkušenější lovci nemají odvahu a v zásadě ani důvod se vzdálit na více jen půlden chůze. Přesto se ne všichni vracejí, neboť bohatství zvěře znamená rovněž četnost šelem, zejména vlčích smeček. Dále nebyl vzácný ani medvěd, ať už černý, hnědý nebo šedý. Lišky a rysové obvykle nebezpečí pro obyvatele nepředstavovali, i když zbloudilé dítko nebo drobná hospodářská zvířata mohli zlikvidovat stejně dobře jako nebezpečnější příbuzní. Stejně děsivou pověst jako šedí medvěd měly naopak pumy, elegantní, ale smrtící vládci hor.
Nebezpečí hrozilo i ze vzduchu, to když se na lov zatoulal ze štítů orel nebo jiný velký dravec. Ve fichtfurtském hostinci nabízeli soudek piva tomu, kdo donese delší orlí brk, než mají vystavený. Hostinský, který je těmito ptáky fascinován od doby, kdy si jej jeden z nich vyhlédl za kořist, ale chatrná tunika jej zachránila, tvrdí, že to současné nejdelší musí pocházet z jedince o rozpětí křídel větším než 40 stop. Fichtfurt je osada srovnatelné velikosti, nacházející se na Liščí řece jen něco málo přes dva dny cesty na jih uprostřed rozsáhlých smrkových hájů. Ale je položená níže a blíže k moři, takže pravověrní Rávané považují fichfurtské za změkčilé a zpohodlnělé.
Podobou pověst jako šelmy mají i zdejší černá prasata divoká. Ačkoliv i běžný divočák je tuhým soupeřem díky kombinaci houževnatosti, síly a především chytrosti, jež umí přechytračit a zřídit i toho nejlepšího loveckého psa, černí šumnoborští v tomto vynikají obzvláště. Naštěstí se jejich inteligence projevuje i v tom, že se osad důsledně straní. Mezi zvířata přeci jen o něco méně nebezpečná patřil lesní zubr, inteligentní, houževnaté zvíře žijící ve stádech, která za běžných okolností nechávají na pokoji i velcí predátoři. Přestože má výtečné maso a ještě žádanější kožešinu, tak jeho úlovek je jen dílem šťastné náhody.
V okolí Rávska se vyskytuje hlavně jelení a srnčí zvěř, za muflony a kamzíky by bylo třeba zamířit výše do hor, pro což není důvodu. Jejich maso se tak na jídelníčku objeví jen náhodně, když se nějaký kus zatoulá do okolí. Dančí žije naopak spíše níže, je tedy na talíři častěji. Snad ještě vzácnější, než lesní zubr je bílá koza, většina lovců jí odmítá lovit, i když jí (velmi vzácně) spatří, neb se říká, že to jsou duše úplně prvních osadníků. Jakási pomatená stařenka tvrdí, že jde o zdivočelé normální kozy, které jediné představují pozůstatek jakési dřívější kolonizace, neboť ona umí s kozami mluvit a tyto jí prý rozumějí.
Vysoko v horách snad prý žijí nějaké místní domorodé kmeny, ale nikdo se neshodne ani na jejich popisu, natož na tom, zda existují skutečně. Podle některých jsou velmi drobní a celý zakuklení, podle jiných názorů se jedná o nějaké skřetí kmeny žijící v horských vesnicích. Najdou se také povídačky, že někteří z nich mají černou či černošedou kůži, z čehož lze střízlivě usoudit, že by mohlo jít o půlorky, u nichž lze najít lecjaké zbarvení kůže. Střízlivé hlavy pak předpokládají, že se jedná o uprchlé otroky, kteří se v horách schovávají. Vše obecný názor v Rávsku ale je, že výše v horách nikdo nežije. Maximálně nějaký jedinec, poustevník nebo tak.
Hospodářství:
Půda je úrodná, ale v podhůří to úplně bez práce a samo rozhodně nejde. Efektivnější než polnohospodářství je pastevectví, které se ale lépe realizuje v menších bočních údolích, neboť kolem Rávy rostl hojně kamut, divoká pšenice, jež se nehodí pro pastvu. Práce je tedy dost, ale nikdo nehladoví ani v zimě. Poměrně vzácné je i víno, které se musí dovážet z nižších oblastí, naopak pivo se vaří místní.
Hojné a tedy dostupné jsou výrobky ze dřeva, kůží, vlny a keramiky. Kovové předměty jsou naopak vzácné a ceněné. Sklo je pak jedním z nejluxusnějších tovarů. Zboží z dovozu, ze starého svět nebo odjinud je mimořádně luxusní, poslední dekády prakticky nedostupné i pro nejbohatší obyvatele Rávska. Kovové zbraně jsou proto menšími podklady a logicky tak převládají kopí či sekery nad meči. Kovové zbroje se téměř nevyskytují.
Situace s kovem by se snad mohla zlepšit, protože Novokontinentální společnost pracuje na otevření dolu u osady Žlutá Kůže. Ta se nachází jen dva dny cesty na západ od Rávska na hranicích krasové oblasti. Jméno si získala podle kožešiny zde ulovené pumy, jež prý vážila stejně jako 4 statní muži. Tyto osadníky mají rávští rádi – jsou menší osadou a kupují od nich jídlo pro horníky. Kdy však začne důl vydávat první rudu ke zpracování je tajemstvím.
Rávsko má zejména na jih a východ od městyské palisády (tedy na jižním břehu řeky Rávy) polí docela dost. Určitě dost na to, aby to uživilo všechny místní a ještě se jídlo mohlo vyvážet, momentálně především do Žluté Kůže. Pěstují se jak dovezené plodiny – tuřín, oves, žito, ječmen, obzvláště se daří cibulím a mrkvi, tak místní druhy - poloplazivé květeny s hlíznatými kořeny, které jsou na rozdíl od zbytku rostliny jedlé a dokonce chutné. Podobně oblíbený byl i vysoký polní rákos podobný třtině s podivnými lusky s tvrdými žlutými plody. Ovoce zejména jablka a ořechy se sbíraly v polodivokých sadech na severním břehu Rávy a podél Zelené.
Pastevectví zahrnovalo zejména krávy a ovce. Prasat domácích ubývalo a jejich maso se stávalo téměř luxusem. Naproti tomu krávy z nějakého důvody prospívaly nadmíru výtečně, takže hovězího masa i mléčných výrobků nebyl nedostatek. To vyvolávalo úsměvy a podivné narážky nejstarších, pamatujících doby před Kolonizací. Ale těch zbývalo jen pár a nikdo jim pořádně nerozuměl… Skopové pak bylo základním zdrojem bílkovin. Slepice si chovala prakticky každá rodina sama.
Zdrojem pokud ne přímo bohatství, tak určitě prosperity městyse byl chov koní. Koní bylo při Kolonizaci dovezeno spoustu a byli jako všude jinde velmi užiteční při řadě činností. Jenže asi před dvěma desítkami let je postihl koňský mor rozšířený od místní populace menších hebce kučeravých ale k práci naprosto nevhodných koníků. Mor stavy koní doslova zdecimoval, nyní zbývalo 5 možná 6 stovek koní. A přes tři sta z nich tvořilo rávské chovy. Necelá stovka koní se nacházela v Aqualonze, něco přes stovku v Faizhafu a jen pár jedinců v Port Dusk.
Politika:
V současné době se na Novém kontinentu vyskytují tři útvary ovládající vlastní území. Nejvýchodnějším z velkých přístavů byla Aqualonga u ústí Dlouhé řeky, která spadala pod Taloské království. Naopak nejvíce na západě byl Port Dusk založený Královskou Novokontinentální společností. Mezi nimi pak bylo území Rytířského řádu Slunce s hlavním městem Fraizhaf na Liščí řece. Vztahy mezi všemi třemi subjekty jsou poněkud napjaté. Tomu nepřispívalo ani to, že Taloské království trpělo představou, že jako jediné zřízení v čele s pomazaným panovníkem, byť na jiném kontinentu má přirozené právo vládnout ostatním. Naproti tomu se za podonou autoritu považoval i Řád, vycházeje z toho, že je jediným přítomným zástupcem Boha a Církve. Naproti tomu Společnost vycházela z toho, že nespadá ani pod jedny ani pod druhé, takže jí nemá nikdo co nařizovat.
Napjaté vztahy se pak odrážely i v samotném Rávsku. To bylo na taloském území – jejich hranice byly určeny dohodou z počátku kolonizace podle rozvodí tří hlavních řek Dlouhé, Liščí a Andeandy. Ráva byla známým přítokem Dlouhé řeky, takže o územní příslušnosti nebyly pochyby. Jenže Rytířský řád měl v městysi silnou komendu – celkem třicet rytířů. Rozhodně největší ozbrojenou sílu široko daleko. No a Novokontinentální společnost byla zase nejvýznamnějším obchodním partnerem, jak z hlediska odběru zemědělských produktů pro Žlutou kůži, tak jako dodavatel ryb a soli. Starosta Aerlingh řečený Starý, který byl kupcem a prý úspěšným ještě před Kolonizací, dodával, že Rávsko proto musí být tak trochu na straně všech ale nikdo není tak docela na straně Rávska.
Osada Žlutá kůže na tom byla vlastně podobně, ležela na území Novokontinentální společnosti a její lidé tvořili většinu obyvatel, ale potenciální zdroj kovů z ní dělal zájmový objekt pro všechny. A pár kupců, kteří tam dováželi své zboží, bylo ochotno se po pár pivech podělit o určité pochybnosti, kam vlastně tečou vody z této zvláštní osady. Nebylo těžké si představit, že se rudný důl stane příštím jablkem sváru.
Osoby:
Aerlingh Starý – kupec velmi drobné postavy, velmi starý, táhne mu na 80. On a jeho početná rodina obchoduje s kořením. Téměř od počátku je voleným starostou Rávska. Byl vojákem a obchodníkem ještě před Kolonizací, přišel s prvními osadníky a patřil mezi zakladatele Rávska. Vcelku příjemný, považován za moudrého a prozíravého.
Klove Vlčí noha – trpasličí válečník, Aerlinghova osobní střáž. Nemluvný zabiják lítých vlků. Aerlinghovi slouží od nepaměti.
Sigismund Haeberr – nejvyšší představený rávské komedny Rytířského řádu Slunce, je mu kolem 40. Často sarkastický, dosti výřečný člověk vyšší útlé postavy. Ač není vysvěcený kněz, chodí téměř v kněžském rouchu – pokud nemá řádovou zbroj. Ta jeho je plátová a je nejhezčí ze zbrojí k vidění.
baronet Francesco di Abile – oficiální zástupce Taloského království, výběrčí daní. Mladší (těsně pod 30), dosti pompézní a arogantní. Světlovlasý hezounek. Má malý palác na nejvýchodnější straně návsi, cestuje v lehkém kočáru. Nosí meč, ale panují pochybnosti, zda s ním umí zacházet
Toni Lucca – vzdálený bratranec di Abileů, podobně starý, mnohem méně arogantní, dokonce sympatický až okouzlující. Statný, delší černé vlasy, krátká bradka. S mečem to umí, slvil dílčí úspěchy v Aréně.
Henry Smythe – podobně starý jako Haeberr, mnohem méně nápadný, nejméně ze všech tří zástupců. Průměrné postavy a vzezření, snad vyjma krátké bradky a kníru které jsou stejně kaštanové jako jeho vlasy. Tichý, klidný, občas se zdá pasivní. Zastupuje zájmy Novokontinentální společnosti, provozuje rávskou Arénu, sám občas doplní počet soutěžících, ale bez velkého úspěchu.
Horst von Eisendub – velitel první setniny řádových rytířů. Jako svou zbraň používá kyjomeč. Téměř nikdy nechodí bez své plátové zbroje a několika zbraní. Vyloženě tmavý typ, vysoký hodně přes 7 stop. Vítěz několika arén, nejobávanější z řádových válečníků.
Armin Maria zu Spielfeld – velitel druhé setniny. Věčně zamračený, vysoký, bezvousý. Ohání se velmi zručně pýkou. Má pověst cholerika a dosti agresivního jedince.
Otto Maulworf – velitel třetí setniny. Oproti ostatním setníkům spíše drobné postavy, nosí řádový obouručák a kroužkovou zbroj. Často zařizuje drobné pochůzky pro komendu.
Joachym von Shlick und Shlack – kvestor komendy, vcelku mladý relativně příjemný
Martin Aria zu Spielfeld – kněz komendy, bratr AMzS. Dobrý řečník, laskavý člověk
Josef Ževronmen – Pán koní, radní zodpovědný za chov rávských stád.
Kunta Sedlo – hlavní stájník, půlork, má trochu koňské rysy a kůži jako grošák, pravá ruka Ževronmenova.
Komenda – Haeberr má k dispozici celkem 30 rytířů rozdělených do tří setnin. Samotná komenda je z části kamenná stavba v dolní třetině rávské návsi, po její pravé (jižní straně). Je to největší stavba v Rávsku. Ačkoliv jsou si všichni rytíři navenek rovní a je vyžadováno, aby všem byla prokazována stejná čest, navenek se dosti zjevně liší: klasickou rytířskou plátovou zbroj mají jen Haeberr a Eisendub, AMzS a 3 další mají plátové kyrysy a pár dalších plátových kusů, Maulworf a 7 dalších má kroužkovou zbroj a obouruční meč, zbytek má kroužkokožené zbroje a obouruční sekery. Žádného z rytířů jste nikdy neviděli s lukem nebo jinou střelnou zbraní. Haeberr tlačí na starostu, aby městys financovala stavbu velkého kamenného kostela, který by měl být vybudován na místě současné radnice. Haeberr rovněž útočí na Ževronmena skrze to, jaký prostor a pravomoci nechává Kuntovi. Obecně by Řád rád získal větší vliv na chov koní, nejlépe jej zcela ovládl – jízda je jeho hlavní výhodou v soupeření s Talosem.
Aréna – největší zdroj zábavy v Rávsku. Dosud nepravidelně pořádané klání (pokaždé, když Smythe sežene alespoň 64 zápasníků) v duelech vedených na plocho (tedy niž by hrozilo vážné zranění nebo smrt). Dobrá příležitost k drobným sázkám. Přihlásit se může každý, ale musí zaplatit 1 stříbrný poplatku, pak ale lze vyhrát zajímavé ceny. Kromě řádových rytířů se nejčastěji účastní lidé z doprovodu obchodních povozů či karavan. Je to rovněž dobrý způsob, jak odhadnout soupeře a zjistit něco o jeho úrovni bojových dovedností. Přestože Arénu organizuje Smythe, je dosti oblíbená u řádových rytířů. Poslední dobou se většinou ve finále střetávají Horst von Eisendub a Armin Maria zu Spielfeld, přičemž ve třech případech ze čtyř vítězí Eisendub. Toho dokázal porazit už jen mistr Klove a sem tam zcela výjimečně někdo další zcela mimořádným výkonem (a nikdy z toho ve finále). V Šumnoboru je celkem 12 „základních“ arén a tři velké čtvrtletní arény. Najdou se potulní válečníci, kteří se snaží získat odznak za vítězství (tvz. ražabka) v každé z arén či dokonce velký odznak za vyhrání celé arény. Povídá se, že se možná uspořádá velká smírčí aréna, aby se otupilo napětí mezi frakcemi. Nejimpozantnější pás v Rávsku má, nepřekvapivě, Horst von Eisendub – 5 velkých odznaků za celkové vítězství v aréně a dokonce zlatý odznak za vítězství v aréně Fraizhafu.
Městys – urbanisticky se jedná vlastně jen o palisádou obehnanou rozšířenou ulici na cestě podél Rávy. V horní části návsi, kde končí zpevněná cesta z Mustanquary a Aqualongy, stojí radnice, dům cechu obchodníků a Arlinghův dům. Všechny tři stavby jsou propojeny nejen osobou starosty, ale i stavebně. Právě zde by měl stát dle představ řádu velký kostel, zatím je v Rávsku jen menší dřevěný přímo proti Komendě. Henry Smythe vyvěsil vlajku Novokontinentální společnosti na prostorné, ale prosté budově v horní části návsi. Na návsi, zabírající vlastně většinu ohrazeného prostoru se nacházely všechny lepší domy, mimo náves se jednalo především o stáje, kůlny, stodoly a chaloupky chudších obyvatel.
Mahmed Majid – talosklý bylinkář usazený v Rávsku. V jeho krámku lze sehnat leccos, taky spoustu drbů. Nedávno za značných nákladů přestěhoval své sídlo na horní část návsi. Má syna-jedináčka Abdulaha.
Unwill Mindback – trpasličí kovář, představený cechu řemeslníků v Rávsku, radní.
Gordon Howe – zkušený šermíř, velitel gardy Novokontinentální společnosti, držitel dvou zlatých ražabek (Dusk Port, Fraizhaf)
Ráfik Ali – barbarský šermíř, šampion Aqualongy
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
-
Vallun
- Příspěvky: 32329
- Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
- Bydliště: Velká Praha
- Kontaktovat uživatele:
Re: [DrD 2019] Šumnobor
1. Setkání – „První setkání“ (26.4.2023)
25. dubna roku 54 p.K. bylo pozdní odpoledne v Rávsku krásné a jako obvykle poklidné. Jedinou zvláštností byl spěchající trpaslík. Před soumrakem potřeboval stihnout pětinásobnou pochůzku. Začal v Majidově krámku s bylinkami, kde potřeboval předat vzkaz jeho pomocníkovi Abú Kámenovi a to pokud možno tak, aby o tom Majid nevěděl – mezi ním a trpaslíkovým zaměstnavatelem starostou Aerlinhem Starým nebyly právě nejvřelejší vztahy. Druhá zastávka byla nedaleko, v jednom z lepších domů taloských rodin, kde předal vzkaz půvabné chráněnce Leticii.
Uprostřed města se krátce zastavil v Kuntově domě. V této domácnosti byli na nenadálé návštěvy v kteroukoliv denní i noční hodinu zvyklí, jak už to u léčitele nejen zvířat bývá. Talentovaný Jihoč, Kuntův statný učedník vyrazil hned. Mistr Klove Vlčí Noha, jak se onen trpaslík jmenoval, tak mohl zamířit k vdově Konopáskové, jež pečovala o místní sirotky pro jednoho z jejich svěřenců, mladičkého elfa. Ten se k radnici vydal o poznání loudavěji a s nemalou dávkou obav.
Největší potíž byla nalézt Werthera, byl to sice jediný gnóm široko daleko, ale právě v tom byla ta potíž. Co mladému písaři chybělo na vzrůstu, to mu Příroda vynahradila na zvědavosti a neposednosti. Tentokráte měl trpasličí strážce vcelku štěstí, našel ho záhy jak u řeky pozoruje děti hrající koptakop. Tuto činnost ale přerušil dobrovolně – zápas se akorát změnil skrze při o výklad pravidel v trénink na arénu, což mnohdy vyústilo v další oblíbenou hru, a sice lov na gnóma a té Werther zrovna nefandil. Nejkratší cestu měl Sigurd, zvaný zejména otci půvabných dcer Sígr, pro něj došel dokonce starosta osobně.
-+-+-+-
Se starostou se setkali v jenom z menších domků za radnicí. Rozměry šlo o stavení v jakém přebývala chudší většina Rávska, avšak uvnitř bylo přeci jen poznat, že patří jednomu z nejbohatších kupců. Především se zde nemuselo vařit, obyvatel se zřejmě stravoval přímo v Aerlinghově domě, takže tu bylo čistěji než v běžné světnici a také více místa.
Pro většinu z přítomných to byla první příležitost si starostu prohlédnout takhle zblízka. Dělal čest svému jménu, byl opravdu starý, však byl úspěšným kupcem již před Kolonizací. To sám přiznával, ačkoliv jinak se o časech před Kolonizací neslušelo mluvit, zejména ne ve spojení s tím, kdo čím byl či odkud pocházel. Drobný starosta, snad jen o palec vyšší než mistr Klove si s nemenším zájmem prohlížel i je. Přesto na tom byli pozvaní lépe – dostaly k tomu zelné placky, maštěné, a pivo. To bylo nejspíš doneseno z Taverny na Rynku, tam vařili takovýto krémový stout. Bylo sice ředěné vodou, ale jen poloviční dávkou, než jak se připravovalo dětem. Takže mělo lepší říz, než většina běžných piv i bez ředění.
Starostovi chvilku trvalo, než promluvil, jako by pečlivě vážil každé slovo: „Mí drazí, asi se divíte, prčo jsem si Vás dovolil takhle tajemně zavolat. Když řeknu, že časy jsou zlé, logicky se mne zeptáte, kdy byly jiné. Jenže jsou zlé časy a Zlé Časy a já se obávám, že nyní máme blíže spíše k těm druhým než těm běžným. Přiznám bez uzardění, že jsem Vás nevybral náhodně, takže předpokládám, že jste již všichni slyšeli o Žluté Kůži. Přesněji o tom, že v tamních skalách objevili slibné zdroje kovů. Pokud se ukáže, že je skutečně možné je těžit a zpracovávat, bude to významná událost. Určitě nejvýznamnější od koňského moru před dvaadvaceti lety. A dost možná ještě významnější.“ Poslední větu dodal tišeji a zamyšleným hlasem.
„Přes své mládí jste si mohli všimnout, že se na Šumnoboru válčí téměř pravidelně každých circa 5 let a teď už se právě takovou dobu neválčilo. Válka…se tomu možná říkat nedá, někdy to jsou dva tucty mrtvých jindy několik set. Ale neplechy a potíží to nadělá dost. Navíc válka po koňmoru přinesla přes tisíc mrtvých na každé straně. Pokud by válka o železo byla ještě krvavější, kdo ví, kolik by nás zbylo,“ ač slova byla pochmurná, tváří se mu mihl zamyšlený úsměv.
„Ale k tomu podstatnému, válka bude nebo nebude, těžko s tím v Rávsku něco uděláme, musíme se jen postarat o naše lidi a přežít pokud možno v klidu a bezpečí. Obávám se ale, že tentokrát nás takové štěstí nečeká, Žlutá Kůže je blízko, příliš blízko na to, aby nás mohli jedni, druzí či třetí vynechat.“ Přešel od tónu starosty filosofa k praktickému obchodníkovi: „starostí však máme dost už teď a bližších, přímo vlastních. Asi jste zaslechli, že zmizelo pár našich slavných chovných koní. Ne, že by se to nikdy v minulosti nestalo, medvěd nebo puma se rádi nažerou koniny a v hladové zimě si troufnou i vlci ve smečce. Ale to je příroda s tím se musí počítat. Nedávno, ani ne před týdnem něco nebo někdo splašilo postupně několik stád a při tom se několik koní ztratilo. Nějací se vrátili, zcela v pořádku, nějací vůbec. Nevíme ani počty, uteklo jich víc než tucet, ale kolik se jich nevrátilo, nevím. Říká se že nejspíš dva až šest koní je pryč. Rozčiluje mne už jen tato nejistota. Kunta Sedlo okamžitě vyrazil zjistit o co jde. Ale obávám se, že sám to nevyřeší. Navíc se bude muset vrátit, jeho paní jej zde potřebuje.“ Později Jihoč doplní, že je ve vyšším měsíci těhotenství. Koňské farmy sa nacházely, jak každý Rávan věděl, za jezerem, výše v údolí Kamenné, kde již nehrozil výskyt pšenice kamut, která nebyla pro pastvu koní vůbec dobrá.
Vrátí se k filosofujícímu tónu: „kolem Arén se začalo vyskytovat několik profesionálních zápasníků či jejich skupin. V mezidobí se pak dají najmout na lecjakou riskantní práci. Jenže já si nepřeji najímat cizince a nepotřebuji jen horu svalů. Skoro naopak, potřebuji především hlavy, které najdou řešení. Když budou sedět na tělech, která se o sebe dokážou postarat, tak tím lépe. Ale především, chci někoho odsud, někoho, kdo bude hájit zájmy Rávska. Jsme na taloském území, Řád tady má nejvíce vojáků a se Společností chceme a vlastně musíme obchodovat. Nejsme na ničí straně, protože nikdo z nich není tak docela na naší straně. Proto budeme mít Vás, skrytou sílu, družinu rávských hrdinů!“ Po takovém projevu nebylo těžké pochopit, proč byl tak dlouho úspěšným starostou.
Přesto zazněl obvyklý dotaz: „a co za to?“
Starosta odvětil s úsměvem: „věřím, že se o sebe dokážete postarat. Budete mít jistě příležitost k nějaké té minci přijít. Ale abyste viděli, že ve Vás věřím a záleží mi na Vašem úspěchu, něco pro vás mám již nyní.“ Na ten pokyn mistr Klove rozbalil velký plátěný balík a zkušenými pohyby rozdával mocné dary. Jihoč dostal jasanové kopí s krátkým, ale ostrým ocelovým hrotem, Sigurd a elf dostali meče, druhý z nich ještě navíc luk a toulec se šípy. Meče, delší než je obvyklé, obdrželi i Leticia a Abú. K Wertherovi se trpaslík významně sklonil: „promiňte malý pane, ale nemám nic, co by se hodilo k Vašemu talentu, navíc dvě dobré dýky, jak vidím, již máte.“ Nakonec v balíku zůstaly dvě kroužkokožené zbroje, které si přisvojili elf a Abú. Leticia, která evidentně uměla zacházet i s dlouhým mečem neměla o zbroj zájem.
Než se starosta rozloučil s tím, že jim přeji šťastnou ranní cestu, čelil ještě Sigurdově otázce, ohledně plavby za Kolonizace a dnes. Přes starostův obličej nejprve proletěl hněvivý stín, ale pak dokázal pokývnutím ocenit prozíravost otázky: „ve starém světě panovalo několik suchých roků. Letní vedřiny přišly už počátkem března a k tomu na severu zuřila velká válka. Sám jsem v jedné bitvě taky bojoval, prohráli jsme a to mi stačilo do konce života, nebýt jednoho moc statečného šlechtice zdaleka, který ač slepý vedl hrdinný výpad, nepřežil bych.“ Na chvilku se odmlčel a svlažil hrdlo douškem piva. „Někoho napadlo zjisti, zda větry, které přinášejí suchou zkázu na pevninu nepomohou s plavbou po moři a skutečně tomu tak bylo. Jen kus cesty na západ byl objeven tento divoký nový kontinent. Jenže větry se po pár letech vrátily k normálu a z krátké pohodové plavby se staly měsíce boje s bouřlivým mořem. Velmi rychle začal počet připlouvajících lodí klesat a odplouvající se již nevracely.“
-+-+-+-
Když družinka osaměla, rozhodl se nejprve Werther ozkoušet rodinný talisman – Amulet malého ledňáčka. Dosud vždy čekal na lepší příležitost, ale teď cítil, že by se hodilo vyzkoušet zda a jak vlastně funguje. Věděl jen, že o půlnoci se doplní jedno z použitých pírek, nyní amulet nesl tři – ledňáččí, o němž z vyprávěnek tušil, že je nejcennější, slepičí a supí. Na první test si vybral kuří brk a rozlomil jej. Na místě, kam zlomenou letku odložil se objevil šátek plný pečeného, smaženého, dušeného, vařeného a nakládaného kuřecího masa a neméně způsobů úpravy vajíček. Množství jídla by dokázalo nasytit šest statných lidí na celý den.
Družinka se rozhodla využít večera a doplnit si informace.
Vyjma Jihoče, který si na naléhání ostatních rozhodl doplnit psa. Vzhledem k jeho předchozí práci nebyl problém, dokonce zadarmo získat právě odrůstající štěně – krásnou žíhanou fenku nyní pojmenovanou Fifinka. Ironie jména zvláště vynikla při pohledu na její běloskvoucí tesáky, které už nyní dosahovaly téměř dvou palců.
Abú se rozhodl zajít si nejprve pro nějaké věci, jež měl ve své truhle. Ostatní se vydali ke Kamennému Džbánu. Jenže tak úplně neuspěli – nikdo ze stájníků v městysi nebyl, aby jim povyprávěl z první ruky, co se tam vlastně stalo. Nicméně setkání s vdovou Konopáskovou a kovářským tovaryšem Petarem nebylo úplně marné. O ztrátě koní nevěděli nic víc, než jim již prozradil starosta, ale Petar si vzpomněl, že za ním byly asi před týdnem z komendy s věcmi na opravu. To by nebylo nic divného, kovy jsou vzácné a tak se vše kovové pokud to jen trochu šlo, pečlivě opravovalo.
Ač ale měli zakázek na opravu zbrojí řádových rytířů vzhledem k jejich neustávajícímu tréninku dostatek, takové škody na kyrysu ještě neviděl - vypadal jako by jej proseklo něco hodně ostrého a tenkého. Sám Petar se domníval, že šlo nejspíše o útok nějakého velkého dravce nejspíše orla. Ač rány vypadaly zle, nikdo z řádových rytířů nechyběl, takže nebyly smrtelné.
Když si družinka myslela, že se zde již víc nedoví, rozhodla se přesunout do Zlatého Rákosí, hostince nejblíže komendy, kde doufala narazit na někoho z Řádu, kdo by mohl prozradit více. To už se k ostatním přidal i Jihoč s Fifinkou.
Štěstí družince vcelku přálo, narazili na Martina Ariu zu Spielfeld – kněze, který sloužil jak v komendě tak v nedalekém kostelíku. Měl pověst poměrně vstřícného a příjemného člověka. Tu naplnil, když si k nim bez váhání přisedl a dal se do řeči. Jakmile ale zjistil, že družinku zajímají více informace, než víra tak znatelně ochladl. A když otázky zamířily k údajné vážnější bitce tak jen stěží skrýval nevrlost a rychle se rozloučil.
S blížící se půlnocí opustila lokál i družinka. Až poté je napadlo, že Petar vlastně mohl vědět, komu onen kyrys patřil. Ani se nezeptali, kam přesně rány směřovaly. Taky jim došlo, že kněz v hospodě možná nečekal na nikoho konkrétního, ale spíše hlídkoval. Wertherovi se přesně o půlnoci na amuletu vyklubalo nové pírko – zase ovšem slepičí.
Mezitím se Abú vrátil do Majidova krámku, kde pracoval a ne zcela přátelské, ve skutečnosti dosti povýšenecké přivítání a uložení další mimořádné pracovní činnosti (zametení krámku, ač měl to odpoledne volno) jen utvrdilo jeho plány. Práci vykonal, neboť mezitím Majid odešel z krámku povečeřet s rodinou, včetně syna Abdula, který měl úklid provést. Abú si tak přivlastnil téměř polovinu zásob alchymistických surovin (za 50 zl.) a taky cestovní brašnu na ně. Pak jako obvykle odešel do svého pokoje a po několika dalších minutách se vytratil oknem, již definitivně.
Slézání ze střechy mu šlo báječně, ale až poté se zamyslel nad tím, kam vlastně jít. Zvažoval pokojík v některém z hostinců, ale ten by stál nemálo peněz a vyvolal ještě více otázek. Proto se nakonec rozhodl zamířit do stavení, kde se s nimi setkal starosta. Ostatně, zbraně tam měli na důrazné doporučení mistra Kloveho zatím uloženy i ostatní. Ke svému velkému překvapení zjistil, že stejný nápad už měl Sigurd.
25. dubna roku 54 p.K. bylo pozdní odpoledne v Rávsku krásné a jako obvykle poklidné. Jedinou zvláštností byl spěchající trpaslík. Před soumrakem potřeboval stihnout pětinásobnou pochůzku. Začal v Majidově krámku s bylinkami, kde potřeboval předat vzkaz jeho pomocníkovi Abú Kámenovi a to pokud možno tak, aby o tom Majid nevěděl – mezi ním a trpaslíkovým zaměstnavatelem starostou Aerlinhem Starým nebyly právě nejvřelejší vztahy. Druhá zastávka byla nedaleko, v jednom z lepších domů taloských rodin, kde předal vzkaz půvabné chráněnce Leticii.
Uprostřed města se krátce zastavil v Kuntově domě. V této domácnosti byli na nenadálé návštěvy v kteroukoliv denní i noční hodinu zvyklí, jak už to u léčitele nejen zvířat bývá. Talentovaný Jihoč, Kuntův statný učedník vyrazil hned. Mistr Klove Vlčí Noha, jak se onen trpaslík jmenoval, tak mohl zamířit k vdově Konopáskové, jež pečovala o místní sirotky pro jednoho z jejich svěřenců, mladičkého elfa. Ten se k radnici vydal o poznání loudavěji a s nemalou dávkou obav.
Největší potíž byla nalézt Werthera, byl to sice jediný gnóm široko daleko, ale právě v tom byla ta potíž. Co mladému písaři chybělo na vzrůstu, to mu Příroda vynahradila na zvědavosti a neposednosti. Tentokráte měl trpasličí strážce vcelku štěstí, našel ho záhy jak u řeky pozoruje děti hrající koptakop. Tuto činnost ale přerušil dobrovolně – zápas se akorát změnil skrze při o výklad pravidel v trénink na arénu, což mnohdy vyústilo v další oblíbenou hru, a sice lov na gnóma a té Werther zrovna nefandil. Nejkratší cestu měl Sigurd, zvaný zejména otci půvabných dcer Sígr, pro něj došel dokonce starosta osobně.
-+-+-+-
Se starostou se setkali v jenom z menších domků za radnicí. Rozměry šlo o stavení v jakém přebývala chudší většina Rávska, avšak uvnitř bylo přeci jen poznat, že patří jednomu z nejbohatších kupců. Především se zde nemuselo vařit, obyvatel se zřejmě stravoval přímo v Aerlinghově domě, takže tu bylo čistěji než v běžné světnici a také více místa.
Pro většinu z přítomných to byla první příležitost si starostu prohlédnout takhle zblízka. Dělal čest svému jménu, byl opravdu starý, však byl úspěšným kupcem již před Kolonizací. To sám přiznával, ačkoliv jinak se o časech před Kolonizací neslušelo mluvit, zejména ne ve spojení s tím, kdo čím byl či odkud pocházel. Drobný starosta, snad jen o palec vyšší než mistr Klove si s nemenším zájmem prohlížel i je. Přesto na tom byli pozvaní lépe – dostaly k tomu zelné placky, maštěné, a pivo. To bylo nejspíš doneseno z Taverny na Rynku, tam vařili takovýto krémový stout. Bylo sice ředěné vodou, ale jen poloviční dávkou, než jak se připravovalo dětem. Takže mělo lepší říz, než většina běžných piv i bez ředění.
Starostovi chvilku trvalo, než promluvil, jako by pečlivě vážil každé slovo: „Mí drazí, asi se divíte, prčo jsem si Vás dovolil takhle tajemně zavolat. Když řeknu, že časy jsou zlé, logicky se mne zeptáte, kdy byly jiné. Jenže jsou zlé časy a Zlé Časy a já se obávám, že nyní máme blíže spíše k těm druhým než těm běžným. Přiznám bez uzardění, že jsem Vás nevybral náhodně, takže předpokládám, že jste již všichni slyšeli o Žluté Kůži. Přesněji o tom, že v tamních skalách objevili slibné zdroje kovů. Pokud se ukáže, že je skutečně možné je těžit a zpracovávat, bude to významná událost. Určitě nejvýznamnější od koňského moru před dvaadvaceti lety. A dost možná ještě významnější.“ Poslední větu dodal tišeji a zamyšleným hlasem.
„Přes své mládí jste si mohli všimnout, že se na Šumnoboru válčí téměř pravidelně každých circa 5 let a teď už se právě takovou dobu neválčilo. Válka…se tomu možná říkat nedá, někdy to jsou dva tucty mrtvých jindy několik set. Ale neplechy a potíží to nadělá dost. Navíc válka po koňmoru přinesla přes tisíc mrtvých na každé straně. Pokud by válka o železo byla ještě krvavější, kdo ví, kolik by nás zbylo,“ ač slova byla pochmurná, tváří se mu mihl zamyšlený úsměv.
„Ale k tomu podstatnému, válka bude nebo nebude, těžko s tím v Rávsku něco uděláme, musíme se jen postarat o naše lidi a přežít pokud možno v klidu a bezpečí. Obávám se ale, že tentokrát nás takové štěstí nečeká, Žlutá Kůže je blízko, příliš blízko na to, aby nás mohli jedni, druzí či třetí vynechat.“ Přešel od tónu starosty filosofa k praktickému obchodníkovi: „starostí však máme dost už teď a bližších, přímo vlastních. Asi jste zaslechli, že zmizelo pár našich slavných chovných koní. Ne, že by se to nikdy v minulosti nestalo, medvěd nebo puma se rádi nažerou koniny a v hladové zimě si troufnou i vlci ve smečce. Ale to je příroda s tím se musí počítat. Nedávno, ani ne před týdnem něco nebo někdo splašilo postupně několik stád a při tom se několik koní ztratilo. Nějací se vrátili, zcela v pořádku, nějací vůbec. Nevíme ani počty, uteklo jich víc než tucet, ale kolik se jich nevrátilo, nevím. Říká se že nejspíš dva až šest koní je pryč. Rozčiluje mne už jen tato nejistota. Kunta Sedlo okamžitě vyrazil zjistit o co jde. Ale obávám se, že sám to nevyřeší. Navíc se bude muset vrátit, jeho paní jej zde potřebuje.“ Později Jihoč doplní, že je ve vyšším měsíci těhotenství. Koňské farmy sa nacházely, jak každý Rávan věděl, za jezerem, výše v údolí Kamenné, kde již nehrozil výskyt pšenice kamut, která nebyla pro pastvu koní vůbec dobrá.
Vrátí se k filosofujícímu tónu: „kolem Arén se začalo vyskytovat několik profesionálních zápasníků či jejich skupin. V mezidobí se pak dají najmout na lecjakou riskantní práci. Jenže já si nepřeji najímat cizince a nepotřebuji jen horu svalů. Skoro naopak, potřebuji především hlavy, které najdou řešení. Když budou sedět na tělech, která se o sebe dokážou postarat, tak tím lépe. Ale především, chci někoho odsud, někoho, kdo bude hájit zájmy Rávska. Jsme na taloském území, Řád tady má nejvíce vojáků a se Společností chceme a vlastně musíme obchodovat. Nejsme na ničí straně, protože nikdo z nich není tak docela na naší straně. Proto budeme mít Vás, skrytou sílu, družinu rávských hrdinů!“ Po takovém projevu nebylo těžké pochopit, proč byl tak dlouho úspěšným starostou.
Přesto zazněl obvyklý dotaz: „a co za to?“
Starosta odvětil s úsměvem: „věřím, že se o sebe dokážete postarat. Budete mít jistě příležitost k nějaké té minci přijít. Ale abyste viděli, že ve Vás věřím a záleží mi na Vašem úspěchu, něco pro vás mám již nyní.“ Na ten pokyn mistr Klove rozbalil velký plátěný balík a zkušenými pohyby rozdával mocné dary. Jihoč dostal jasanové kopí s krátkým, ale ostrým ocelovým hrotem, Sigurd a elf dostali meče, druhý z nich ještě navíc luk a toulec se šípy. Meče, delší než je obvyklé, obdrželi i Leticia a Abú. K Wertherovi se trpaslík významně sklonil: „promiňte malý pane, ale nemám nic, co by se hodilo k Vašemu talentu, navíc dvě dobré dýky, jak vidím, již máte.“ Nakonec v balíku zůstaly dvě kroužkokožené zbroje, které si přisvojili elf a Abú. Leticia, která evidentně uměla zacházet i s dlouhým mečem neměla o zbroj zájem.
Než se starosta rozloučil s tím, že jim přeji šťastnou ranní cestu, čelil ještě Sigurdově otázce, ohledně plavby za Kolonizace a dnes. Přes starostův obličej nejprve proletěl hněvivý stín, ale pak dokázal pokývnutím ocenit prozíravost otázky: „ve starém světě panovalo několik suchých roků. Letní vedřiny přišly už počátkem března a k tomu na severu zuřila velká válka. Sám jsem v jedné bitvě taky bojoval, prohráli jsme a to mi stačilo do konce života, nebýt jednoho moc statečného šlechtice zdaleka, který ač slepý vedl hrdinný výpad, nepřežil bych.“ Na chvilku se odmlčel a svlažil hrdlo douškem piva. „Někoho napadlo zjisti, zda větry, které přinášejí suchou zkázu na pevninu nepomohou s plavbou po moři a skutečně tomu tak bylo. Jen kus cesty na západ byl objeven tento divoký nový kontinent. Jenže větry se po pár letech vrátily k normálu a z krátké pohodové plavby se staly měsíce boje s bouřlivým mořem. Velmi rychle začal počet připlouvajících lodí klesat a odplouvající se již nevracely.“
-+-+-+-
Když družinka osaměla, rozhodl se nejprve Werther ozkoušet rodinný talisman – Amulet malého ledňáčka. Dosud vždy čekal na lepší příležitost, ale teď cítil, že by se hodilo vyzkoušet zda a jak vlastně funguje. Věděl jen, že o půlnoci se doplní jedno z použitých pírek, nyní amulet nesl tři – ledňáččí, o němž z vyprávěnek tušil, že je nejcennější, slepičí a supí. Na první test si vybral kuří brk a rozlomil jej. Na místě, kam zlomenou letku odložil se objevil šátek plný pečeného, smaženého, dušeného, vařeného a nakládaného kuřecího masa a neméně způsobů úpravy vajíček. Množství jídla by dokázalo nasytit šest statných lidí na celý den.
Družinka se rozhodla využít večera a doplnit si informace.
Vyjma Jihoče, který si na naléhání ostatních rozhodl doplnit psa. Vzhledem k jeho předchozí práci nebyl problém, dokonce zadarmo získat právě odrůstající štěně – krásnou žíhanou fenku nyní pojmenovanou Fifinka. Ironie jména zvláště vynikla při pohledu na její běloskvoucí tesáky, které už nyní dosahovaly téměř dvou palců.
Abú se rozhodl zajít si nejprve pro nějaké věci, jež měl ve své truhle. Ostatní se vydali ke Kamennému Džbánu. Jenže tak úplně neuspěli – nikdo ze stájníků v městysi nebyl, aby jim povyprávěl z první ruky, co se tam vlastně stalo. Nicméně setkání s vdovou Konopáskovou a kovářským tovaryšem Petarem nebylo úplně marné. O ztrátě koní nevěděli nic víc, než jim již prozradil starosta, ale Petar si vzpomněl, že za ním byly asi před týdnem z komendy s věcmi na opravu. To by nebylo nic divného, kovy jsou vzácné a tak se vše kovové pokud to jen trochu šlo, pečlivě opravovalo.
Ač ale měli zakázek na opravu zbrojí řádových rytířů vzhledem k jejich neustávajícímu tréninku dostatek, takové škody na kyrysu ještě neviděl - vypadal jako by jej proseklo něco hodně ostrého a tenkého. Sám Petar se domníval, že šlo nejspíše o útok nějakého velkého dravce nejspíše orla. Ač rány vypadaly zle, nikdo z řádových rytířů nechyběl, takže nebyly smrtelné.
Když si družinka myslela, že se zde již víc nedoví, rozhodla se přesunout do Zlatého Rákosí, hostince nejblíže komendy, kde doufala narazit na někoho z Řádu, kdo by mohl prozradit více. To už se k ostatním přidal i Jihoč s Fifinkou.
Štěstí družince vcelku přálo, narazili na Martina Ariu zu Spielfeld – kněze, který sloužil jak v komendě tak v nedalekém kostelíku. Měl pověst poměrně vstřícného a příjemného člověka. Tu naplnil, když si k nim bez váhání přisedl a dal se do řeči. Jakmile ale zjistil, že družinku zajímají více informace, než víra tak znatelně ochladl. A když otázky zamířily k údajné vážnější bitce tak jen stěží skrýval nevrlost a rychle se rozloučil.
S blížící se půlnocí opustila lokál i družinka. Až poté je napadlo, že Petar vlastně mohl vědět, komu onen kyrys patřil. Ani se nezeptali, kam přesně rány směřovaly. Taky jim došlo, že kněz v hospodě možná nečekal na nikoho konkrétního, ale spíše hlídkoval. Wertherovi se přesně o půlnoci na amuletu vyklubalo nové pírko – zase ovšem slepičí.
Mezitím se Abú vrátil do Majidova krámku, kde pracoval a ne zcela přátelské, ve skutečnosti dosti povýšenecké přivítání a uložení další mimořádné pracovní činnosti (zametení krámku, ač měl to odpoledne volno) jen utvrdilo jeho plány. Práci vykonal, neboť mezitím Majid odešel z krámku povečeřet s rodinou, včetně syna Abdula, který měl úklid provést. Abú si tak přivlastnil téměř polovinu zásob alchymistických surovin (za 50 zl.) a taky cestovní brašnu na ně. Pak jako obvykle odešel do svého pokoje a po několika dalších minutách se vytratil oknem, již definitivně.
Slézání ze střechy mu šlo báječně, ale až poté se zamyslel nad tím, kam vlastně jít. Zvažoval pokojík v některém z hostinců, ale ten by stál nemálo peněz a vyvolal ještě více otázek. Proto se nakonec rozhodl zamířit do stavení, kde se s nimi setkal starosta. Ostatně, zbraně tam měli na důrazné doporučení mistra Kloveho zatím uloženy i ostatní. Ke svému velkému překvapení zjistil, že stejný nápad už měl Sigurd.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
-
Vallun
- Příspěvky: 32329
- Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
- Bydliště: Velká Praha
- Kontaktovat uživatele:
Re: [DrD 2019] Šumnobor
2. Setkání – „Hurá na výpravu“ a co se stalo mezitím
Posléze vyšlo najevo, že Sigurd v tomto stavení bydlí. Chvilkové dohadování o co vlastně jde vyústilo pod dohledem Kloveho ve cvičný souboj. Rady trpasličího mistra se ukázaly jako cenné a velmi efektivní, pokud jde o zlepšení dovedností, proto si pod jeho vedením vyzkoušeli brzy ráno souboje i ostatní členové družinky. Abú v nich vynikal jak chutí k boji tak i výsledky, porazil dokonce favorizovanou Leticii. Zato Sigurd s Wetherem pochopil, že boj zblízka opravdu nebude jejich doména, minimálně zatím. Ale nakonec byli spokojeni všichni, protože všichni se něco nového naučili.
Sotva stihli posnídat kus včerejší kuřecí hostiny, nastal čas odebrat se ke hřbitovní kapli, kde si s družinkou prostřednictvím Jihoče sjednal schůzku otec zu Spielfeld. Ten působil mnohem klidněji a přívětivěji než předchozího večera.
Přiznal družince, že ví, jaký úkol dostali od starosty a rád by je požádal, aby splnili j jeden další úkol pro Komendu, respektive pro Rytířský řád. Nemusí se vůbec bát, není vůbec v rozporu s původním úkolem, vlastně právě naopak. Hlídka Rytířů zachytila v blízkosti koňských farem přítomnost podivného, podezřelého individua trpaslíka jménem Zelenobrad. Znají ho již delší dobu, je to agent Novokontinentální společnosti, který má určitě za úkol tady vyprovokovat spory a třenice a při tom obohatit Port Dusk o nějaké ty koně. Nemohou proti němu zasáhnout samotní Rytíři, protože by to mohla být zmínka k válce a jsme navíc na území Talosu… Na řádové území by se Zelenobrad samozřejmě neodvážil. Podíval se všem dlouze do očí: „ubezpečuji Vás, že naším prvořadým zájmem je zabránit válce. Proto by bylo nejlepší, aby tenhle provokatér zmizel, nejlépe aby ho sežral medvěd. Pokud si budeme moci prohlédnout jeho mrtvolu a zjistit, co má Společnost za lubem, jedině dobře, ale když to nepůjde, tak to nepůjde.“
Komenda si je jista, že odstraněním tohoto provokatéra budou ochráněni i proslulí rávenští koně. Řád rád za dobré koně zaplatí, na rozdíl od Společnosti, která chce všechno zadarmo a nejlépe rozpoutat válku mezi Řádem a Talosem a pak oba bodnout do zad. Zelenobrad jim v minulosti opakovaně posloužil k podobným účelům, proto bylo přijato těžké rozhodnutí, že musí zemřít.
Družinka úkol váhavě přijala, ale mnohem razantněji smlouvala o odměně. Původně nabízených 150 stříbrných bylo navýšeno na 250 s 10 % zálohou. K tomu každý člen dostal křížek na krk s ochranným požehnáním. Požadavek na lepší magické předměty a na koně byl s úsměvem odkázán do říše pohádek. Nicméně Werther si vyžádal pomoc s vylepšením obrany, avšak místo předpokládaného výcviku se mu dostalo něčeho možná vzácnějšího, z hlubin sklepů se vynořila stařičká róba pro kouzelníky na cestách a v dostatečně drobné velikosti. Přes patrné stáří byla výborně zachovalá a dosti pohodlná.
Mezitím se Sigurd vydal ještě jednou promluvit s Petarem pod záminkou nákupu paklíčů. Nebylo úplně snadné jej rozmluvit, ale půlelfovo nadání nezůstalo bez úspěchu, ačkoliv i jemu došla slova, když zjistil, že na nějakých 50 až 60 let vypadající Petar je vlastně desetileté dítě. Sám tuto záhadu objasnil tak, že patři k rase Khamazů – potomků trpasličího otce a lidské matky. Podobný šok pak Sigurdovi připravila Petarova zmínka, že k vdově Konopáskové jej přinesl Zelenobrad, který jej nepravidelně zhruba dvakrát ročně navštěvuje a nosí mu dárky.
Přesto neopomněl mladý vyzvědač zjisti, že nejvíce poškozená zbroj patřila Arminu Maria zu Spielfeld. Petar přiznal, že legendu o útoku velkého orla mu podstrojili samotní rytíři, ale když se nad tím zamyslí, tak se mu nezdá úplně věrohodná, spíše to vypadalo na útoky nějakou zbraní vynikající kvality, kopím nebo možná tenkým a velice ostrým mečem, ale jist si není. Ran bylo dost a byly vedeny sice převážně shora, ale i z jiných stran. To že to rytíř zu Spielfeld přežil zřejmě bez vážných následků je spíše zázrak.
Petar potvrdil, že nemá žádnou možnost sám kontaktovat Zelenobrada, ten přichází když sám chce a může. Nikdo nepobude déle, než přes noc. Sám se ho ptal, zda tu náhodou nebyl dříve, než začala kolonizace, k čemuž ho dovedla jeho perfektní znalost zdejší přírody, ale to Zelenobrad se smíchem odmítl s tím, že dobrému hraničáři na poznání krajiny pár let. Petar považuje Zelenobrada za přátelského, prostého lovce z hor. Asi dobrého, protože před několika lety mu věnoval úžasné kotě bílého rysa. Jenže vdova Konopásková zrovna potřebovala peníze, tak Petar ryse prodal nějakému boháči z Mustanquary a peníze poskytl vdově.
Hned poté družinka vyrazila jižní cestou kolem jezera ke koňské farmě Alium. Poblíž západního břehu Fifinak vyčenichala rodinku horských jelenů v čele s pěkným desaterákem, ale nikomu se nechtělo je lovit. Po několika dalších hodinách klidné chůze se před nimi zjevila farma Alium. Už z dálky vypadala velmi dobře udržovaná. Pět velkých stájí na jižní a pět na severní straně, k tomu nejméně 500 korců bohatých pastvin oddělených políčky sloužícími k obživě stájníků bydlících v menších ale taky opečovávaných staveních mezi stájemi.
Posléze vyšlo najevo, že Sigurd v tomto stavení bydlí. Chvilkové dohadování o co vlastně jde vyústilo pod dohledem Kloveho ve cvičný souboj. Rady trpasličího mistra se ukázaly jako cenné a velmi efektivní, pokud jde o zlepšení dovedností, proto si pod jeho vedením vyzkoušeli brzy ráno souboje i ostatní členové družinky. Abú v nich vynikal jak chutí k boji tak i výsledky, porazil dokonce favorizovanou Leticii. Zato Sigurd s Wetherem pochopil, že boj zblízka opravdu nebude jejich doména, minimálně zatím. Ale nakonec byli spokojeni všichni, protože všichni se něco nového naučili.
Sotva stihli posnídat kus včerejší kuřecí hostiny, nastal čas odebrat se ke hřbitovní kapli, kde si s družinkou prostřednictvím Jihoče sjednal schůzku otec zu Spielfeld. Ten působil mnohem klidněji a přívětivěji než předchozího večera.
Přiznal družince, že ví, jaký úkol dostali od starosty a rád by je požádal, aby splnili j jeden další úkol pro Komendu, respektive pro Rytířský řád. Nemusí se vůbec bát, není vůbec v rozporu s původním úkolem, vlastně právě naopak. Hlídka Rytířů zachytila v blízkosti koňských farem přítomnost podivného, podezřelého individua trpaslíka jménem Zelenobrad. Znají ho již delší dobu, je to agent Novokontinentální společnosti, který má určitě za úkol tady vyprovokovat spory a třenice a při tom obohatit Port Dusk o nějaké ty koně. Nemohou proti němu zasáhnout samotní Rytíři, protože by to mohla být zmínka k válce a jsme navíc na území Talosu… Na řádové území by se Zelenobrad samozřejmě neodvážil. Podíval se všem dlouze do očí: „ubezpečuji Vás, že naším prvořadým zájmem je zabránit válce. Proto by bylo nejlepší, aby tenhle provokatér zmizel, nejlépe aby ho sežral medvěd. Pokud si budeme moci prohlédnout jeho mrtvolu a zjistit, co má Společnost za lubem, jedině dobře, ale když to nepůjde, tak to nepůjde.“
Komenda si je jista, že odstraněním tohoto provokatéra budou ochráněni i proslulí rávenští koně. Řád rád za dobré koně zaplatí, na rozdíl od Společnosti, která chce všechno zadarmo a nejlépe rozpoutat válku mezi Řádem a Talosem a pak oba bodnout do zad. Zelenobrad jim v minulosti opakovaně posloužil k podobným účelům, proto bylo přijato těžké rozhodnutí, že musí zemřít.
Družinka úkol váhavě přijala, ale mnohem razantněji smlouvala o odměně. Původně nabízených 150 stříbrných bylo navýšeno na 250 s 10 % zálohou. K tomu každý člen dostal křížek na krk s ochranným požehnáním. Požadavek na lepší magické předměty a na koně byl s úsměvem odkázán do říše pohádek. Nicméně Werther si vyžádal pomoc s vylepšením obrany, avšak místo předpokládaného výcviku se mu dostalo něčeho možná vzácnějšího, z hlubin sklepů se vynořila stařičká róba pro kouzelníky na cestách a v dostatečně drobné velikosti. Přes patrné stáří byla výborně zachovalá a dosti pohodlná.
Mezitím se Sigurd vydal ještě jednou promluvit s Petarem pod záminkou nákupu paklíčů. Nebylo úplně snadné jej rozmluvit, ale půlelfovo nadání nezůstalo bez úspěchu, ačkoliv i jemu došla slova, když zjistil, že na nějakých 50 až 60 let vypadající Petar je vlastně desetileté dítě. Sám tuto záhadu objasnil tak, že patři k rase Khamazů – potomků trpasličího otce a lidské matky. Podobný šok pak Sigurdovi připravila Petarova zmínka, že k vdově Konopáskové jej přinesl Zelenobrad, který jej nepravidelně zhruba dvakrát ročně navštěvuje a nosí mu dárky.
Přesto neopomněl mladý vyzvědač zjisti, že nejvíce poškozená zbroj patřila Arminu Maria zu Spielfeld. Petar přiznal, že legendu o útoku velkého orla mu podstrojili samotní rytíři, ale když se nad tím zamyslí, tak se mu nezdá úplně věrohodná, spíše to vypadalo na útoky nějakou zbraní vynikající kvality, kopím nebo možná tenkým a velice ostrým mečem, ale jist si není. Ran bylo dost a byly vedeny sice převážně shora, ale i z jiných stran. To že to rytíř zu Spielfeld přežil zřejmě bez vážných následků je spíše zázrak.
Petar potvrdil, že nemá žádnou možnost sám kontaktovat Zelenobrada, ten přichází když sám chce a může. Nikdo nepobude déle, než přes noc. Sám se ho ptal, zda tu náhodou nebyl dříve, než začala kolonizace, k čemuž ho dovedla jeho perfektní znalost zdejší přírody, ale to Zelenobrad se smíchem odmítl s tím, že dobrému hraničáři na poznání krajiny pár let. Petar považuje Zelenobrada za přátelského, prostého lovce z hor. Asi dobrého, protože před několika lety mu věnoval úžasné kotě bílého rysa. Jenže vdova Konopásková zrovna potřebovala peníze, tak Petar ryse prodal nějakému boháči z Mustanquary a peníze poskytl vdově.
Hned poté družinka vyrazila jižní cestou kolem jezera ke koňské farmě Alium. Poblíž západního břehu Fifinak vyčenichala rodinku horských jelenů v čele s pěkným desaterákem, ale nikomu se nechtělo je lovit. Po několika dalších hodinách klidné chůze se před nimi zjevila farma Alium. Už z dálky vypadala velmi dobře udržovaná. Pět velkých stájí na jižní a pět na severní straně, k tomu nejméně 500 korců bohatých pastvin oddělených políčky sloužícími k obživě stájníků bydlících v menších ale taky opečovávaných staveních mezi stájemi.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
-
Vallun
- Příspěvky: 32329
- Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
- Bydliště: Velká Praha
- Kontaktovat uživatele:
Re: [DrD 2019] Šumnobor
3. Setkání – „Recept na skopovou polévku“ (26.5.2023)
Ještě než družinka úplně vyšla z lesa mezi pastviny zaslechla z pravé strany blížící se šramot, jako by přicházel rudl divočáků nebo něco takového. Jihoč s Abúem zaujali obranný postoj, Werther se postavil za ně a Sigurd vyhledal ideální střeleckou pozici na stromě. Opatrnost byla na místě, z lesa se vynořil ohromný barbar, nepochybně patřící ke kmeni Kamenů. Čím víc se blížil, tím podobnější Abúovi byl. Za sebou táhl tři čerstvě poražené sosny a v pravé ruce třímal velikou sekeru. Téměř sedmistopého Abúa převyšoval nejméně o hlavu. Zastavil se a chvilku si družinku soustředěně prohlížel. Pak se poškrábla na hlavě, což s rubačkou v téže ruce nevypadala jako úplně mírumilovné gesto.
Obří barbar ukázal na Abúa a pravil: „Ty jít s já…tam!“ a ukázal na farmu. Ač byl trochu překvapen, když zaznamenal zbylou polovinu družinky nedal to na sobě příliš znát a vyrazil dlouhým krokem ke stavením. Mezitím si Abú rozpomněl na staršího asi bratra Garnáta, který byl v době jeho odchodu vyslán za prací právě na některou z koňských farem.
Takhle je dovedl až před své stavení na farmě. Po chvilce se z něj vynořil s vítězným úsměvem a podal Abúovi malý svazeček listů, později rozpoznaný jako Alchymistovo naučení elixíru všelikých od Andrzeje Wyezmina. Hne zase zalezl.
Než se družinka vzpamatovala ozval se za jejich zády vyšší hlas z nižší polohy: „dobré odpoledne pánové, co vás přivádí do Alia?“ Pohledy všech družiníků vyjma Sigurda nejprve spatřily dlouhou a nepochybně velmi ostrou čepel kosy. Tu držel v rukách hobit, jehož nejprve spatřil Sigurd. Když pochopil, že je posílá sám starosta Rávska, pozval je na žejdlík piva ke svému pelouchu. Ještě cestou jim stihl potvrdit, že tudy Kunta Sedlo prošel před čtyřmi dny, což by odpovídalo tomu, kdy vyrazil z Rávska, jen se ujistil, téměř za chůze, že je vše v pořádku a pokračoval dále.
Zdejší pivo bylo na první doušek vcelku obyčejné, ale mělo tu nebohou vlastnost, že s každým dalším se zdálo lepší a lepší. Kozlístek, jak se onen hobit jmenoval se notně uvolnil, když zjistil, že Sigurd, ač vypadá jako člověk, je z rodu půlelfů. Teprve poté připustil, že možná zná trpaslíka jménem Zelenobrad. Mezitím jim jeho žena Malla přinesla ohřátou skopovou polévku od snídaně. Všem chutnala tak se Jihoč zeptal na recept s tím, že si rádi vyslechnou jeho delší verzi.
Přívětivá hobitka spustila: „Skopovou polévku dělala už moje babička, od ní mi vždycky moc chutnala. Babička byla skvělá žena, hodně mne toho naučila, nejen o vaření. Musela umět skvěle vařit, když sloužila u samotného kardinála v Raguse. Pocházela z Portoneumu, tam se jí hodně skopového, zeleniny a hodně ryb. Jo ryby, k večeři budou rybí špízy, má specialita. Doufám, že je ochutnáte! K tomu receptu, základem je samozřejmě skopové, konkrétně masité kosti a luj. No, máma tu polévku taky měla ráda, ale bylo čím dál těžší jí dělat správně, protože řada surovin začala být méně a méně dostupná. To jsme ještě bydleli u Aqualongy. Tak mámu napadlo se obrátit na Aerlingha, se kterým se poznala na lodi sem. Možná pro něj pracovala už předtím, to jsme pořádně nepochopila. Nebo spíš babička, ta se znala s kdekým důležitým. Právě na Aerlinghovu radu vypluli na Šumnobor, mělo to tu pro nás být lepší, hlavně bezpečnější, což vidíte sami, jak se podařilo... No a když nešlo koření dovážet, tak jsme ho s Aerlinghem zkusili pěstovat tady. Něco se dařilo hned, něco později a jen máloco nešlo vůbec. Samozřejmě pro řadu bylin jsme neměli semínka nebo sazeničky. Proto se máma s tátou rozhodli vrátit domů a sehnat potřebné, když babi umřela. Odplula možná na poslední lodi odsud.“
Její pohled na chvilku zamířil k východu, ale smutek se v hlase neprojevil: „no a od té doby, co jsme v Aliu, už mohu zase dělat skopovou polévku jak se patří, protože na ní máme všechno. Základ dobré polévky je, že základ se musí dělat ve dvou kastrolech. V prvním v pivu vaříte skopové kosti a odřezky masa, ve druhém na skopovém loji restujete cibuli, spoustu cibule. Já tam ještě přidávám čerstvou česnekovou nať, když je její doba. Což ještě není. Takže jsem použila nějakou sušenou. Není to tak docela ono, ale taky je to dobré. Když jste zmínili toho Zelenobrada, to je skvělý chlap, nejen že mi sehnal několik sazeniček, ale pomáhá nám všem nelidským zrůdám.“ Kysele se uchechtla. „Tedy on pomáhá i lidem, když je potřeba a je někde poblíž. Práce má hodně, ať už je to cokoliv, vždycky ho rádi vidíme, ale tady nebyl snad půl roku. A to se tu zastaví, když může, to víte, taky mu chutná moje kuchyně.“ Hrdost v hlase musela být patrná i přes Kamennou: „jak ho ale přivolat nevíme, byla bych ráda, kdybych to uměla, neznám lepšího léčitele, ať už jde o koně nebo o nás. Další důležitou věcí jsou papriky, sušené musíte přidat jak tam, tak tam, ale trik je v tom, kdy přidat čerstvé, nebo v zimě tedy nakládané. Správná odpověď je přidat je až potom, co oba základy spojíte. Víte, že Alium, tedy jeho současná podoba, jméno jako takové určil už na začátku Aerlingh, je taky Zelenobradova práce, to on ho přesvědčil, aby omezil konflikty tím, že dá všechny nelidi na jednu farmu. Samozřejmě vybrali Alium, nejstarší a tedy nejsešlejší možnost, kde se dokonce uvažovalo, že se to tu celé vypálí a postaví znovu kousek dál. Takže nějaké 4 roky tady válčíme my pod vedením předáka Mala. Že se vám to jméno zdá divné? Je. Je ode mne. Když jsem si po svatbě měla já vzít jeho rodové jméno, proč by si to druhé zase nezval on ode mne? Dobré ne.“
S pýchou se rozhlédne kolem sebe: „no a jak se nám daří, vidíte sami. Ujde to. Co jíst máme, koně prospívají, závazky plníme a od té doby nebyl žádný větší konflikt, pokud tedy zrovna Starko Báč, náš všeuměl řemeslník příliš nevystřízliví. Chudák je to starej, když se napije moc, tak upadne do trudnomyslnosti, když je ale střízlivý, tak je zlý a agresivní. Úplně se nedivím, po těch hrůzách co prožil ve Fichtfurtu. Ale jsme rádi, že ho tu máme, když má správnou hladinku, tak je to šikovný kumštýř a umí opravit či vyrobit skoro cokoliv. Škoda, že se v Aréně musí jen na plocho, to bychom ho nechali vystřízlivět a pak ho vypustili, jenže on by někoho zabil a to bychom nic nevyhráli. Poslední věc co je tu potřeba spravit je támhle Lena Zohn, naše zaříkávačka koní. Fakt umí, jenže nějak se s jejím milým, Tallem Gabem nemohou dohodnout, kdyže bude veselka. Do skopové polívky samozřejmě patří rozmarýn a máta, bez toho by to nešlo, to určitě víte. Jenže můj trik je v tom, že nakládám letní mátu a jarní rozmarýn do vína s medem a dávám tomu dost času na macerování. Pak to má sílu a chutná to tak, jak má.“
Chvilku si v duchu prochází recept, aby na nic důležitého nezapomněla: „Jak jsem říkala, tady žádné problémy nebyly, dneska, včera ani před týdnem. A co vím, tak ani v Betulu ne. Problémy postihli Carvium, to je odsud kus cesty. Ale co přesně se tama stalo nevíme. Ač informací moc neproudí, kor ne k nám, tak to zní dost zamotaně. Koně se měli splašit, a pak se zase vrátili, ale zda všichni nebo nějaký chybí, to se neví. Nebo alespoň ne tady. Nicméně Kunta tam už určitě dorazil a začal záhadu rozmotávat. Když mu pomůžete, tak to to půjde skoro samo. Pak se tu prosím nezapomeňte stavit a vylíčit nám to dopodrobna, ať víme, na co si dát pozor. No a nakonec se samozřejmě přidává tuřín. Já ho předtím namáčím ve vodě s trochou octa a nasekanými listy jitrocele. Teď vemte Mala a Lenu, jděte si projít stáje, spočítejte koně ať můžete dát starostovi vědět, že je tady opravdu vše v pořádku. Já mezitím dodělám špízy a pak se rozhodnete, zda přenocovat tady nebo vyrazíte dál ještě dnes.“
Ač celá farma vypadala vzorně opečovávaná, vnitřky stájí byly přímo ukázkové. Deset budov nabízelo po deseti luxusních stání, ale dohromady obsahovalo jen 80 koní, mnohdy hříbat. Ani sebepozornější kontrolou nebylo možné najít nic k vytknutí. Myšlenka, že by pokračovali dál koňmo padla především kvůli Jihočovi, pro něž koně neměli, ale velké problémy najít vhodného nosiče by měl i Abú. Mal Kozlístek ale nebyl myšlence nakloněn ani tak, ač jinak se zdál vstřícný a družince nakloněný. Naproti tomu Lenu pobavila úvaha družinky na téma, že Petar, pomocník rávského kováře, je Zelenobradův syn.
Polévka byla výtečná, ale špízy představovaly dokonalý luxus na jazyku. Dlouze marinované rybí maso dvou druhů krátce ogrilované s paprikou a nezbytným česnekem se jen rozplývalo a zanechávalo po sobě chuťové buňky v extázi. S tím se družinka rozloučila a vyrazila do Betula.
Cesta proběhla v klidu a pohodě, více méně rovinou sledovala Kamennou Rávu směrem proti proudu, tu se víc přiblížila k té straně údolí, tu k druhé, někdy taky šla jeho středem. Z dálky vypadalo Betulum téměř stejně jako Alium, přesněji jeho méně opečovávaná verze. Rozdíly byly patrné dva – opravdu mohutná bříza uprostřed farmy a na jejím bližším okraji vybudovaná jednoduchá strážní věž. Z té jim vyrazila naproti stráž.
Zblízka poznali, že se jedná o statnou, trochu nápadně znuděnou ženštinu ve věku asi pětatřiceti let v kroužkokožené zbroji a se širokým mečem u pasu. Zpočátku se snažila tvářit nepřístupně, ale když se družinka nedala zastrašit, tak převládla zvědavost. Sama se představila jako Slova Francourt a přiznala, že věž si postavila sama, aby měla během hlídání klid, potřeba prakticky nebyla.
Když slova zjistila, co mají přišedší na srdci, odvedla je k předákovi, což, jak se ukázalo, byl její bratr Umberto. Cestou jim stihla potvrdit, že tady žádné větší problémy už dlouho nebyly, o Carviu slyšela, prakticky totéž, co Malla a ano, Kunta tudy prošel, ani se nezastavil, jsou to asi 4 dny. Abúa stále fascinovala vleká bříza, čím blíže jí stál tím více. Téměř bez sebe pátral očima po nejbližší sekeře, kéž by tu tak měl bratrovu rubačku.
Umberto po chvíli vylezl, táhlo z něj víno. Nejprve chtěl sestru ostře sjet za vyrušení, ale když zjistil, že přivádí inspekci od pana starosty, tak okamžitě zjihnul a viditelně zbledl. Potvrdil informace od Solvy a snažil se zdůraznit, že tady problémy nejsou žádné, ať už jim v Aliu nakukali cokoliv. Jo, o Zelenobradovi slyšel, asi ho i viděl, ale více ho nezná. Nějaký potulný buřič a potížista. Jestli někomu pomohl si nepamatuje, ale pochybuje o tom. Podle něj se jedená no nějakého starého žebrajícího poustevníka, co nemusí urozené pány (při tom významně koukal na Sigurda) vůbec zajímat.
Majouce v paměti vzorové stáje aliovské, provedli družiníci i zde inspekci. Při tom měli šanci poznat, alespoň pohledem i celé osazenstvo. Ač se tu nacházelo jen 60 koní, tak tu bylo hned 15 lidí. Vyjma stájníků a zmíněných to byl ještě Lou Forestiero, pomocný strážný mladík zakoukaný do Solvy. Lucius Bonoarte, řemeslník, který zase vzápětí někam odkráčel. A Carla Colombo, pětadvacetiletá sklizmistra, tedy osoba, jak sama hrdě vysvětlila, mající na starosti pěstování píce , potravy pro stájníky a podobné práce. Ač to tady nebylo vedeno tak vzorně jako v Aliu, nebylo toho k výtkám moc.
Sigurd, mající již problematiky chovu dost, se věnoval Carle a to přineslo úspěch. Nejen, že potvrdila dosud zjištěné informace, ale prozradila, že zde není ani nikdo, kdo by se v koních vyznal tolik co třeba Lena, kterou tak musí čas od času zavolat. Měl by to dělat sám Umberto, ale nemá na to. Mimoděk prozradila, že vaření společných večeří je příčinou půtek mezi ní a Solvou, ani jedna to příliš neumí a vzhledem k časté kritice, to ani nedělá ráda. K Zelenobradovi zaujímala o dost smířlivější postoj než předák, ale věděla o něm stejně málo.
Mezitím se Abú rozhodl vyzkoušet techniku, o níž se dočetl, jen s malou pomocí Werthera, v Naučení. V důsledku pokusu byl Abú Kámen více než hodinu ztvrdlý na kámen, ale odcházel zjevně spokojen, nějaké esence získal. Poté jej na stejném místě vystřídal Jihoč, který se ponořil do hluboké emaptické meditace, v níž setrval celou noc. Naproti tomu se Sigurd, poté co se družinka vyhnula večeři s poukazem na to, že je již najedena, ponořil do Carly Colombo i v doslovnějším duchu. Abú nemoha pokácet břízu jal se zkusit štěstí u Solvy nějakým zázrakem uspěl. Což vedlo k tomu, že se zpruzelý Umberto vrátil do vlastní postele. Werther tak neměl celé předákovo stavení sám pro sebe, ale zato dostal pár panáků jakéhosi dosud neochutnaného šnapsu z nížiny.
Ráno zkusil Abú nově osvojenou techniku ještě jednou, opět úspěšně, ale to už je jako znovuzrozený Jihoč, plný energie a dobré nálady vedl dál ke Carviu. Cestou dokonce pomohl Abúovi získat ještě další esence a ten snil o tom, jaké mocné lektvary bude díky tomu schopen pro družinku vyrobit.
Ještě než družinka úplně vyšla z lesa mezi pastviny zaslechla z pravé strany blížící se šramot, jako by přicházel rudl divočáků nebo něco takového. Jihoč s Abúem zaujali obranný postoj, Werther se postavil za ně a Sigurd vyhledal ideální střeleckou pozici na stromě. Opatrnost byla na místě, z lesa se vynořil ohromný barbar, nepochybně patřící ke kmeni Kamenů. Čím víc se blížil, tím podobnější Abúovi byl. Za sebou táhl tři čerstvě poražené sosny a v pravé ruce třímal velikou sekeru. Téměř sedmistopého Abúa převyšoval nejméně o hlavu. Zastavil se a chvilku si družinku soustředěně prohlížel. Pak se poškrábla na hlavě, což s rubačkou v téže ruce nevypadala jako úplně mírumilovné gesto.
Obří barbar ukázal na Abúa a pravil: „Ty jít s já…tam!“ a ukázal na farmu. Ač byl trochu překvapen, když zaznamenal zbylou polovinu družinky nedal to na sobě příliš znát a vyrazil dlouhým krokem ke stavením. Mezitím si Abú rozpomněl na staršího asi bratra Garnáta, který byl v době jeho odchodu vyslán za prací právě na některou z koňských farem.
Takhle je dovedl až před své stavení na farmě. Po chvilce se z něj vynořil s vítězným úsměvem a podal Abúovi malý svazeček listů, později rozpoznaný jako Alchymistovo naučení elixíru všelikých od Andrzeje Wyezmina. Hne zase zalezl.
Než se družinka vzpamatovala ozval se za jejich zády vyšší hlas z nižší polohy: „dobré odpoledne pánové, co vás přivádí do Alia?“ Pohledy všech družiníků vyjma Sigurda nejprve spatřily dlouhou a nepochybně velmi ostrou čepel kosy. Tu držel v rukách hobit, jehož nejprve spatřil Sigurd. Když pochopil, že je posílá sám starosta Rávska, pozval je na žejdlík piva ke svému pelouchu. Ještě cestou jim stihl potvrdit, že tudy Kunta Sedlo prošel před čtyřmi dny, což by odpovídalo tomu, kdy vyrazil z Rávska, jen se ujistil, téměř za chůze, že je vše v pořádku a pokračoval dále.
Zdejší pivo bylo na první doušek vcelku obyčejné, ale mělo tu nebohou vlastnost, že s každým dalším se zdálo lepší a lepší. Kozlístek, jak se onen hobit jmenoval se notně uvolnil, když zjistil, že Sigurd, ač vypadá jako člověk, je z rodu půlelfů. Teprve poté připustil, že možná zná trpaslíka jménem Zelenobrad. Mezitím jim jeho žena Malla přinesla ohřátou skopovou polévku od snídaně. Všem chutnala tak se Jihoč zeptal na recept s tím, že si rádi vyslechnou jeho delší verzi.
Přívětivá hobitka spustila: „Skopovou polévku dělala už moje babička, od ní mi vždycky moc chutnala. Babička byla skvělá žena, hodně mne toho naučila, nejen o vaření. Musela umět skvěle vařit, když sloužila u samotného kardinála v Raguse. Pocházela z Portoneumu, tam se jí hodně skopového, zeleniny a hodně ryb. Jo ryby, k večeři budou rybí špízy, má specialita. Doufám, že je ochutnáte! K tomu receptu, základem je samozřejmě skopové, konkrétně masité kosti a luj. No, máma tu polévku taky měla ráda, ale bylo čím dál těžší jí dělat správně, protože řada surovin začala být méně a méně dostupná. To jsme ještě bydleli u Aqualongy. Tak mámu napadlo se obrátit na Aerlingha, se kterým se poznala na lodi sem. Možná pro něj pracovala už předtím, to jsme pořádně nepochopila. Nebo spíš babička, ta se znala s kdekým důležitým. Právě na Aerlinghovu radu vypluli na Šumnobor, mělo to tu pro nás být lepší, hlavně bezpečnější, což vidíte sami, jak se podařilo... No a když nešlo koření dovážet, tak jsme ho s Aerlinghem zkusili pěstovat tady. Něco se dařilo hned, něco později a jen máloco nešlo vůbec. Samozřejmě pro řadu bylin jsme neměli semínka nebo sazeničky. Proto se máma s tátou rozhodli vrátit domů a sehnat potřebné, když babi umřela. Odplula možná na poslední lodi odsud.“
Její pohled na chvilku zamířil k východu, ale smutek se v hlase neprojevil: „no a od té doby, co jsme v Aliu, už mohu zase dělat skopovou polévku jak se patří, protože na ní máme všechno. Základ dobré polévky je, že základ se musí dělat ve dvou kastrolech. V prvním v pivu vaříte skopové kosti a odřezky masa, ve druhém na skopovém loji restujete cibuli, spoustu cibule. Já tam ještě přidávám čerstvou česnekovou nať, když je její doba. Což ještě není. Takže jsem použila nějakou sušenou. Není to tak docela ono, ale taky je to dobré. Když jste zmínili toho Zelenobrada, to je skvělý chlap, nejen že mi sehnal několik sazeniček, ale pomáhá nám všem nelidským zrůdám.“ Kysele se uchechtla. „Tedy on pomáhá i lidem, když je potřeba a je někde poblíž. Práce má hodně, ať už je to cokoliv, vždycky ho rádi vidíme, ale tady nebyl snad půl roku. A to se tu zastaví, když může, to víte, taky mu chutná moje kuchyně.“ Hrdost v hlase musela být patrná i přes Kamennou: „jak ho ale přivolat nevíme, byla bych ráda, kdybych to uměla, neznám lepšího léčitele, ať už jde o koně nebo o nás. Další důležitou věcí jsou papriky, sušené musíte přidat jak tam, tak tam, ale trik je v tom, kdy přidat čerstvé, nebo v zimě tedy nakládané. Správná odpověď je přidat je až potom, co oba základy spojíte. Víte, že Alium, tedy jeho současná podoba, jméno jako takové určil už na začátku Aerlingh, je taky Zelenobradova práce, to on ho přesvědčil, aby omezil konflikty tím, že dá všechny nelidi na jednu farmu. Samozřejmě vybrali Alium, nejstarší a tedy nejsešlejší možnost, kde se dokonce uvažovalo, že se to tu celé vypálí a postaví znovu kousek dál. Takže nějaké 4 roky tady válčíme my pod vedením předáka Mala. Že se vám to jméno zdá divné? Je. Je ode mne. Když jsem si po svatbě měla já vzít jeho rodové jméno, proč by si to druhé zase nezval on ode mne? Dobré ne.“
S pýchou se rozhlédne kolem sebe: „no a jak se nám daří, vidíte sami. Ujde to. Co jíst máme, koně prospívají, závazky plníme a od té doby nebyl žádný větší konflikt, pokud tedy zrovna Starko Báč, náš všeuměl řemeslník příliš nevystřízliví. Chudák je to starej, když se napije moc, tak upadne do trudnomyslnosti, když je ale střízlivý, tak je zlý a agresivní. Úplně se nedivím, po těch hrůzách co prožil ve Fichtfurtu. Ale jsme rádi, že ho tu máme, když má správnou hladinku, tak je to šikovný kumštýř a umí opravit či vyrobit skoro cokoliv. Škoda, že se v Aréně musí jen na plocho, to bychom ho nechali vystřízlivět a pak ho vypustili, jenže on by někoho zabil a to bychom nic nevyhráli. Poslední věc co je tu potřeba spravit je támhle Lena Zohn, naše zaříkávačka koní. Fakt umí, jenže nějak se s jejím milým, Tallem Gabem nemohou dohodnout, kdyže bude veselka. Do skopové polívky samozřejmě patří rozmarýn a máta, bez toho by to nešlo, to určitě víte. Jenže můj trik je v tom, že nakládám letní mátu a jarní rozmarýn do vína s medem a dávám tomu dost času na macerování. Pak to má sílu a chutná to tak, jak má.“
Chvilku si v duchu prochází recept, aby na nic důležitého nezapomněla: „Jak jsem říkala, tady žádné problémy nebyly, dneska, včera ani před týdnem. A co vím, tak ani v Betulu ne. Problémy postihli Carvium, to je odsud kus cesty. Ale co přesně se tama stalo nevíme. Ač informací moc neproudí, kor ne k nám, tak to zní dost zamotaně. Koně se měli splašit, a pak se zase vrátili, ale zda všichni nebo nějaký chybí, to se neví. Nebo alespoň ne tady. Nicméně Kunta tam už určitě dorazil a začal záhadu rozmotávat. Když mu pomůžete, tak to to půjde skoro samo. Pak se tu prosím nezapomeňte stavit a vylíčit nám to dopodrobna, ať víme, na co si dát pozor. No a nakonec se samozřejmě přidává tuřín. Já ho předtím namáčím ve vodě s trochou octa a nasekanými listy jitrocele. Teď vemte Mala a Lenu, jděte si projít stáje, spočítejte koně ať můžete dát starostovi vědět, že je tady opravdu vše v pořádku. Já mezitím dodělám špízy a pak se rozhodnete, zda přenocovat tady nebo vyrazíte dál ještě dnes.“
Ač celá farma vypadala vzorně opečovávaná, vnitřky stájí byly přímo ukázkové. Deset budov nabízelo po deseti luxusních stání, ale dohromady obsahovalo jen 80 koní, mnohdy hříbat. Ani sebepozornější kontrolou nebylo možné najít nic k vytknutí. Myšlenka, že by pokračovali dál koňmo padla především kvůli Jihočovi, pro něž koně neměli, ale velké problémy najít vhodného nosiče by měl i Abú. Mal Kozlístek ale nebyl myšlence nakloněn ani tak, ač jinak se zdál vstřícný a družince nakloněný. Naproti tomu Lenu pobavila úvaha družinky na téma, že Petar, pomocník rávského kováře, je Zelenobradův syn.
Polévka byla výtečná, ale špízy představovaly dokonalý luxus na jazyku. Dlouze marinované rybí maso dvou druhů krátce ogrilované s paprikou a nezbytným česnekem se jen rozplývalo a zanechávalo po sobě chuťové buňky v extázi. S tím se družinka rozloučila a vyrazila do Betula.
Cesta proběhla v klidu a pohodě, více méně rovinou sledovala Kamennou Rávu směrem proti proudu, tu se víc přiblížila k té straně údolí, tu k druhé, někdy taky šla jeho středem. Z dálky vypadalo Betulum téměř stejně jako Alium, přesněji jeho méně opečovávaná verze. Rozdíly byly patrné dva – opravdu mohutná bříza uprostřed farmy a na jejím bližším okraji vybudovaná jednoduchá strážní věž. Z té jim vyrazila naproti stráž.
Zblízka poznali, že se jedná o statnou, trochu nápadně znuděnou ženštinu ve věku asi pětatřiceti let v kroužkokožené zbroji a se širokým mečem u pasu. Zpočátku se snažila tvářit nepřístupně, ale když se družinka nedala zastrašit, tak převládla zvědavost. Sama se představila jako Slova Francourt a přiznala, že věž si postavila sama, aby měla během hlídání klid, potřeba prakticky nebyla.
Když slova zjistila, co mají přišedší na srdci, odvedla je k předákovi, což, jak se ukázalo, byl její bratr Umberto. Cestou jim stihla potvrdit, že tady žádné větší problémy už dlouho nebyly, o Carviu slyšela, prakticky totéž, co Malla a ano, Kunta tudy prošel, ani se nezastavil, jsou to asi 4 dny. Abúa stále fascinovala vleká bříza, čím blíže jí stál tím více. Téměř bez sebe pátral očima po nejbližší sekeře, kéž by tu tak měl bratrovu rubačku.
Umberto po chvíli vylezl, táhlo z něj víno. Nejprve chtěl sestru ostře sjet za vyrušení, ale když zjistil, že přivádí inspekci od pana starosty, tak okamžitě zjihnul a viditelně zbledl. Potvrdil informace od Solvy a snažil se zdůraznit, že tady problémy nejsou žádné, ať už jim v Aliu nakukali cokoliv. Jo, o Zelenobradovi slyšel, asi ho i viděl, ale více ho nezná. Nějaký potulný buřič a potížista. Jestli někomu pomohl si nepamatuje, ale pochybuje o tom. Podle něj se jedená no nějakého starého žebrajícího poustevníka, co nemusí urozené pány (při tom významně koukal na Sigurda) vůbec zajímat.
Majouce v paměti vzorové stáje aliovské, provedli družiníci i zde inspekci. Při tom měli šanci poznat, alespoň pohledem i celé osazenstvo. Ač se tu nacházelo jen 60 koní, tak tu bylo hned 15 lidí. Vyjma stájníků a zmíněných to byl ještě Lou Forestiero, pomocný strážný mladík zakoukaný do Solvy. Lucius Bonoarte, řemeslník, který zase vzápětí někam odkráčel. A Carla Colombo, pětadvacetiletá sklizmistra, tedy osoba, jak sama hrdě vysvětlila, mající na starosti pěstování píce , potravy pro stájníky a podobné práce. Ač to tady nebylo vedeno tak vzorně jako v Aliu, nebylo toho k výtkám moc.
Sigurd, mající již problematiky chovu dost, se věnoval Carle a to přineslo úspěch. Nejen, že potvrdila dosud zjištěné informace, ale prozradila, že zde není ani nikdo, kdo by se v koních vyznal tolik co třeba Lena, kterou tak musí čas od času zavolat. Měl by to dělat sám Umberto, ale nemá na to. Mimoděk prozradila, že vaření společných večeří je příčinou půtek mezi ní a Solvou, ani jedna to příliš neumí a vzhledem k časté kritice, to ani nedělá ráda. K Zelenobradovi zaujímala o dost smířlivější postoj než předák, ale věděla o něm stejně málo.
Mezitím se Abú rozhodl vyzkoušet techniku, o níž se dočetl, jen s malou pomocí Werthera, v Naučení. V důsledku pokusu byl Abú Kámen více než hodinu ztvrdlý na kámen, ale odcházel zjevně spokojen, nějaké esence získal. Poté jej na stejném místě vystřídal Jihoč, který se ponořil do hluboké emaptické meditace, v níž setrval celou noc. Naproti tomu se Sigurd, poté co se družinka vyhnula večeři s poukazem na to, že je již najedena, ponořil do Carly Colombo i v doslovnějším duchu. Abú nemoha pokácet břízu jal se zkusit štěstí u Solvy nějakým zázrakem uspěl. Což vedlo k tomu, že se zpruzelý Umberto vrátil do vlastní postele. Werther tak neměl celé předákovo stavení sám pro sebe, ale zato dostal pár panáků jakéhosi dosud neochutnaného šnapsu z nížiny.
Ráno zkusil Abú nově osvojenou techniku ještě jednou, opět úspěšně, ale to už je jako znovuzrozený Jihoč, plný energie a dobré nálady vedl dál ke Carviu. Cestou dokonce pomohl Abúovi získat ještě další esence a ten snil o tom, jaké mocné lektvary bude díky tomu schopen pro družinku vyrobit.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
-
Vallun
- Příspěvky: 32329
- Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
- Bydliště: Velká Praha
- Kontaktovat uživatele:
Re: [DrD 2019] Šumnobor
4. Setkání „První kroky hvozdem“ (5.6.2023)
V optimistické náladě tak družinka dosáhla hranice hvozdu. Mezi prvními stromy se však změnila na zamyšlenou. Změnu prostředí pocítili všichni, i když mezi jarními lístky byla ještě dobře vidět otevřená plocha luk. Nejpodivněji se cítil Werther, který jen zřídka opouštěl bezpečí rávských hradeb, ale ani on nemohl říct, že by hvozd byl nepřátelský nebo dokonce zlý. Byl jen živě přítomný. Abú Kámen si vybavil, že podobný pocit již měl při své cestě z rodného údolí do Rávska, ale pamatoval si spíše ten pocit, a to ještě mlhavě, samotnou cestu vůbec, ač s největší pravděpodobností musel projít právě tudy. Naopak Jihoč, ač sem již nesahala jeho noční meditace, se cítil ve svém živlu, hvozd jej naplňoval, když ne energií, tak určitě dobrým pocitem. Fifinka byla z nových pachů celá nesvá a plná zvědavosti.
Za zády bylo lze zaslechnout šumění vodopádu, ale cesta neochvějně stoupala dál. Ve hvozdu byla méně hladká, než na loukách. Dosti kamenitá, přehršel kořenů, ale schůdná pro lidi i pro koně. Werther využil příležitosti, aby informoval ostatní o tom, že před půlnocí vyškubl z amuletu supí péro a místo něj získal holubí. O supím tušil, že s jeho pomocí lze nechat zmizet nějaké množství organické hmoty. Co umí holubí brk, ale nevěděl.
Hned v první zatáčce se cesta rozšiřovala do malého leč osluněného plácku. Dříve než oči přivykly větší dávce světla, vyrazil z protějšího křoví proti družince medvěd. Běžný černý, starší samec slušné, ale nikoliv mimořádné velikosti. Z jeho věku, zranění na pravé zadní tlapě a celkového chování Jihoč s jistotou rozeznal, že jde o samce hledajícího buď snadnou potravu nebo smrt v boji.
Leticia s Abúem vykročili vpřed a jejich pohyb doprovodil svist tasených mečů. Jihoč nejprve usadil Fifinku a pak se k nim připojil, těžký oštěp měl celou dobu připravený. Abú se dokázal ještě posilnit jedním ze svých lektvarů. Sokolík mu dodal rychlost, ale možná právě to, nebo snad zkušenost starého medvěda mu umožnila se první ráně vyhnout. Druhá ale již dopadla neomylně.
Zapojili se i ostatní. Leticiina dlouhá čepel nebyla proti medvědovi asi ideální zbraní. Jihočovo kopí napoprvé téměř neškodně sklouzlo po huňaté srsti. Jolokius se Sigurdem vypustili své šípy, Werther se připojil modrým bleskem. Jenže udeřil i medvěd a Abú schytal mocnou ránu a vzápětí i druhou. Sám je však oplácel s podobnou účinností. Dopadající rány zvyšovaly medvědovu zuřivost, takže z posledních sil byl schopen naposledy zaútočit a podařilo se mu Abúa omráčit. Více však nezvládl a Leticia jej dorazila.
Jihoč se střelhbitě jal ošetřovat bezvědomého a po několika napínavých okamžicích se mu podařilo jej dát jakžtakž do kupy. To už se družinka mohla věnovat dělení své první skutečné kořisti. Leticia s pomocí ostatních získala medvědí kožešinu, kterou lehce vyčinila a zavěsila opodál vysoko na strom. Sigurd se ujmul lebky a dal jí vypreparovat do nejbližšího vhodného mraveniště. Praktický Jihoč odebral zásobu nejkvalitnějšího masa pro družinku včetně její čtyřnohé členky, jež si právě pochutnávala na poctivém kusu jater. Abú neopomněl využít příležitosti k extrakci esencí, což šlo očekávaně snadno. Na Werthera tak zbyly jen drápy. Zbytek nebohé šelmy byl rozházen po okolí ku potřebě přírody.
Ani vítězství nad medvědem družince další vcelku ostré stoupání neulehčilo. Pozvolné oblouky cesty jej sice činily možným nikoliv však snadným. Navíc každý šramot či pohyb v porostu podél cesty družinku lekal. Ale když se cesta, snad naposledy opět přiblížila k vodopádu, strmost svahu klesla a hvozd se prosvětlil. Mezi kmeny mocných borovic rostlo husté borůvčí využívající každou hrst půdy v kamenitém terénu. U jednoho ze souvislejších porostů Fifinka několikrát krátce štěkla a pak se vrátila na cestu.
Družinka se pro jistotu věnovala důkladné prohlídce borůvčí a tak nakonec našla, že se v něm skrývá puklina, přes 40 stop dlouhá, nahoře široká až pět stop, ale dosti křivolaká. Dovnitř vidět prakticky nebylo, ale že jde o správný tip prozradil nasládlý, mrtvolný zápach. Werther se nechal spustit na laně se zapálenou pochodní v ruce. Svými silami se dolu vydal i Sigurd, s jeho obratností nebyl sestup příliš velký problém, nadto, když v jednom místě nalezl cosi, co mohlo připomínat částečně vytesaný žebřík či schody.
Zdroj zápachu byl objeven hned, na dně pukliny leželo hlavou dolu tělo mohutného půlroka. Že jde o Kuntu Sedlo prozrazovala nejen charakteristicky skvrnitá kůže, ale i proslulá těžká kožená kazajka. Jinak však u sebe nic neměl, vůbec nic. Rozbitá hlava byl následek pádu do strže, ale nastala post mortem. Příčinnou smrti byla strašlivá, horizontálně vedená rána obrovské síly uprostřed zad. Takové zranění mohl uštědřit snad kolosální medvěd grizzly. Alespoň zranění, které utržil Abú, tomu bylo podobné, byť mnohem menší intenzity.
O pár kroků dále, v temnější části pukliny se nacházel jakýsi nápis s vytesanou urničkou. Jeho okolí se matně lesklo a zůstávalo nedotčeno. Pod ním se nacházel jakýsi balík velmi staré látky, notně plesnivý a ztrouchnivělý. Nápis, ozdobený abstraktním obrazcem z dlouhých tenkých linek, zněl:
Min – Atalan
3144 – 3259 avA
Než však mohl Werther balík prozkoumat, vynořil se z nejtemnějšího koutu pukliny pavouk, dvakrát větší než nebohý gnóm a vrhl se na vyrušitele. Sigurd neriskoval a za cenu pár modřin se nechal bleskurychle vytáhnout Jihočem na povrch. Sigurd se vrhl stejným směrem a rovněž dosáhl ústí pukliny, ale černý pavouk mu byl v patách a jediným útokem do zad jej poslal do mdlob. Následně zaútočil ještě na Jihoče a i toho pokousal, navíc zaútočil i vcelku silným jedem.
Střetnutí bylo ještě prudší, než v případě medvěda, stejně tak vyžadovalo spojené úsilí všech družiníků, aby pavouka přemohli. Bylo třeba cekem šesti ran, včetně Wertherova dvojitého blesku, aby osminožec padl. Hraničář se opět musel postarat o zraněné, tentokrát i sám o sebe. S vypětím podstatné části sil se mu to podařilo. Abú úspěšně vyextrahoval nějaké esence, ale získat pavoučí jed se mu nepodařilo. Stejně tak Jihoč, který mu po dokončení léčebných procedur nakukoval přes rameno poznamenal, že pavouci sice nejsou jeho obor, ale tenhle vypadá i uvnitř nějak hodně divně. Copak o to, divně vypadal i zvenčí – na zadečku měl z fialových linek a fleků vyvedenu podobiznu jakési snad sličné dívky.
Mezitím Werther rozbalil svůj úlovek a téměř nemohl být spokojenější. Největším předmětem byl černý dlouhý luk se stříbrným kováním a tětivou z vláken barvy bronzu. Žel bez šípů či toulce. Krásná řemeslná práce, ale pro malého gnóma k nepoužítí. Zato druhá zbraň – elegantní dýka s čepelí ve tvaru vrbového listu mu přímo sedla do ruky. I sám malý kouzelník poznal, že bude lepší, než jeho čepel, navíc další dýka není nikdy navíc. Píšťalka z rohu kamzíka nikoho příliš nezaujala a tak zapadla hluboko do jedné z mnoha kapse Wertherovy róby.
Zato decentní měděný prsten s ne zcel patřičným kamenem bledě žluté barvy si zasloužil dalšího průzkumu. Kámen byl velikosti cizrnového zrna a nevypadal jako polodrahokam, či něco podobně zdobného. Navíc zbytky látky skrývaly tři podobné kameny. Dva světle žluté a dva více do oranžova. Při dalším průzkumu Werther zaznamenal, že kámen jde v prstenu snadno vyměnit, stačilo správně zmáčknout drátky a úchyt se hladce otevřel. Teprve poté, co viděl obě pozice prstenu si uvědomil, že hodně podobný mechanismus má na vlastní róbě (celkem třikrát), dva na dýce a jeden se nachází i na nově nalezeném luku.
Abúovi byly kameny povědomé, ale nedokázal je nikam zařadit. Až když podobně si hlavu namáhající kouzelník vzpomněl, že by se mohlo jednak o cosi zvané hvězdný kámen se barbarskému alchymistovi rozsvítilo a určil, že se jedná o hvězdné kameny základní úrovně, které umí vylepšit útok (světlejší) či obranu (naoranžovělé).
Úspěch mladého barbara nabudil a rozhodl se zkusit štěstí v jedné poněkud riskantní operaci. Aniž by něco vysvětloval ostatním, zkusil provést extrakci esencí z těla nebohého Sedla. Zpočátku měl pocit, že se jednalo o špatný nápad - velké úsilí nevedlo k žádnému zisku. Až pak najednou dokázal vytrhnout z astrálního těla velký kus jakési hmoty. Nejednalo se o obyčejnou esenci, ale o cosi, co znal pod názvem mutagen. Takové počínání se příliš nezamlouvalo Jihočovi, toho dokázal uklidnit až gnóm, když s jeho souhlasem použil na Kuntovo tělo supí pírko. Síly Přírody demonstrované v podobě čtveřice mohutných duchovitých supů hraničáře uklidnily. Ostatně pohřbít v této kamenité zemi mohutného půlorka nebylo reálné.
Nakonec byl i Jihoč rád, že je problém elegantně vyřešen a puklina skrývající poklad, záhadu i nebezpečí zbavena nepříliš vonných ostatků. Ponořil se proto do hluboké meditace a otevřel své vnitřní smysly okolní Přírodě. Abú v ústraní začal experimentovat s mutagenem. Říkal si, že oné hmoty je nějak moc a tak jí s pomocí leukoesence rozdělil na dvě dávky. Jednu, čirou obratem vpravil do Medvědího lektvaru, druhou podivně nazelenalou pečlivě uschoval. Posílený lektvar raději ihned pozřel. Následně upadl do hlubokého, horečnatého bezvědomí.
V optimistické náladě tak družinka dosáhla hranice hvozdu. Mezi prvními stromy se však změnila na zamyšlenou. Změnu prostředí pocítili všichni, i když mezi jarními lístky byla ještě dobře vidět otevřená plocha luk. Nejpodivněji se cítil Werther, který jen zřídka opouštěl bezpečí rávských hradeb, ale ani on nemohl říct, že by hvozd byl nepřátelský nebo dokonce zlý. Byl jen živě přítomný. Abú Kámen si vybavil, že podobný pocit již měl při své cestě z rodného údolí do Rávska, ale pamatoval si spíše ten pocit, a to ještě mlhavě, samotnou cestu vůbec, ač s největší pravděpodobností musel projít právě tudy. Naopak Jihoč, ač sem již nesahala jeho noční meditace, se cítil ve svém živlu, hvozd jej naplňoval, když ne energií, tak určitě dobrým pocitem. Fifinka byla z nových pachů celá nesvá a plná zvědavosti.
Za zády bylo lze zaslechnout šumění vodopádu, ale cesta neochvějně stoupala dál. Ve hvozdu byla méně hladká, než na loukách. Dosti kamenitá, přehršel kořenů, ale schůdná pro lidi i pro koně. Werther využil příležitosti, aby informoval ostatní o tom, že před půlnocí vyškubl z amuletu supí péro a místo něj získal holubí. O supím tušil, že s jeho pomocí lze nechat zmizet nějaké množství organické hmoty. Co umí holubí brk, ale nevěděl.
Hned v první zatáčce se cesta rozšiřovala do malého leč osluněného plácku. Dříve než oči přivykly větší dávce světla, vyrazil z protějšího křoví proti družince medvěd. Běžný černý, starší samec slušné, ale nikoliv mimořádné velikosti. Z jeho věku, zranění na pravé zadní tlapě a celkového chování Jihoč s jistotou rozeznal, že jde o samce hledajícího buď snadnou potravu nebo smrt v boji.
Leticia s Abúem vykročili vpřed a jejich pohyb doprovodil svist tasených mečů. Jihoč nejprve usadil Fifinku a pak se k nim připojil, těžký oštěp měl celou dobu připravený. Abú se dokázal ještě posilnit jedním ze svých lektvarů. Sokolík mu dodal rychlost, ale možná právě to, nebo snad zkušenost starého medvěda mu umožnila se první ráně vyhnout. Druhá ale již dopadla neomylně.
Zapojili se i ostatní. Leticiina dlouhá čepel nebyla proti medvědovi asi ideální zbraní. Jihočovo kopí napoprvé téměř neškodně sklouzlo po huňaté srsti. Jolokius se Sigurdem vypustili své šípy, Werther se připojil modrým bleskem. Jenže udeřil i medvěd a Abú schytal mocnou ránu a vzápětí i druhou. Sám je však oplácel s podobnou účinností. Dopadající rány zvyšovaly medvědovu zuřivost, takže z posledních sil byl schopen naposledy zaútočit a podařilo se mu Abúa omráčit. Více však nezvládl a Leticia jej dorazila.
Jihoč se střelhbitě jal ošetřovat bezvědomého a po několika napínavých okamžicích se mu podařilo jej dát jakžtakž do kupy. To už se družinka mohla věnovat dělení své první skutečné kořisti. Leticia s pomocí ostatních získala medvědí kožešinu, kterou lehce vyčinila a zavěsila opodál vysoko na strom. Sigurd se ujmul lebky a dal jí vypreparovat do nejbližšího vhodného mraveniště. Praktický Jihoč odebral zásobu nejkvalitnějšího masa pro družinku včetně její čtyřnohé členky, jež si právě pochutnávala na poctivém kusu jater. Abú neopomněl využít příležitosti k extrakci esencí, což šlo očekávaně snadno. Na Werthera tak zbyly jen drápy. Zbytek nebohé šelmy byl rozházen po okolí ku potřebě přírody.
Ani vítězství nad medvědem družince další vcelku ostré stoupání neulehčilo. Pozvolné oblouky cesty jej sice činily možným nikoliv však snadným. Navíc každý šramot či pohyb v porostu podél cesty družinku lekal. Ale když se cesta, snad naposledy opět přiblížila k vodopádu, strmost svahu klesla a hvozd se prosvětlil. Mezi kmeny mocných borovic rostlo husté borůvčí využívající každou hrst půdy v kamenitém terénu. U jednoho ze souvislejších porostů Fifinka několikrát krátce štěkla a pak se vrátila na cestu.
Družinka se pro jistotu věnovala důkladné prohlídce borůvčí a tak nakonec našla, že se v něm skrývá puklina, přes 40 stop dlouhá, nahoře široká až pět stop, ale dosti křivolaká. Dovnitř vidět prakticky nebylo, ale že jde o správný tip prozradil nasládlý, mrtvolný zápach. Werther se nechal spustit na laně se zapálenou pochodní v ruce. Svými silami se dolu vydal i Sigurd, s jeho obratností nebyl sestup příliš velký problém, nadto, když v jednom místě nalezl cosi, co mohlo připomínat částečně vytesaný žebřík či schody.
Zdroj zápachu byl objeven hned, na dně pukliny leželo hlavou dolu tělo mohutného půlroka. Že jde o Kuntu Sedlo prozrazovala nejen charakteristicky skvrnitá kůže, ale i proslulá těžká kožená kazajka. Jinak však u sebe nic neměl, vůbec nic. Rozbitá hlava byl následek pádu do strže, ale nastala post mortem. Příčinnou smrti byla strašlivá, horizontálně vedená rána obrovské síly uprostřed zad. Takové zranění mohl uštědřit snad kolosální medvěd grizzly. Alespoň zranění, které utržil Abú, tomu bylo podobné, byť mnohem menší intenzity.
O pár kroků dále, v temnější části pukliny se nacházel jakýsi nápis s vytesanou urničkou. Jeho okolí se matně lesklo a zůstávalo nedotčeno. Pod ním se nacházel jakýsi balík velmi staré látky, notně plesnivý a ztrouchnivělý. Nápis, ozdobený abstraktním obrazcem z dlouhých tenkých linek, zněl:
Min – Atalan
3144 – 3259 avA
Než však mohl Werther balík prozkoumat, vynořil se z nejtemnějšího koutu pukliny pavouk, dvakrát větší než nebohý gnóm a vrhl se na vyrušitele. Sigurd neriskoval a za cenu pár modřin se nechal bleskurychle vytáhnout Jihočem na povrch. Sigurd se vrhl stejným směrem a rovněž dosáhl ústí pukliny, ale černý pavouk mu byl v patách a jediným útokem do zad jej poslal do mdlob. Následně zaútočil ještě na Jihoče a i toho pokousal, navíc zaútočil i vcelku silným jedem.
Střetnutí bylo ještě prudší, než v případě medvěda, stejně tak vyžadovalo spojené úsilí všech družiníků, aby pavouka přemohli. Bylo třeba cekem šesti ran, včetně Wertherova dvojitého blesku, aby osminožec padl. Hraničář se opět musel postarat o zraněné, tentokrát i sám o sebe. S vypětím podstatné části sil se mu to podařilo. Abú úspěšně vyextrahoval nějaké esence, ale získat pavoučí jed se mu nepodařilo. Stejně tak Jihoč, který mu po dokončení léčebných procedur nakukoval přes rameno poznamenal, že pavouci sice nejsou jeho obor, ale tenhle vypadá i uvnitř nějak hodně divně. Copak o to, divně vypadal i zvenčí – na zadečku měl z fialových linek a fleků vyvedenu podobiznu jakési snad sličné dívky.
Mezitím Werther rozbalil svůj úlovek a téměř nemohl být spokojenější. Největším předmětem byl černý dlouhý luk se stříbrným kováním a tětivou z vláken barvy bronzu. Žel bez šípů či toulce. Krásná řemeslná práce, ale pro malého gnóma k nepoužítí. Zato druhá zbraň – elegantní dýka s čepelí ve tvaru vrbového listu mu přímo sedla do ruky. I sám malý kouzelník poznal, že bude lepší, než jeho čepel, navíc další dýka není nikdy navíc. Píšťalka z rohu kamzíka nikoho příliš nezaujala a tak zapadla hluboko do jedné z mnoha kapse Wertherovy róby.
Zato decentní měděný prsten s ne zcel patřičným kamenem bledě žluté barvy si zasloužil dalšího průzkumu. Kámen byl velikosti cizrnového zrna a nevypadal jako polodrahokam, či něco podobně zdobného. Navíc zbytky látky skrývaly tři podobné kameny. Dva světle žluté a dva více do oranžova. Při dalším průzkumu Werther zaznamenal, že kámen jde v prstenu snadno vyměnit, stačilo správně zmáčknout drátky a úchyt se hladce otevřel. Teprve poté, co viděl obě pozice prstenu si uvědomil, že hodně podobný mechanismus má na vlastní róbě (celkem třikrát), dva na dýce a jeden se nachází i na nově nalezeném luku.
Abúovi byly kameny povědomé, ale nedokázal je nikam zařadit. Až když podobně si hlavu namáhající kouzelník vzpomněl, že by se mohlo jednak o cosi zvané hvězdný kámen se barbarskému alchymistovi rozsvítilo a určil, že se jedná o hvězdné kameny základní úrovně, které umí vylepšit útok (světlejší) či obranu (naoranžovělé).
Úspěch mladého barbara nabudil a rozhodl se zkusit štěstí v jedné poněkud riskantní operaci. Aniž by něco vysvětloval ostatním, zkusil provést extrakci esencí z těla nebohého Sedla. Zpočátku měl pocit, že se jednalo o špatný nápad - velké úsilí nevedlo k žádnému zisku. Až pak najednou dokázal vytrhnout z astrálního těla velký kus jakési hmoty. Nejednalo se o obyčejnou esenci, ale o cosi, co znal pod názvem mutagen. Takové počínání se příliš nezamlouvalo Jihočovi, toho dokázal uklidnit až gnóm, když s jeho souhlasem použil na Kuntovo tělo supí pírko. Síly Přírody demonstrované v podobě čtveřice mohutných duchovitých supů hraničáře uklidnily. Ostatně pohřbít v této kamenité zemi mohutného půlorka nebylo reálné.
Nakonec byl i Jihoč rád, že je problém elegantně vyřešen a puklina skrývající poklad, záhadu i nebezpečí zbavena nepříliš vonných ostatků. Ponořil se proto do hluboké meditace a otevřel své vnitřní smysly okolní Přírodě. Abú v ústraní začal experimentovat s mutagenem. Říkal si, že oné hmoty je nějak moc a tak jí s pomocí leukoesence rozdělil na dvě dávky. Jednu, čirou obratem vpravil do Medvědího lektvaru, druhou podivně nazelenalou pečlivě uschoval. Posílený lektvar raději ihned pozřel. Následně upadl do hlubokého, horečnatého bezvědomí.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 hosti