On-line hra: Hostinec "Had Uroboros"

[Sylvaen]

Když se dveře za lichem zhouply, něco těžkého do nich narazilo a hlava na dveřích vyjekla a doširoka otevřela oči.
"Blemble zbled nezblášblí!" prohlásila, koulejíc očima. Okraj dveří sevřela podivná ruka s dlouhými tenkými jakoby pavoučími prsty a dvěmi podobně tvarovanými palci. Kůže na nich měla šedivý odstín říčního bahna a strukturu kovových plátků. Prsty obemkly dřevo a klouzaly dál, dokud ruka nezískala na dveřích pevný úchop. O něco níž se objevila druhá ruka a zašátrala čarodějnému dveřníkovi po obličeji.
V závěsu za první rukou následovala dlouhá hubená paže která patřila možná nejpodivnějšímu tvorovi jaký kdy Uroboros navštívil, pokud pomineme modrony, dévy, démony, bohy, polobohy, ghúly, nemrtvé a podobnou sebranku. Bytost zabírala celé dveře; když popošla dále do místnosti, bylo patrné že tomu tak bylo proto že se hrbila.
Postavou se nejspíše podobala obrovskému býku, chodícímu po dvou zadních nohou. Ty byly mohutné jako klády a na lýtkách se zužovaly až ke kopytům jako polévkové talíře, která se narudle leskla. Horní polovina jeho těla přecházela do téměř lidské podoby. Tělo bytosti jen hrálo mohutnými svaly a z většiny kloubů mu vyrůstaly několikapalcové smolně černé ostny.

Nejzvláštnější částí tvorova těla byla jeho hlava, totiž hlavy.
Přímo uprostřed hrudi mu vyrůstal na krátkém ale mohutném krku jakýsi obličej s nadměrně vyvinutými nadočnicovými oblouky, které kryly pár očí, v tuto chvíli zavřených a jakoby spících. Ze spánkových kostí vycházely mocné, na sáh dlouhé rohy směřující do stran a dolů. Pod nimi zíralo na všechny strany několik očí různé velikosti i barvy, které se upřely na osazenstvo hostince.
V mase tvorova těla se otevřelo několik otvorů - úst. Některé z nich se usmály, jiné zašklebily a několik z nich se mlsně oblízlo.

Hou hou to je žrádýlko, tolik masa. A jakpak se vašnosenstvu líbí dařiti? Posledně jsme se docela SVÌTOVÌ pobavili, HA! zaskřípalo několik hlasů.
Tvor popošel do hostince a dveře za ním zapadly. Přítomní si teď všimli tvorových ramenou. Z levého vyrůstaly tři údy. Dva z nich byly na pohled slabé, kostnaté a šlachovité, zakončené dlaní s tenkými prstíky. Třetí byl mohutný a svalnatý, téměř o polovinu kratší a místo dlaně na jeho konci bylo tříprsté klepeto. Pravé rameno neslo nej jednu paži, dlouhou tak až dosahovala na zem. K jejímu předloktí byla upevněna soustava páček, táhel, pístů a koleček, díky které vypadalo předloktí tvora groteskně napuchlé. Jeho účel nebyl nikomu z přítomných zřejmý, snad kromě gnóma, který by jistě ocenil sadu výsuvných nástrojů, nástavců, pilek, nůžek, kleštiček, čepelí, vrtáčků a podobných udělátek, které byly na první pohled vidět. Ke své smůle již ovšem gnóm odešel.

Tvor se zastavil uprostřed místnosti, opřel se o svoji mechanickou paži a zhluboka zavětřil. Víčka jeho očí se zachvěla a pak tvor otevřel oči. Jeho levé oko bylo černé s oranžovým středem a plazí zorničkou. Jeho pravé oko byla skleněná čočka zasazená v chladném kovu, která odrážela vše na co se tvor díval. Když byl člověk pozorný a soustředil se, mohl v pozadí
prvního obrazu spatřit i jakési rozostřené scény které se musely odehrávat v jiné úrovni existence.
Tvor pootevřel ústa plná trojúhelníkovitých a děsivě ostrých zubů.
MLČTE, BÌSI! zaduněl hostincem jeho vlastní hlas. JSTE MRTVÍ A STÁLE O TOM NEVÍTE! MLČTE! MLČTE!
Levou paží s klepetem se opakovaně vší silou udeřil do hlavy.
JSEM GÉATRON. JSEM NOSITEL OSUDU. JSEM KONEC I ZAČÁTEK.
Konec i začátek. opakovaly skřípavé hlasy a zoufale se rozesmály.
BYL JSEM GÉAS. BYL JSEM NOSITEL OSUDU. BYL JSEM KONEC I ZAČÁTEK. tvor se nahrbil, někdo by řekl že v hluboké depresi. BYL JSEM VŠÍM. TEÏ JSEM... BRISAL, TEN KTERÝ SELHAL.
Udělal několik kroků kterými překonal vzdálenost k baru a ještě více se nahrbil. Teď měl svou tvář ve výši Mitferovy hlavy.

Jeho levé oko zamrkalo a mechanismus v jeho pravém pootočil čočkami jak ostřil na barmana.
CO TY JSI ZAČ? pravil nejistě a v jeho pravém oku cosi zacvakalo. VIDÍM TÌ ZDE A VIDÍM TÌ I TAM. VIDÍM TÌ NA VÍCE PLÁNÍCH ZÁROVEÒ. KDO JSI? svoji otázku doprovodil zamručením které začalo někde v jeho hrudi. Udeřil se klepetem do hlavy a několik úst v jeho těle hlasitě cvaklo zuby.
DEJ MI NAPÍT. DEJ MI NÌCO PO ČEM BUDU MOCI ZAPOMENOUT. ZAPOMENOUT NA OHEÒ A LED, NA SVÌTLO A TMU, NA POČÁTEK I KONEC.
DEJ MI NAPÍT NÌČEHO PO ČEM ZAPOMENU ČÍM JSEM BYL.

[Quasit]

"Já jsem Mitfer, hostinský, těší mne, že jste k nám zavítal," přivítal obludu Mitfer, aniž hnul brvou.
"Konzumace na účet podniku, v hlavním sále platí záruka bezpečí pro všechny hosty," dodal s důrazem na slovo "všechny".
Zpod pultu vytáhl tác a naskládal na něj celou četu různě velkých lahviček a sklínek, jeden velký pohár a přisunul to ke Géatronovi.
"Ať všem vašim ústům chutná."

[Ravenon]

Ze zadních částí hostince se začalo ozývat již známé rachocení gnómova stroje. Když bravurně domanévroval k baru. byl naprosto střízlivý a láhev motrijské na jeho helmě byla již prázdná a vyschlá ačkoli odešel teprve před chvílí. Pokoje hostince Had Uroboros trpěli zřejmě stejnými neduhy jako jiné pláně a to tím, že v nich čas mnohdy neplyne úplně jinak. Unquin otevřel mříž svého kokpitu, odpoutal se od bezpečnostních pásů, zkontroloval stav všech páček a pak ze svého mechu slezl. V levé ruce držel upraveného vánočního kulicha. ze zadního švu vystupovaly dvě příčky, jež se spojovali asi stopu od čepice, kde byla další malá vrtulka, od které vedl kožený řemen až někam do útrob bambule. Nasadil jej lebce, opět připevnil železnou obručí a jal se do vysvětlování:

"Takže hlavní vzduchovrtňák," nazval gnóm to čemu dnes říkáme právě vrtule, "ovládáš tak, že si představuješ jako když zvedáš levou ruku. Čím více ji zvedneš, tím větší výkon, chápeš? Zadní vzduchovrtňák zase stejně, ale tentokrát zvedáním pravé ruky. Tím se tedy otáčíš v pravo, či v levo. No pak jsou tu ještě nastavitelné náklony obou vzduchovrtňáků. To je kvůli složitějším manévrům. Zase: Náklon hlavního vzduchovrtňáku ovládaš jakoby pohybem levé nohy a zadního pravé nohy. Tak a teď ke směru letu. To jestli poletíš dopředu, dozadu či dostrany, ovlivníš pouhým pohybem čelisti tak, aby si posunul těžiště celé své hlavy a tím se nakloníš příslušným směrem. Jo a létá to na jakoukoli pálenku, s obsahem alkoholu alespoň osmdesát procent, což má tady každá druhá, ale pozor, na jiných světech by jí mohl být nedostatek. A pozor: Čím větší obsah alkoholu, tím větší vznětlivost, tak se nediv, když to bude někdy trochu živější. Doporučuju si na nějakém smrtelníkovi nejprve vyzkoušet a zhruba odhanout, jak je která pálenka silná."

Gnóm si pak objednal jedno pivo a jeho zrak spočinul na nově příchozím. "Moment!" Přiběhl k monstru a okamžitě mu začal prohmatávat ruku a prohlížet ze všech stran. Tu tam ji i oklepal kladívkem. "Ať se na místě propadnu jestli tohle není práce starýho Quindala! Mitfere, panáka motrijské!" Gnóm do sebe obrátil pálenku ze salamandří krve, protřepal si hlavu, promnul oči a zopakoval svůj test s kladívkem. "No na moutěkutě! Je to tak! Poslyš kolik chceš za tu ruku? Dám cokoliv, zaplatím, nabídnu celoživotní služby, zkrátka cokoli chceš. Naše rodina se už po tisíciletí snaží získat zpět práce zakladatele našeho rodu. A vůbec, odkud ji máš? A jak dlouho? Páni to po tolika letech ještě funguje?"

[Sylvaen]

Géatron zaduněl a sklopil své živé oko k tácku který mu Mitfer přisunul. Několik úst na jeho hrudi se olízlo.
DÌKUJI TI, TY JENŽ NEUMÍRÁŠ... řekl géatron a udeřil se dvakrát do hlavy. Z jeho hrdla vyšlo zakvílení jako když se ladí prastaré rádio.
OMLOUVÁM SE. CHTÌL JSEM ŘÍCI - PANE MITFERE. ZÁRUKA BEZPEČÍ BUDE DODRŽENA. NEPATŘÍM JIŽ DO PLÁNU OSUDU. JSEM PŘEBYTEČNÝ, SELHÁVAJÍCÍ.

Jeho dvě jemné ruce s překvapivou přesností sáhly pro dvě lahvičky na tácku aniž by byť jen zavadily o jiné a nalily jejich obsah do nejbližších úst na géatronově těle.
Pít, pít! rozkřičela se další troje ústa.
Krrrrááááásně! zaráčkovala jiná ústa a zbývající se potměšile ušklíbly, zatímco jedny vyplázly jazyk na přihlížejícího pekelníka.
MLČTE! MLČTE UŽ! okřikl je géatron Brisal.
Pak stočil pohled ke své pravé ruce, kterou proklepával gnóm.
Quindal mechanik! Quindal zrádce! Quindal šílený! rozesmály se skřípavé hlasy, ale géatron si jich nevšímal. Zíral dolů na gnóma a poichu pohyboval rty jako by hledal slova.
QUINDAL? zaduněl potom JSI TO TY?
Ze spleti kovových táhel se jako had vyplazila článkovaná kovová hadička sotva silnější než gnómův prst, zakončená skleněnou čočkou která upřela svůj nehybný pohled gnómovi do tváře a pečlivě ho studovala.
NEJSI. TY JSI... JEHO KREV. TOLIK SE MU PODOBÁŠ, GNÓME. zachrčel Brisal nakonec.
QUINDAL DLOUHO SLOUŽIL OSUDU. POMOHL NÁM STÁT SE TÍM CO VIDÍŠ. ALE NAKONEC NÁS ZRADIL A OPUSTIL. MNOHO BRATŘÍ KVÙLI NÌMU REZAVÍ A NÌKTEŘÍ JSOU SOTVA VÍC NEŽ UBOHÉ HLASY VE VÌTRU. JSEM JEDEN Z POSLEDNÍCH. PO NÁS UŽ ZBUDE JEN CHAOS. CO VÁS, STVOŘENÍ ČASU, TOLIK DÌSÍ NA TOM ČEMU ŘÍKÁTE SMRT? PROČ NÁS OPUSTIL?
Opustil nás! Quindal zrádce! zaječel jeden z géatronových hlasů.
Brisal jej umlčel další sklenicí z tácku.
Pak si uvědomil gnómovu otázku. Pozvedl paži s klepetem a poškrábal se na hlavě mezi rohy v gestu téměř lidském.
TOTO JE JEN KOPIE. JEDNA Z MNOHA, GNÓME JENŽ SE PODOBÁŠ QUINDALOVI. SKUTEČNÝ ORIGINÁL LEŽÍ USCHOVÁN V CHRÁMU OSUDU. MOHL BYS JEJ NAJÍT, POKUD SE NEBOJÍŠ JÍT NA SAMOTNÝ POČÁTEK ČASU. TAM LEŽÍ CHRÁM OSUDU, MEZI LEDEM A OHNÌM, MEZI ZEMÍ A OBLOHOU, MEZI HMOTOU A NICOTOU NAVÌKY BIČOVANÝ PÍSEČNOU BOUŘÍ, V PLÁNÍCH MARFACH.

[Ravenon]

"O pardon." Zarděl se gnóm, sňal si z hlavy helmu a uklonil se. "Unquin syn Unquidův syna Unquedova, z větvě prapotomků Quindalových," představil se. "Víte já vám toho moc o praotci Quindalovi neřeknu, vesměs jsou to jen legendy, ale je jisté že Quindal byl největší inženýr své doby. Dokonce sem slyšel, že prý stvořil modrony a samotný mechanus, ale kdo ví jak to bylo. No ale každopádně jednou vyslech volání svého srdce a ikdyž prý pomáhal někomu na něčem velkém, nekonečném a trvalém, tak se vrátil zpět ke své rodině a tak sme vlastně na světě my, Quindalové." Unqiun nasadil po těchto slovech upřípmný a veselý úsměv.

"Eh á vy náhodu... Zkrátka..." Gnóm začal nejistě přešlapovat. "No myslíte že když se stavím v tom vašem chrámu osudu, tak si ji budu moct vzít? My chcem totiž postavit velké Quindalovo mušleum víte co to je? Tak na nějakym světě nazývali budovu kam se chodilo koukat moc lidí víte? No a my chcem aby se tam chodili koukat na quindalovo dílo... Mimochodem ty vaše oči, to je taky jeho práce? To víte já se v optice nevyznám. Musel bych je ukázat strýčkovi Onquinovi, ten je dost přes to lámání světla a tak."

Gnóm se zadíval na hromady tlamiček s ostrými zoubky. "Teda ale tohle nebude jeho dílko, k čemu vám jsou a proč tolik?"

[Sylvaen]

Několik úst na géatronově těle vycítilo gnómův zájem a vycenilo laškovně zoubky.
Pojď si hrááááát, buď kamaráááááád. zachechtaly se divoce.
Tvá krev je rudá a teplá, jako den, jako život! Budeme jíst, pít, budeme spolu hodovat! Potřebujeme tě. šeptaly hlasy a na gnóma dopadla slina. Když Unquin vzhlédl, přímo nad ním zela ústa a po obscénně vyplazeném jazyku stékala další slina. Unquin by byl přísahal, že ještě před chvílí tam ta ústa nebyla.

Brisal se zachvěl a v rychlém tempu do sebe nalil několik dalších skleniček. Ústa v jeho těle ztratila zájem o gnóma a obrátila svoji pozornost k alkoholu.
QUINDAL BYL PŘÍTEL, zachrčel géatron. ŘÍKALI O NÌM ZLÉ VÌCI, KDYŽ ODEŠEL. NEVÍM PROČ ODEŠEL. ŘÍKÁŠ ŽE VYTVOŘIL VÁS? skleněná čočka obkroužila Unquina jako had.
NEMÁŠ ŽÁDNÉ ŠROUBY. NEMÁŠ SVÁRY ANI NÝTY. MYSLÍM ŽE MI LŽEŠ. pravil Brisal pomalu a opět se poškrábal klepetem na čele.
JE ALE PRAVDA ŽE JSEM NIKDY NEPOCHOPIL JAK VY ŽIVÍ TVOŘÍTE DALŠÍ ŽIVÉ. MOŽNÁ TO UDÌLAL PODOBNÝM KOUZLEM. dodal géatron rozvážně a pokrčil rameny, což při jeho velikosti bylo gesto nepřehlédnutelných rozsahů.

Dotkl se svého skleněného oka. Z hrudi mu vyšlo dunivé zachrčení, podobné smíchu který někdo dlouho cvičil podle instrukcí někoho kdo o smíchu kdysi slyšel.
CHRM-CHRM-CHRM. JEHO MISTROVSKÝ VÝTVOR. UŽ NIKDY SE MU NEPODAŘILO HO ZOPAKOVAT. pak se Brisal zamyslel.
ZKUS ZÍSKAT QUINDALOVU PAŽI, QUINDALOVA KRVI. ZÍSKÁŠ JI JEN POKUD BYLO JEJÍM OSUDEM ABY SKONČILA V TOM ČEMU ŘÍKÁŠ... v hloubi géatronova hrdla cosi zacvakalo a pak géatron pravil Unquinovým hlasem: "mušleum".
V OPAČNÉM PŘÍPADÌ CHRÁM OSUDU ANI NESPATŘÍŠ. PLÁNÌ MARFACH JSOU JEN PRO TY, JEJICHŽ JMÉNA STOJÍ V KNIZE OSUDU.

[Ebon Hand]

Burn přenesl svůj mlžný pohled na monstrum u baru. Dalších několik dlouhých minut skoušel zaostřit svůj zrak na otvírající se a zavírající oči a ústa.

Po chvíli z něj vypadlo:
"Jej, tejbe sem už někde viděl."
Burn se zaškrábal na hlavě.
"U Taraskovejch koulí, kde to mohlo bejt? Velká tupá plechovka, znějí to tak podvědomě. Ha. Nejseš ty tech vochlasta z URNy, co přišel vo podřízený, nebo vo nadřízenýho? Tejď si na to ňák nejmůžu vzpomenout."

[Ravenon]

"No abych tak řekl... tvoření živých gnómů a tedy svých potomhů je mnohem příjemnější než stavět a propočítávat." Gnóm se odmlčel, když si připil svého piva a pak pokračoval: "No a co je to ta vaše kniha osudu? Tam si do ní v tom chrámu osudu píšete docházku či co? Nebo to je rozpis jak budete mít šichty? No to by bylo logický, a kdo zrovna nemá šichtu, ten tam nemá co dělat že? Takže... přijímáte nové lidi?"

[Sylvaen]

Kdo nemá šlichtu, nemá co dělat! Kdo nemá šlichtu, nemá co dělat! Hahaha! rozvřeštěly se hlásky.
Nenenene, srdíčko. Ono to tím myslí že pokud je tvým osudem najít Quindalovu ruku, Chrám tě nezabije až do něj vejdeš. zašeptal další hlas gnómovi do ucha a Unquin pocítil na tváři jazyk, který ho olízl a zanechal po sobě slinu s konzistencí řídkého želé.
Šššš.. Nezabije, srdíčko, nezabije, přizvukovaly ostatní hlasy, alespoň ne úplně, hihihi.. A pak si můžeme zašpásovat.

Géatron se pomalu ohlédl na Burna.
TO ZNÍ JAKO DALŠÍ ...SMUTNÝ... PŘÍBÌH, JAK TOMU ŘÍKÁTE VY. NEJSEM SI JISTÝ JESTLI O NÌM CHCI SLYŠET. zaduněl posléze.
ALE TVÙJ PŘÍBÌH BYCH SI RÁD POSLECHL. dodal a většina jeho očí se zaměřila na různé části Burnova těla a bedlivě ho zkoumala.

[Ravenon]

Gnóm se otočil k nejbližším slintajícím ústům a pravil: "Promiňtě můžu se zeptat?..." Chvíli zaváhal, "Není to takhle nepohodlné? Být takhle jenom na tom těle? A hele napadlo mě něco vyzkoušet." Pak se otočil na mitfera: "Pane hostinský velkou láhev motrijské a hóóódně skleniček." Unquin se ohlédl na hlavu Géatrona a zeptal se: "Jen tu s vašimi přáteli popiju, jestli to nevadí." Rozlil do všech skleniček poctivé porce a sobě přeci jenom malinko méně. S maximální opatrností vložil všem nejbližším tlamičkám skleničky do úst. "Tak na Osud co?" Vypil panáka do dna. "A posliště, co se všechno píše v té vaší knize osudu?" A s těmito slovy začal připravovat další rundu.

[Eleshar_Vermillion]

Poté, co se bůh vrátil do reality ze své světelné hry s lebčinými očky, prohlédl si nově příchozí věc.
"A jéje... zase jeden z těchhle..." vydal ze sebe. Poté, co si jej prohlédl ještě jednou, mrkl na zařízení pro lebku, na Unquina a dodal "hej, vy jste taky jeden z těch krotitelů hyder? Koukám, že se tady všude dělá nějaká ta... pane Unguine, jak tomu vy ateisté říkáte... promyšlená repoluce nebo rezoluce... prostě ta věc se zopakovaným vývojem, nebo tak nějak."
Pak kouknul na lebku a gnómovo létací zařízení, přičemž si povzdechl. Postavil před lebku pohárek a nechal jej levitovat ve vzduchu, lebka se ale neustále fascinovaně koukala na vylepšený kulich a párkrát zaskákala, aby upozornila, že ji obyčejná levitační kouzla moc nezajímají.
Bůh si znovu povzdechl, nechal pohárek dosednout zpět na stůl, vzal lebku a začal jí nasazovat konstrukci. Když bylo dílo hotovo, odsunuly se ze stran malinkaté záklapky a zpoza nich se vysunuly velice tenké kovové paže s kloubem, zakončené několika chápavými kovovými prsty. Nejdříve se zmateně pohybovaly sem a tam, ale nakonec je černá lebka jakž takž ovládla. Bůh lebku chvíli zklamaně sledoval, ale pak když zjistil, že je plně zabrána do tajů svého mechanického ústrojí, začal věnovat pozornost Brisalovi.
Lebzna si mezitím začala zkoušet jednotlivé manévry ve vzduchu. Nejprve jen základní pohyby jedním směrem, posléze do více směrů najednou. V jednu chvíli se jí dokonce zablýsklo v bonbónech, nabrala větší rychlost a pokusila se pořádný veletoč, který ovšem na poslední chvíli zastavila, jelikož její osseinové části zřejmě došlo, že se současnými letovými schopnostmi to není úplně nejlepší nápad. Nakonec ale přistála Mitferovi na baru a vyloudila žíznivý výraz, jenž byl ovšem okamžitě vystřídán výrazem téměř zlomyslným, když si všimla zajímavého efektu své vrtule, totiž že se točí... Mitfer mezitím nalil do velké těžké holby vrchovatě nějakého červeného piva a položil ji před lebku. Ta se holby chopila jednou mechanickou paží a vznesla se... Těžké břemeno však způsobilo to, že jej za sebou musela doslova táhnout a nechat rameno víceménjě viset ve vzduchu. Cestou se ale snesla k malému shromáždění uroborovských skřítků, kde čapla malou brašničku s nářadím do druhé hnáty, a vrátila se ke stolu. Položila pivo, jednou paží chytla list své vrtule a druhou vytáhla z brašničky malý brousek a začala přejíždět po hraně listu...

[Sylvaen]

Ústa, které se napily, vyprskly motrijskou v široké spršce na Unquina a celé okolí.
Fuuuj! Bléééé! To je salamandr, hnus! zaječely a ošklíbly se.
Tos myslel že nás ta kořalka splete? Bláááá! Hnus, hnus, hnus, zlatíčko! Máme hlad a chceme krev.. čerstvou, teplou, živou krev. Jako máš ty! zavyly skřípavé hlasy a ústa se začala přesunovat po géatronově těle ke gnómovi. Jejich přesun spočíval v tom, že na jednom místě zmizely, jakoby se vsákly do masa a nezůstala po nich ani stopa.. a najednou se objevily na úplně jiném místě a jejich jazyky se hladově natahovaly po Unquinovi.
Napijeme se na Osud! Hihihi! chichotaly se hlásky.

[Ebon Hand]

Burn opět mhouřil svůj zrak, jak se snažil ostřit. Mizející ústa mu v tom moc nepomohla. Pak ze sebe se škytnutím vydoloval:
"JO! Můj příběh je můj příběh!" a vážně pokýval hlavou.
Zakousl se do zbytku zuhelnatělé pečínky, kterou šermoval při svém hovoru. Nyní mu zůstala v ruce jen černá kost s řadou rovnoběžných zářezů od pekelníkových zubů.
"A co na mě tak čumíte?" vyprskl Burn na většinu očí, které ho bedlivě sledovali. Přitom část z nich ohodil zuhelnatělými drobty.

Nacpaný Pekyšon byl fascinován novým příchozím a rozhodl se pro vlastní průzkum. Někde vytáhl několik nezapálených loučí a jak se ústa začala přesouvat, rychle do jednich z posledních, než se zavřeli, zastrčil louči. Ta na chvilku uvízla v těle obludy a Pekyšon to komentoval hlasitým štěkáním. Po chvilce se ústa objevila zpět na svém místě a vyplivla louči na Pekyšona. Ten, rozvášněn svým výzkumem, vzal do každé tlapky několik loučí a zkoušel takto zasáhnout vícero úst zároveň. Štěkal u toho a potřásal hlavičkou, až se mu u tlamky začali oběvovat plamínky.

[Ronaldin]

Dveře se otevřeli a chlapec ,který tam stál se ohlížel a volal na někoho dalšího. Chlapec pohlédl do hostince a chvíli překvapeně zíral na podivné navštěvník. Když odtrhl svůj pohled od navštěvníku přiběhl k nejbližšímu volnému stolu kde rozhodil tmavě zelenou dekeo vedle ,které položil svojí torn a začal se v ní přehrabovat. Chvíli po něm se ve dveřích muž střední postavy v červeném potrhaném plašti. Byl celý špinávý a zarostlý, ale tato špína nepřekonala muže, ktrerého podpíral. Byl oblečen jako ušlechtilí rytíř až na to, že všechno bylo potrhané a a prosáklé krví. Muž měl na těle mnoho ran. Muž v červeném plášti přenesl druhého k dece.
"Nějekého felčara či druida,hlavně rychle."
Vrhl pohled na chlapce.
"Jdi spát Ezene."
Dveřmí proběhlo čtyřnohé šupinaté stvoření vyšky menšího člověka zavřelodveře zadními nohami a skočilo na muže. Muž se ani nehnul a zvíře zmizelo v plášti a zůstalo tam jen jako "erb".

[Eleshar_Vermillion]

Dveře hostince se ani nestihly zavřít, když je cosi zastavilo.
"To je zase provoz," zaklelo Klepadlo, ale pak jeho pohled na chvíli zmrznul a ono se otřáslo. Dveře se s nezvyklým skřípěním pomalu otevřely a dovnitř pomalu vešla stařena menší ale poměrně fortelné postavy. Její tvář byla zvrásněná a bezvýrazná a jen dováděla k dokonalosti pocit postihující naprosto všechny přítomné v hostinci, a to jakousi konejšivost a beznaději smíšené se strachem z neznáma. Stařeniny špinavě šedé vlasy byly obepjaty kolem hlavy a vzadu smotány do tuhého drdolu s dvěma krátkými jehlicemi, které v něm byly spíše ze zvyku, než že by nějak ovlivňovaly jeho pevnost. Žena byla oblečena ve vybledlé tmavé halence a tmavě hnědé, červeně květované sukni překryté černým síťovinovým závojem. Přes rameno měla přehozenou ošoupanou koženou brašnu.

Když vešla jen na krok dále do hostince, její bezvýrazné staré oči okamžitě spočinuly na hostech přišedších právě přední, hlavně na krvácejícím rytíři, pohledu na něhož nemohla naprosto zřejmě odolat. Ze soustředěného pohlede na muže ji však cosi niterného vyrušilo a její pohled padl na lebku brousící svou vrtuli. Po tváři jí přeběhl na téměř neznatelný okamžik výraz nesmírného hněvu, ale pak odvrátila zrak zpět na rytíře, ke kterému se okamžitě pomalým krokem vydala.

"Hledáš tišitele bolestí, pane?" zeptala se hladkým úctyhodným hlasem.