Glorantha, RuneQuest, HeroQuest...

[Markus]

RuneQuest patří k nejstarším a nejvlivnějším RPG hrám. Vyšel jen nedlouho po Dungeons & Dragons a na dlouhou dobu byl druhou nejoblíbenější fantasy hrou. Představoval alternativní pojetí fantasy roleplayingu a jako jeden z prvních herních produktů představil propracovaný a uvěřitelný herní svět – k tomuto účelu převzal a začal rozvíjet svět Glorantha, zasazený do doby odpovídající zhruba naší době bronzové, s velikým důrazem na náboženství a mytologii.

RuneQuest drží v historii RPG několik prvenství. Jde o první příklad skutečného dovednostního systému – systémové jádro nazvané Basic Roleplaying pak posloužilo jako základ mnoha dalších her od vydavatelství Chaosium. Je to taky první hra, která se vážněji zabývala tématikou víry, náboženství a mytologie a brala ji jako důležitou součást hry.

První edice vyšla v roce 1978, následovaná jen lehce revidovanou druhou edicí v roce 1978. Vydavatel potom licenci prodal nakladatelství Avalon a to v roce 1984 vydalo třetí edici, která opustila svět Glorantha a zasadila hru do středověké Evropy. Linie RuneQuest potom pokračovala několika dalšími edicemi, zatímco původní autoři, nespokojení s jejím ubíráním, založili vlastní herní linii Hero Wars / HeroQuest.

Hlavní anotace v databázi:
Svět Glorantha
Rodina RuneQuest
Rodina Hero Wars / HeroQuest / QuestWorlds

Dílčí herní řady:
13th Age Glorantha (2018) – Doplněk pro hru 13th Age adaptující ji do světa Glorantha

Další odkazy:
Samostatná diskuze s Bifiho tipy a triky pro vedení RQG

[Vitus]

Mizy, už hrajete? A co? A jak jde hraní? Jsem zvědavý na jakýkoli postřeh, i kdyby stručný.

Dovolím si za Mizyho jeden postřeh - všechny postavy spojuje to, že jsou nějak příbuzné mé postavě .

[Mizy]

Mizy, už hrajete? A co? A jak jde hraní? Jsem zvědavý na jakýkoli postřeh, i kdyby stručný.

Hrajeme. Máme za sebou celé Rainbow Mounds ze starter setu. Dopadlo kupodivu docela dobře. Závěrečný souboj s Chareskem chvíli vypadal na TPK, ale pak zasáhla Slud milá Běloočka a situaci vyřešila. Při posledním sezení došlo na downtime a hráči se seznámili s politickou situací v Jonstownu. Nahodil jsem pár háčků a jak poznamenal jeden z hráčů, je to úplná "Hra patriotů". Zatím není příliš co psát. Máme za sebou asi 6 sezení. Z toho dvě nultá, kdy se vytvářel klan a vztahy mezi jednotlivými postavami. Což je mimochodem strašně super stránka hry a umožňuje mi to vymýšlet různě propletené vztahy mezi hráči a NPC. Systém jako takových je monstrózní, ale já takové věci rád, takže si lebedím. Co mě ale ke hře přitáhlo a co je mimo jakékoliv jiné zkušenosti, je samozřejmě Glorantha samotná. Je to hrozný rabbit hole. Při přípravě si říkám, ha tohle by mohlo hráče zajímat, tak si musím o tématu nastudovat něco víc. No a pak po 4 hodinách si říkám dost, musím se vrátit k původní přípravě. Vrcholem všeho je pantheon a mystika okolo. Prakticky ovládá jakoukoliv činnost ve hře a je naprostá pecka. Je to docela náročné na přípravu, ale odměna je obří. Samozřejmě, že naše Glorantha bude jiná, než těch ostatních, jak rádi tvůrci zdůrazňují, ale se snažím co nejvíc zůstávat věrný původnímu materiálu. Naštěstí mám po ruce hráče, které Glorantha také přitahuje a ví o ní hodně. Je to fajn, když mi hráči pomáhají doplňovat informace o světě. Nijak to zatím nenabourávalo imerzi a naopak si to docela dobře sedlo a snad to i všechny zúčastněné baví.

[Mizy]

A jak ti přišly Rainbow Mounds ve hře? Mně se celkem líbil ten dungeon, byť bych neřekl, že je extra super – prostě fajn. Ale docela mi nesedlo, jak je ukecaně popsaný, přišlo mi hrozné peklo se v tom vyznat nebo nedejbože něco hledat. Jak to fungovalo ve hře?

Pro srovnání jsem četl i původní verzi, dva zajímavé postřehy:

- Nová verze je víceméně identická, ale posunutá v čase – jako kdyby původní verze byla kanonická a skutečně se stala. Takže nová verze je stejný dungeon, obsah z velké části stejný, ale o pár desítek let později. Trochu změnili dynamiku (kdo je hlavní nepřítel, záporák), nedokážu úplně posoudit, jestli k horšímu, nebo lepšímu. Je to takové divné dejá vu – 90 % obsahu je stejných, ale těch 10 % to dost mění.

- Původní verze je nádherně stručná a přehledná. V nové verzi vzali tentýž obsah a rozcekali ho na násobnou délku, aniž by ho moc obohatili. Když jsem to viděl, bylo mi trochu úzko – hned jsem se začal bát, že takhle bude vypadat veškerá nová tvorba. Že prostě autoři neovládají řemeslo psaní dobrodružství po té formální stránce. (Další jsem zatím nečetl, nemůžu potvrdit ani vyvrátit.)

[Jarilo]

Pripravte sa na dlhé čítanie, na "let me tell you about my character" a.k.a. nočnú moru z 90. rokov a whitewolfí splín, na mystické ultra-násilie, na kult smrti radikálneho feminizmu... tu je moja postava v Miziho kampani:


Arleidessa, dcéra Esraaly
(pre priateľov Desi)

Zasvätená Babeester Gor, bohyni pomsty, dcéry Matky Zeme Ernaldy
Heortling zo Sartaru, klan Bormelder (Greenhaft), kmeň Kinsina
21 rokov

Arleidessa je vysoká (177 cm) a svalnatá (72 kg) žena v bronzovej šupinovej zbroji, plátových nátepníkoch a koženej suknici, s rozcuchanými vlasmi a tvárou namaľovanou načierno. Má neprístupný výraz, pohľad jej rozšírených očí je intenzívny a upretý do neurčita ako u človeka pripraveného na smrť. Na hlave má ťažkú helma s šarlátovou žínkou z chvosta praxských antilop. Nosí veľký pechotný štít, na ktorom je maľba sekery s dvoma odseknutými rukami a bielou labuťou. Jej zbraňou je bronzová vojnová sekera zdobená runami smrti a zeme, na ktorej ako odporné trofeje visia usušené mužské prirodzenia. Cez plecia má plášť zo zeleno-perleťovej jašterej kože. Na tvári, pažiach a lýtkach má rituálne jazvy – akoby chcela vymazať vonkajšiu krásu tejto ľudskej telesnej schránky.
:: Ďalšie jazvy: popáleniny na pravej strane tela až po líce (od Lodrilovho plameňa za Veľkej Zimy), prebodnutý ľavý bok (z konfliktu proti Kerenellingom), na pravom tricepse škaredá jazva po seku, ktorý skoro oddelil pažu (z bitky o Zubrie Kopce)
:: Tetovania: runa smrti, runa zeme, runa ohňa, salamander, biela labuť, prekrížené sekery nad jaskyňou s planúcim ohňom, zelené prúty

Povahou je Desi pragmatická, obozretná, úskočná, pomstychtivá, asketická a neúnavná. Má prekvapivo ostrý intelekt.

Môj chrám je Ernaldin chrám v Jónovom Meste, kde sú Dcéry pomsty, sekerníčky Babeester Gor, posvätnými strážkyňami a majú svoju svätyňu. V hlbokej úcte prechovávam jeho veľkňažku Ernalsulvu, ktorá je dcérou malanskej veľkňažky Kráľovnej Entarios zo Zeleného Kameňa a kráľa Kulbrey Hofstaringa Stromoskoka a vládne jeho darmi – jeho Červenými rukami, Výhonkom hlohu a Indrodarovým mečom menom Hnev. Obdivujem na nej jej autoritu, ktorú si dokáže presadiť aj bez hrozenia zbraňami. Cítim k nej niečo, čo by som cítila k matke, keby ešte žila.

Som aj laickou členkou kultu Lodrila a kultu Jónovho Mesta.

Na Lunárov mám realistický pohľad, Sartar je proste len ďalšia provincia, ktorú si ich ríša potrebuje podmaniť, aby dokázala udržiavať celý ten aparát satrapov a zlatom a prepychom oplývajúci dvor Mesačného Syna. Rešpektujem a obdivujem ich vojenskú tradíciu. V mojom srdci nie je nenávisť voči Lunárom, skôr láska a lojalita voči Sartaru. Brániť sa musíme z prostej nutnosti; zároveň je vojna príležitosťou pre budovanie novej, silnejšej ríše.


Rodinný a osobný príbeh:

Babička Vindurissa bola pastierkou kmeňa Kulbrea zo Srnčieho Kraja (kmeň Bormelder – Zelená Črienka/Greenhaft, tento je detailne vytvorený a popísaný zvlášť), avšak pohnuté časy klanový kruh viedli k rozhodnutiu nastúpiť cestu bojového klanu. Len niekoľko týždňov po porodení mojej mamy bojovala Vindurissa v bitke o Grizzlyho Štít (1582) a nakoniec padla niekoľko dní po svojom mužovi Orvaniskisovi pri obliehaní Domova Chrabrých (1602). Mala tri deti. Najstaršia dcéra Vaslanth, pyšná a so srdcom na správnom mieste, bola ešte pred dosiahnutím dospelosti zabitá. Mala byť zasvätená Vorii, bohyni jari a ochrankyni detí, ktorá povoláva Babeester Gor na pomoc. Nikdy sa nenašiel vinník jej smrti. Na jej hrobe rastie ratolesť, ktorá ostáva zelená aj za najtuhšej zimy. Prostredná dcéra Umeneth, múdra a scestovaná, bola zasvätená Maran Gor v Chráme Otriasačky Zeme (Shaker Temple), kde niekoľko rokov aj slúžila ako kňažka. Vrátila sa do severovýchodného Sartaru, kde sa vydala za Kadergasta (Bormelder), ktorý sa po jej smrti v medziklanových konfliktoch za Veľkej Zimy stal pustovníkom. Zomrela bezdetná.

Ded z otcovej strany, Erorarg, bol synom Yrwe Bohatého a cudzinky, inoverky. Priženil sa do rodiny vladykov klanu Mathiording (Kulbrea), bral si o dva roky staršiu Ernaldin Tri Skaly. Mali tri deti: Najstaršieho Erinmakta, môjho otca, o päť rokov mladšieho, vrtošivého a nespoľahlivého Orrafina a najmladšiu Kallarki. Orrafin Veterlín, čierna ovca rodiny, sa napriek veku 38 rokov neoženil, na celé mesiace mizne a znova sa bez slova vracia – rodina ho podozrieva, že má viacero nepriznaných detí s rôznymi ženami. Krásna Kallarki, zvaná Zmierlivá, sa vydala za Borngolda Mnohobratov, zasvätenca Voriofa Pastiera, vplyvného Vlkožca a bohatého vladyku klanu Červené Kravy z rodu Kerenelling (vraj pochádzajúceho z oblačných obrov), ktorý podporoval lunárskeho veliteľa Jomesa Hostralos Wulfa a exilovú kráľovnú Ivarthu Sťahovačku Kože a hovorí sa o ňom ako o jej možnom následníkovi. Majú spolu tri deti: 16-ročnú Ernalsin na prahu dospelosti, pyšného a hlučného 14-ročného Berenstavala a najmladšiu, 13-ročnú ohnivú Adinnu.

Moja matka Esraala, najmladšia dcéra, zdedila Vindurissine stáda. Od útleho veku však držala zbraň. V náročných rokoch lunárnych „mierových“ operácií, občianskych nepokojov a medziklanových konliktov 1603–1604 jej ochranu poskytla rodina jej novomanžela Erinmakta. Neskôr sa aj s mužom prihlásili k hnutiu Slobodný Sartar a nasledovali volanie do zbrane kulbreánskeho kmeňového kráľa Hofstaringa Stromoskoka, ktorý sa pridal k povstaniu Kallyr Hviezdneho Čela (1613). Po potlačení povstania Lunári zahájili vlnu represálií. Hofstaringovu dušu uväznili v lunárnom pekle a v snahe rozbiť jeho rebelský kmeň pridelili klan Bormelder kmeňu Kinsina Vlkolovcov, ktorý s výhovorkou, že sa Kallyr spolčila s ich smrteľnými nepriateľmi vlkodlakmi Telmori, rebéliu nepodporil. Esraala s celou svojou rodinou (môj brat Vasrolas mal vtedy 13 rokov, ja 9) nasledovala Kallyr do exilu. Vindurissine/Esraaline stádo bolo za náš podiel na povstaní Lunármi zhabané a uložené do správy lojálnemu klanu Červených Kráv. Po Kallyrinom a Broyanovom boku sa Esraala zúčastnila hendrikilandskej kampane (1619), v ktorej s veľkou slávou aj zahynula.

Ja som od malička pokračovala v matkiných stopách. Neustále sme bývali vo vojenských táboroch, naše letá spočívali v pochodoch a ťaženiach a v zime sa ťaženia plánovali. Od malička som bola vychovávaná ako vojačka... ale prostredie opitých a vystrašených surovcov nevytvára dobré podmienky pre osamelé dospievajúce dievča. Viem, že sa stalo niečo, čo bolo také kruté a bolestivé, že ma roztrhlo vodvoje. Avšak neviem, nechcem si spomenúť, čo to bolo. Táto jasná, pálivá rana je nateraz preč, obalená v čiernych otupujúcich závojoch, pochovaná kdesi v hĺbkach, akoby mi nepatrila. Niekoľko týždňov som kráčala v hmle, krvácajúc na ostrých skalách, necítiac bolesť, necítiac vôbec nič... Pamätám si len vľúdne a zároveň prísne tváre Ernaldiných kňažiek – ich ústa sa hýbali, ale nepočula som žiadne slová...

Tak som ako 16-ročná, na prvé výročie smrti mojej mamy, vstúpila do práve sa formujúceho 1. sartarského ťažkého pechotného práporu Sekerníčok Babeester Gor, ktorý vytváral esrolský Chrám Zeme. (Môj otec s bratom v tom čase bojovali v tragickej obrane obliehanej Bielej Skaly, pevnosti kráľa Broyana.) Insígniou práporu je sekera, na ktorej sú zavesené dve odťaté ruky – avšak prápor nikdy nebol, podobne ako Humaktova Tisícina, početne naplnený, nikdy tiež nevznikol druhý prápor. Súčasťou môjho zasvätenia bol rituál Oddelenia, ktorým sa prerušili moje rodové, klanové a kmeňové väzby, aby nikto z mojich blízkych nemusel niesť ťažké bremeno neľudsky krutých činov, na ktoré som sa v mojej roli Dcéry pomsty začala pripravovať. Začala som si uvedomovať, že som v niečom jedinečná – že niekde hlboko vnútri sa zbierajú bolesť a hnev do ostrého ohňa. Kým som zvonku mŕtva, zvnútra sa, za zvukov hrdelných spevov ublížených, odhodlaných, nahnevaných žien a v hlbokých vibráciách, ktorých zdroj je v bezčasí bohov, prebúdza nová, očistená Arleidessa. Moje lono patrí mne, len mne! Je mojou vôľou ho odovzdať Babeester Gor, Dcére pomsty, nech prevráti všetku jeho plodivú silu, nech ma spraví chladnou, krutou, rýchlou, úspornou, nech ma spraví postrachom! Nech som pažou, ktorá zastaví úder nasmerovaný na bezbrannú sestru, nech som sukou, ktorá vystopuje zradcov Matky Zeme, nech som zubami, ktoré zaútočia z tmy a vracajú bolesť a utrpenie – desaťnásobne, stonásobne!!! Vytrhám vám útroby vlastnými rukami, budem sa brodiť vo vašej krvi, vy slabosi a podliaci, ovešiam sa trofejami z vašich prirodzení, vykynožím celé vaše jedovaté pokolenia, opijem sa z krvi vašich detí!!!

Namiesto obvyklej ochrany chrámov Ernaldy mal prápor utajene operovať v mojej domovine – rozptýlený sa skrýval v Nebezpečnom Brode, Brodoskale, Oddychu Koní, Jónovom Meste, pevnosti Červená Krava a vo Wulfslande, dokonca aj na území kmeňa Telmori. Tam som sa spriatelila s jedným z detí staršej rasy, ktoré vyjú na mesiac, vlkodlačou šamankou Leikrindou Čierny Chvost, ktorej som (náhodou) zachránila život. V roku 1622 som bojovala v bitke o Zubrie Kopce, kde som bola so cťou ranená.

Za Veľkej Zimy som sa napriek pravidlám chrámu šla starať o starých rodičov. Museli sme sa skrývať v Kopcoch Psích Kostí, babička Ernaldin tam zahynula na posadnutie duchom choroby, ktorý vyvolal ťažký kašeľ a horúčky. Zúfalý, zoslabnutý a podchladnutý ded Erorarg na mňa o niekoľko dní neskôr pozrel jasnými očami, lúčil sa aj on... Z posledných síl som do snehu nakreslila salamandra – aj keď niečo sa zdalo viesť moju ruku – a dala mu svoj slabnúci dych. Priazňou ma obdaril Ten, Koho Kŕmia Dubmi: Oakfed, syn Lodrila, zosobňujúci dva aspekty – Svätý Oheň a Divoký Oheň. Raždie, z ktorého som mala vytvorené malé závetrie, zaraz vzplanulo. Erorarg sa zdal pookriať. Ja som sa zoslabnutá čo najbližšie prisunula k ohňu a stratila som vedomie... Prisnila sa mi vízia: videla som hlbinu, čosi ako zvislú jaskyňu alebo priepasť do hĺbok zeme, v ktorej čiernych útrobách, zahalený do tieňov, planul biely oheň. V mysli mi vyvstanulo meno – moje nové, tajné meno? – Elddýpi, Oheň v Hlbinách Zeme. Zobudila som sa na prudkú, pálivú bolesť – horel mi kožuch na celej pravej polovici tela. Z malého ohňa sa stala plápolajúca stena, ktorá stravovala všetok les navôkol. Okolo mňa stáli tri neľudské postavy aldryami, ich rastlinné tváre skrivené bolesťou a nenávisťou, zo zbraní pripravených k ďalšiemu smrtiacemu úderu im kvapkala Erorargova krv... Chceli sa za svoj les pomstiť a našou krvou utíšiť Lodrilovho syna. Avšak nebola to moja krv, ktorá v ten deň skropila rozmŕzajúcu zem!

Môj brat Vasrolas však, ako mnohí ďalší, Veľkú Zimu neprežil. Pritom sa len niekoľko mesiacov pred smrťou zosobášil s Leikrindou, staré lojality nech vezme čert. Za jeho smrť však nemôžu zbesnené živly, ani božstvá, ani Lunári. Jeho smrť zapríčinil Borngold Mnohobratov, ktorý aj so svojimi bratmi brojil proti Kallyr. Nemám na to priame dôkazy okrem jedného opitého prerieknutia, ale myslím si, že práve on využil svoje kontakty na Jomesa a vyzradil mu bunku povstalcov z hnutia Slobodný Sartar, ktorej velil môj brat Vasrolas. Tieto boli prepadnuté lunárnou tajnou službou Čierna Armáda, posilnenou o Wulfových peltastov-pohraničníkov, verbovaných z radov aggarských, taršských a sartarských zradcov. Telo môjho brata bolo vyvesené na bráne pevnosti Červená Krava. Moja nepremyslená konfrontácia s Borngoldom pri audiencii na Ivarthinom dvore skončila mojím vážnym zranením, z ktorého som sa zotavovala niekoľko mesiacov. Bolesť z Vasrolasovej smrti nás s Leikrindou zblížila ešte viac – aj keď by moje srdce už dávno malo byť voči mojim blízkym chladné a ľahostajné...

V bitke pri Ohradenom Brode (Pennel Ford, 1624) bol môj prápor nasadený ako osobná stráž Hrejivých Sestier, jednej z prvých sartarských čarodejných vojenských jednotiek. Sú to kňažky z esrolského Chrámu Zeme, ktoré meditáciou, tancom a sexom splynú do kolektívnej nad-duše, ktorá má podobu žiarivo jasnej bielej labute. V bitke som na slávu Ernaldy a Babeester Gor bojovala s veľkou cťou. Po bitke sme sa rozdelili na niekoľko skupín, ja som sa pridala k Vlčím pirátom a s ich vodcom Harrekom Berserkrom sme vydrancovali sídlo Nesmrteľného, Mesto Zázrakov. Priniesla som si odtiaľ truhlicu vojnovej koristi a prastarý, veľmi cenný zlatý náramok v tvare hada, ktorý posilňuje moju spirit mágiu. Následne som bola svedkyňou prebudenia Draka (1625) a korunovácie Kallyr Hviezdneho Čela za Princa Sartaru.


Ciele:

- Podporovať Kallyr v zjednocovaní Sartaru a oslobodzovaní od nadvlády Lunárov. To pre mňa prakticky znamená dve úlohy: Zaprvé, pomôcť Orngerinovi, Rexovi Jónovho Mesta a zároveň rodného z môjho klanu Bormelder, vo vytváraní stálej sartarskej armády, ktorá bude vedieť hrať rolu nárazníka proti nasledujúcej lunárnej ofenzíve. Zadruhé, dosiahnuť politické a vojenské spojenectvo kmeňov Kulbrea a Kinsina s vlkodlakmi z Telmori. Vidím rozkol medzi sartarskými kmeňmi – Kolymar, Lismelder či Locaem podporujú Kallyr len veľmi rezervovane a preto budeme potrebovať všetkých možných priateľov (ale určite nie elfov). Problémom priamo tu doma však bude kulbreánska klika starých Vlkožcov, ktorej chrbticou je rod Kerenelling a Borngold Mnohobratov.
- Slúžiť chrámu Ernaldy v Jónovom Meste a Ernalsulve, jeho veľkňažke. To znamená plniť vôľu Babeester Gor a moju rolu posvätnej strážkyne, sekerníčky a dcéry pomsty vierolomným, zradcom a krivoprísažným (oathbreakers). Aktuálna úloha: Berra, dcéra Yarnestry, vstúpila do Ernaldinho chrámu v Jónovom meste – pred mesiacom zmizla, aj so soškou Ernaldy s preťatým hadom. Je to zradkyňa, pravým meno Naxa, kňažka Červenej bohyne a špiónka Lunárov. Síce ju už možno prenasleduje duch odplaty, ale mojou úlohou je vypátrať túto krvoprísažnicu, zabezpečiť, že dostala (a aj jej kumpáni) svoj odplatu a doniesť späť do chrámu ukradnutú relikviu.
- Môj osobný cieľ je stať sa Zasvätenou Lodrilovi v jeho aspekte Kŕmeného Dubmi a založiť mu z vďaky za záchranu života svätyňu.
- Vyjasniť a pomstiť smrť môjho brata Vasrolasa aj síce v konflikte s mojimi sľubmi Babeester Gor a Oddelením od môjho rodu, ale srdcu nerozkážeš. Mohla by som uzavrieť jednu kapitolu a utíšiť nenávisť planúcu v Leikrindinej hrudi.

[Mizy]

Táto hra je o niečom inom.

Moja postava chodí ovešaná usušenými mužskými prirodzeniami, ktoré vytrhala z tiel násilníkov a zradcov.

Zložila sľub, že nikdy nebude mať deti.

Predminulé sedenie vyrobila magický artefakt zo semenníkov zmutovaného newtlinga Cha'reska, ktorého "infikovali" sny o drakoch a narástol do obrovskej podoby. (Trollovia ho v našom spoločnom boji zabili v Rainbow Mounds.) Artefakt umožňuje nositeľovi dočasne zväčšiť svoju veľkosť a má podobné účinky ako dračia krv.

Na poslednom sedení získala ľanové rúcho so škrvnou od menštruačnej krvi, aby vedela uvariť pivo z krvi zradkyne chrámu Ernaldy, ktoré jej dá neúnavnosť a zabráni spánku pri jej prenasledovaní. Keďže krvi je málo (často sa varí až po zmasakrovaní protivníka), hľadám na rituálnu obetu jahňa, ktoré má svetlú dlhú srsť ako vlasy zradkyne a ktoré má znamienko alebo fľak, podobne ako jej tetovanie mesiaca - takto môžem získanú krv rozriediť bez toho, aby sa stratila jej potencia. Keď zradkyňu dostihnem, vyvraždím v posvätnom tranze celé jej pokolenie.

A toto všetko v kontexte toho, že mojou náboženskou úlohou je chrániť bezbranné ženy a ich inštitúcie - a prebrať na seba bremeno neľudskej a obscénne až nadpozemsky desivej krutosti, aby zvyšok komunity mohol ostať mravne čistý.

Kde človek niekedy hral niečo také...?

[Markus]

Bifi, rád jsem si to přečetl, ale s tím „let me tell you about my character“ sis to uvedl velice přesně. A trochu švindluješ, protože většina toho textu není o tvé postavě, ale o širším příbuzenstvu a historii půlky settingu.

Lehce provokativní otázka: k čemu vlastně takovéhle dlouhé a komplexní backstory jsou?

Já to chápu, jako že to hráč dělá pro sebe – umožňuje mu to prožívat příběh svojí postavy, i když se aktivně nehraje, je to vlastně forma sólo hraní, ne? S přidanou hodnotou, že ti potom obohacuje aktivní hraní se skupinou, protože máš víc kontextu. Ale přijde mi to spíš jako něco, co hráč dělá pro sebe.

Protože kdyby to bylo pro GMa a Mizy se měl s tím počtem příbuzných a historických reálií u jediné postavy nějak vypořádat, tak... bych smekl, kdyby to zvládl. Jak s tím pracujete ve hře? A mají to ostatní hráči podobně?

(Možná odpověď: jelikož spousta těch příbuzných a backstory je generovaná už tvorbou postavy, tak předpokládám něco v tom stylu, že se aktivně neřeší, ale zůstávají jako „zdroje“ na pozadí. Když přijdeš na nějaké nové místo, může některý z hráčů vytáhnout, že tam má příbuzného. A nebude to „příběhově“ vymyšlené tady a teď – on ho tam fakt má popsaného už od začátku.)

Každopádně vám závidím a budu rád za jakékoli další zkazky z RuneQuestu.

[Bifi]

Čiastočne zdroje na pozadí.
Čiastočne oživenie postavy.
Čiastočne z toho Mizy vyzobáva veci do questov (čiže zásobáreň potenciálnych NPC, konfliktov a háčkov).
Ale mýliš sa v tom, že by to bolo sólo hranie - je to kolektívne hranie, porozumenie a ocenenie ostatných postáv, materiál na diskusie mimo stolu. Je to ten ideál ponorenia sa do settingu, keď vlastne hráš aj keď nehráš.

[Markus]

„hráš aj keď nehráš“ se mi líbí. Je to přesnější než „sólo hraní“, protože je tam i vzájemné ocenění a ovlivňování. Každopádně do tell me more!

[Vitus]

Já jenom v rychlosti doplním Bifiho - ta historie postav se nám pak začala ještě v rámci příprav propojovat (jak jsem psal, moje postava je příbuzná s ostatními, s Bifiho dokonce nadvakrát - jednou pokrevně /společný předek/ a jednou nepokrevně /sňatkem/), navíc to ovlivňovalo i návaznou tvorbu klanu (celý klan Zelených jílců vlastně bere za společného předka někoho, kdo mi vyšel náhodným hodem v rámci tvorby backgroundu). Takže vlastně ten "hard" princip (nahazování si historie postavy a jejích předků provázaných do historie okolního světa) návazně dává možnost i pro společné "soft" hru (vztahy mezi postavami, pozadí těch vztahů, charaktery postav). A samozřejmě, pokud to někoho baví (jako Bifiho) je možno tu hru vlastně hrát i mimo samotné sezení - takhle jsme přes Discord společně (tzn. hráči mezi sebou) ladili nejen detaily našich postav, jejich příbuznost (a jak se jejich minulost může / nemusí prolínat) nebo detaily klanu, ale (jako doufám) dá to třeba mně možnost dohnat tu puslední "downtime" seanci, co jsem zameškal .

[Mizy]

A jak ti přišly Rainbow Mounds ve hře? Mně se celkem líbil ten dungeon, byť bych neřekl, že je extra super – prostě fajn. Ale docela mi nesedlo, jak je ukecaně popsaný, přišlo mi hrozné peklo se v tom vyznat nebo nedejbože něco hledat. Jak to fungovalo ve hře?

Pro srovnání jsem četl i původní verzi, dva zajímavé postřehy:

- Nová verze je víceméně identická, ale posunutá v čase – jako kdyby původní verze byla kanonická a skutečně se stala. Takže nová verze je stejný dungeon, obsah z velké části stejný, ale o pár desítek let později. Trochu změnili dynamiku (kdo je hlavní nepřítel, záporák), nedokážu úplně posoudit, jestli k horšímu, nebo lepšímu. Je to takové divné dejá vu – 90 % obsahu je stejných, ale těch 10 % to dost mění.

- Původní verze je nádherně stručná a přehledná. V nové verzi vzali tentýž obsah a rozcekali ho na násobnou délku, aniž by ho moc obohatili. Když jsem to viděl, bylo mi trochu úzko – hned jsem se začal bát, že takhle bude vypadat veškerá nová tvorba. Že prostě autoři neovládají řemeslo psaní dobrodružství po té formální stránce. (Další jsem zatím nečetl, nemůžu potvrdit ani vyvrátit.)

Hele docela v pohodě. Já jsem zvyklý si dělat přípravy důkladně (tak otec na rodičáku se spoustou času ), takže mi to nepřišlo nijak strašidelný. Asi to nedostane cenu za nejlépe zpracované dobrodružství, ale dalo se. Pravda je, že jsem měl v mapě spoustu poznámek. Tady u mě zatím vedou ZZ. Ten systém nechápu a prase aby se v tom vyznalo. A přitom FL to umí. Například Symbaroum má výborné dobrodružství a dělá se mi s předpřipravenými velmi dobře. Myslím, že ty Rainbow Mounds proběhli dobře a skupina se u toho bavila. Jen tedy zjistili, že spirit world bude zřejmě dosti nedílnou součástí jejich reality a že vlastně jen dva z nich mohou jakž takž s duchy bojovat.
K té genealogii postav - já to miluju. Dlouho se o tom skupina bavila a opravdu to řešili společně včetně klanu. Souhlasím s Bifim ve všem. Pro mě jako GM je to perfektní zdroj háčků a NPC. Současně to parádně obohacuje svět. Ten setting na to hodně sází (všechno je propojené se vším a tak nějak se předpokládá, že např. v arnoringské vesnici bude někdo kdo je tvůj vzdálený příbuzný, nebo vaši dědové společně bojovali u Grizzly Peaku), takže ten generátor minulosti postavy plně chápu.

[Markus]

Mizy, a RuneQuest omalovánky už jsi dětem pořídil?

[Mizy]

S ostudným zpožděním doháním resty a konečně pročítám základní příručku RuneQuestu, když už ho mám tak dlouho.

Konečně začínám chápat, proč tady Bifi psal o tom, jak se cítí být zahlcený fakty a má obavy z toho, aby někde "nepokazil" nějaké reálie. Zasazení té hry je očividně ve velmi specifickém historickém okamžiku, kdy se mají odehrát světoborné události, které už někdy byly popsány. Takže chápu psychický tlak na to, aby člověk zjistil, co že se vlastně v tom světě bude dít, aby neporušil "kánon" (i když... Your Glorantha May Vary)

Sám nevím, co si o tom myslel. Doufal jsem trochu víc v YGMV přístup, takhle to fakt působí stylem, že i postavy jsou tvořené za konkrétním příběhem. Vím, že to hrát nemusím, ale skutečně ta hra působí dojmem, že hráči si připraví hrdiny, kteří se zapojí do nadcházejících Hero Wars. Oproti tomu původní RuneQuest (pokud se nepletu) žádné takové určení neměl, byli jste prostě dobrodruzi v Glorantě.

Ale připravuje se kampaň ("ve stylu pedragonovské kampaně"), která ten příběh má odvyprávět. A až vyjde, třeba se tím všechno ospravedlní. Akorát se teda chystá už léta a pořád se to vleče. Ostatně celá ediční řada RuneQuestu je dost pomalá... což je možná dobře, protože (a) to zvládám kupovat, když už ne číst (b) je to evidentně dílo z lásky a chtějí si s tím dát hodně záležet.

A druhý dojem:

Šamanismus a spirituální svět WTF? Celá příručka se čte dobře, ale kapitoly o šamanech a duších jsou příšerné. Evidentně to psal jiný člověk než zbytek knížky, je to hrozný chaos, užvaněné, dezorganizované, absolutně se v tom nedokážu vyznat. Nedivil bych se, kdyby to byly nějaké staré eseje Grega Stafforda z nějakého časopisu, které se "z úcty" neodvážili přepsat.

Děsím se toho, až to jednou budu chtít hrát a někdo si bude chtít udělat postavu šamana. Je to fakt hroznej maglajz. Až doteď mi ta příručka přišla skvěle udělaná.

Následuje: sorcery. Jsem zvědavý, jestli to bude lepší.

[Mizy]

Je to tak. Naše kampaň jede taky v okamžiku před smrtí Kallyr. Zrovna včera jsem to říkal, že si chvilkama připadám jak před státnicí z historie Genertely. Ale zatím mě to baví a řešíme i díky tomu politiku, která se může vyvinout odlišně proti kánonu. On ten časový úsek do kterého to situovali, není zas tak dlouhý. Po pár událostech se vlastně dostaneš už na pole neorané a nastoupí plně YGMV. Jinak jsme se trošku Spirit Worldu dotkli a je to teda výlet na houbičkách.

[Mizy]

I když teď jsem se díval a Argrath Whitebull je popsán různě po materiálech až do své smrti, takže kánon jede ještě dlouho po událostech po osvobození Sartaru.

[Vitus]

Pro mne je to typický "lore heavy" hra, která má i mechaniky navázané přímo na ten lore (passions), ale i mechaniky, jejichž navázání na lore není tak přímočarý (kromě spirit worldu, za mne osobně přímo jedna z "core features", což jsou runy - vedle augmentace runami, což je dost přímočarý princip, je ještě inspirace pomocí run, kde je to hodně na hráčích a jejich znalosti a výkladu lore). Tyhle "nepřímé" ("náznakové" ?) mechaniky, vedou přes DYI přímo k YGMV.