H.P.Lovecraft

[Eleshar_Vermillion]

Takže papež je Dagonův náměstek na zemi? Zajímavé, to leccos vysvětluje...

[Wild West]

Další články na té stránce jsou taky náramné.

Nicméně, Lovecrafta to ukazuje z úplně jiné stránky. Nejen jako vytřeštěného neurotika v podkroví, ale jako nadšeného badatele v literatuře a manipulátora se skutečnými událostmi a fakty. Právě, jako to provozují dnes Eco nebo Dan Brown.

Nikdy mne nenapadlo, že celá podstatná vrstva strašidelna v Innsmouthu má původ v Bibli.

[Eleshar_Vermillion]

Tak ono že se objeví někdy nějaká "potvora z moře vytažená" (jak by řekla Kelišová), zřejmě v historii napadlo kdekoho, kdo někdy viděl moře, takže mě to moc nepřekvapuje. Ostatně podobnost Cthulhu s drakem z Apokalypsy (který možná má něco společného s Leviathanem, dalším mořským monstrem a jedním ze sedmi princů pekla a strážcem pekelných bran - angl. "Hellmouth" ) je celkem zjevná. Jinak pokud žil autor na přelomu století v USA, je dost pravděpodobné, že s biblickou četbou přišel do styku a někde tam zahlédl i toho Dagona, čili mohlo jít prostě o inspiraci, nikoliv nutně bádání nad sexy texty.

[Wild West]

Jde vpodstatě o míru čili proporce tohoto jevu.
Zarazilo mne, jak moc je v jádru těch šíleností schovaného realismu. Nebo alespoň pseoudorealismu, odkazujícího na prameny.

Ty basreliéfy s rybolidmi, které provázejí většinu "Cthulhu" povídek, vpodstatě existují.
V Dagona staré národy zcela reálně věřily.
"Starého Borela" jsem našel nakonec taky, i když říkal něco malinko jiného, než v citátu v úvodu Dextera Warda.
Strašlivá devátá planeta byla v r. 1930 opravdu objevena, i když se nakonec nejmenuje Yuggoth.
"Vědeckých teorií" o degeneraci bylo v Lovecraftově době taky všude plno, a tehdy ještě zřejmě bez uvozovek.
Samozřejmě, že asi žádný vědec nepředpokládal, že by věci mohly dojít tak daleko, jako v povídce "Číhající děs", ale "dotahování vědeckého principu ad absurdum" je prostě jiná metoda psaní, než vymýšlení od A do Z.

[Bifi]

Pre tieto súvislosti výrazne odporúčam štúdie Lovecrafta od Kennetha Hitea: predovšetkým Dubious Shards (recenzia http://www.qusoor.com/Essays/shards.htm, za pozornosť stojí konkrétne The Trail of Dagon) ale aj Tour de Lovecraft.

[Sadako]

Sice povídku psal Gaiman...ale je to vlastní životopis Cthulhu! Který mj. odhaluje, jak to bylo s dinosaury.
http://www.neilgaiman.com/p/Cool_Stuff/ ... /I_Cthulhu

[Sadako]

Chapadlojízda pokračuje http://www.casopisxb1.cz/aktuality/volani-cthulhu/
Doufám, že to rozdělení na dvě části nenaznačuje, že Stín z času nakonec nevyjde.

[Wild West]

Spíš ti vykukové čují víc peněz. Furt zdražují a zkracují. Fakt mne štvou - už máme 2/3 povídek, ale mají být ještě 3 knihy.

[Sadako]

Že chtějí vydělat, je mi naprosto jasné (zdražení jsem si též povšimlo). Na stranu druhou, mít o jednu vázanou, hezky ilustrovanou knihu Lovecraftových povídek víc mě zas tak neirituje, stejně mám díky sběratelské úchylce většinu jeho věcí několikrát.

[Wild West]

Podaří se jim takto spáchat knihu jménem Volání Cthulhu, která ovšem Volání Cthulhu neobsahuje...
V knize bude s bídou deset povídek. Samozřejmě, nakonec si ji taky koupím; pro mne zásadní klasik.

[Hchkrdtn]

Vysvětlení nakladatele mně tedy pobavilo, aby se teď člověk bál, že další díl kvůli větší autenticitě rozsekají do X malých paperbacků.

Na druhou stranu, že se celý Lovecraft vejde do čtyř relativně útlých svazků se mi od začátku stejně nezdálo moc reálné.

[Wild West]

On toho mistr moc nenapsal; základní korpus je asi 63 povídek. Další jsou spolupráce s někým jiným, juvenilie a další vychytávky, které nám zčásti moudře zatajil už mistr sám. Předpokládám, že toho musel napsat ve skutečnosti o dost víc.

To je podobné, jako Poe. Ten by se taky vešel docela snadno a rozumně. A dokonce by bylo ještě vyšší procento odpadu a omylů.

[Hchkrdtn]

No to je pravda, že toho relativně není mnoho, ale přijde mi, že čím byl starší, tím delší kusy psal. Tipl bych, že ve formátu, v kterém v plusu vychází, např. V horách šílenství zabere aspoň sto stran.

Ale určitě je za tím rozdělením hlavně marketing.

[Wild West]

Delší formát jsem podrobně pitval v poznámkách; je to skutečně vědomá a důležitá změna v psaní. Při tom v základě stál zřejmě prapůvodně jednoduchý fakt, že dostal možnost psát na pokračování, takže z toho vylezl pětikapitolový a čtyřicetistránkový Herbert West, reanimátor. Po této povídce se to postupně naučil používat.

Nejdelší jsou Hory šílenství a Charles Dexter Ward, oboje kus přes 100 stran. K románové délce Lovecraft nikdy nedospěl a neměl k tomu ani důvod; vyvolání silného dojmu je možné ideálně mezi 20-40 stranami a dál ten dojem už neroste.
Prakticky vyzkoušeno.

[Wild West]

Je docela dobrý důvod, proč si pořídit 3. díl spivů (Volání Cthulhu 1) i pokud jste majitelé několika starších výběrů, kde jsou všechny slavnějščí mistrovy hity v čele s Voláním Cthulhu.
Tím důvodem je Snové putování k neznámému Kadathu, které, pokud vím, nevyšlo zatím v češtině skoro nikde. Podle mne jde o prvotní pokus o román. Autor začal podobně, jako mnozí jiní – román vznikne, když poslepujeme hodně starších povídek. Na této ctihodné skále už utonulo plno předchůdců i následovníků; počínaje Poem, přes Sapkowského a konče třeba Argonantem, který podobnou věc kdysi rozmetal v hněvu. Zvláště Poe je samozřejmě podstatný; Příběh Arthura Gordona Pyma z Nantucketu z toho čouhá velmi intenzivně. Zpočátku se odněkud někam jde a důvod je jen mlhavý – Carter chce najít město, které zdálky ve snu zahlédl. Athur Gordon Pym měl k putování důvodů ještě méně; větší část cesty byl prostě unášen osudem.

Podobný rámec road movie posloužil pro povídky jako Bílá loď, Celephais nebo Iranonovo putování, na román je to samo o sobě ovšem trochu málo. Což ovšem nebrání tisícům fantazy spisovatelů, aby chrlili ročně velmi podobné věci; odněkud někam se jde a cestou se potkávají spousty fantastických bytostí. Jádro skutečného iniciačního románu je rafinovanější; cesta se děje současně uvnitř hrdinovy duše; tkví v jeho postupné proměně během cesty. Román také vyžaduje jistou složitější vnitřní architekturu; jedno vyplývá z druhého a průběžně se mění i věci okolo. V čemž je Kadath velmi matoucí; zpočátku, v první polovině, cesta nevyvolává žádné odezvy a Carter je všem tahům a tlakům odolný hrdina. Vlastně jen rekapitulujeme ty starší povídky. V románu prakticky chybí rozmluvy; děj je založen čistě na popisu krajin a bytostí, Cartrer je jakési médium, které nám všechno zprostředkuje, inertní čemukoli. Na konci se ovšem ukáže logické vysvětlení, proč tomu tak je a být musí. K jisté iniciaci skutečně dojde a finále je velmi přesvědčivé.

Jen bloud by myslel, že strašidla z Mýtu Cthulhu a Snového cyklu jsou jakkoli oddělena. Tam, čili ve snu, najdeme to samé, co Zde. Velcí Bohové Země, jako třeba Nodens, jsou obklopeni a pod kuratelou Těch jiných bohů, ve skutečnosti daleko mocnějších, jejichž nejstrašnější a nejdůležitější entitou je šílený Azathoth, který vládne v nejzažším prázdnu vesmíru. Je tak vzdálený a nezbadatelný, že se k němu nedopracuje zdrcující většina povídek; u těch pozdních to došlo maximálně ke stručné zmínce. V Kadathu samozřejmě zmíněn je a to hned na začátku; hned vedle svého herolda a posla Nyarlathotepa. Je zajímavé, jak složitý příběh vystačil pouze se třemi jmény bohů; pozdější povídky jich obvykle vychrlí celou baterii, bez ladu a skladu. Provokující je třeba absence čerstvě vynalezeného Cthulhu. A tak mám dojem, že Mýtus Cthulhu je vlastně úplné nedorozumění, vzniklé podle náhodně vybrané a poněkud oddělené nestvůry; Lovecraftova kosmická mytologie měla jiný tvar. V každém případě je velmi relativní i rozdíl mezi snovým a Cthulhu cyklem; spočívá vlastně jen v poměru fantazie a reálných rekvizit.

Z dlouhatánské řady odkazů na autorovy vlastní povídky stojí za zamyšlení zejména odkaz do budoucnosti – k Horám šílenství. Snové putování k neznámému Kadathu je totiž vlastně podobná záležitost ve starší a fantastičtější verzi, to samé téma, dokonce zřejmě ty samé hory. Je to oboje pokus o jakousi summu Lovecraftova psaní; dva veliké monumenty, jeden realisticky – Verneovský, druhý snově – Poeovský. Vybrat mezi nimi není snadné; oboje má svoje nesporné výhody i stejně nesporné vady.

Nesmírně matoucí je i jazyk a děj; místy je to až neuvěřitelně naivní, jako z dětské pohádky; odtud to zase plyne do úplných spisovatelských orgií v popisech některých obrazů a situací. Za všechny třeba skutečnost, že strašliví noční zebouni, tvorové s prázdnem místo obličeje, unesené oběti lehtají.

Pokud se tvrdí, že Tolkien vynalezl „rasy“ ve fantazy, takových vynálezců byla v té době celá řada a Lovecraft je určitě jedním z nich. Po řadě se tu zjevují zúgové, měsíční stvůry s ropuchami, noční zebouni, ghúlové, gúgové, šeredky a šatakové, pokud jsem na něco nezapomněl a pokud si nevšímáme mocnějších entit. Normálních lidí je tu vlastně strašně málo, vesměs hrdinové jiných povídek.

Vida, že sto stran jednotvárných onyxových zářících věží by bylo nestravitelných, popustil autor v Kadathu rozumně uzdu svojí přirozenosti a velmi rychle se to zvrtne do úplně jiné nálady, daleko Lovecraftovatější. Vlastně se vrstvy horního a dolního snění periodicky střídají; z hororu do zářivého světa a zpět; pokud byl snový cyklus spojován jenom s krásnem, potom jde tento příběh úplně jiným směrem. S příběhem souvisí topologie krajiny, která je fascinujícím způsobem snová; ze Země se můžete ocitnout na Měsíci, po propadnutí do bezedné propasti odjedete bez problémů lodí na původní místo. Je to jako v krajinách M.C.Eschera a nebo to připomíná topologii počítačové hry, kterou oživují hory, dungeony, propasti a teleporty, které v tom dělají chaos. Prostě Morrowind.

Patrná je také snaha udělat to v jednom kuse; autor se zjevně snažil naznačit, že to celé probíhá v jediném snu. Jednom místě se dokonce navrhuje, že cesta jinudy by byla bezpečnější a pohodlnější; ale to by se spáč probudil a ztratil některé podstatné souvislosti; autor by byl nucen udělat kapitolu, což by vnímal jako porážku. No, podle mne má dobré důvody, že delší texty mají kapitoly a strukturu. Zde je struktura samozřejmě taky, ale je skrytá a rozmazaná, pokračuje se k dalším částem jaksi v jediné větě. Cyklické putování Bílé lodi nebo Celephais bylo malebně příjemné, byť pro mne trochu jednotvárné; tady je těch 100 stran v jediném kuse k neučtení. Musíte přerušovat a pak pracně hledáte, kde jste skončili. Nápad je to poněkud dvojsečný.

Konečně Ondřej Muller tvrdí, že snový cyklus lze číst podle Carterovy životní chronologie v pořadí Snové hledání Kadathu, Výpověď Randoplha Cartera, Nepojmenovatelné, Stříbrný klíč a Branami stříbrného klíče. Ovšem před Kadathem jasně předchází Ultharské kočky, Ti druzí bohové a Celephais. No, a potom tam někde na začátku volně lítá Bílá loď, Iranonovo hledání a Polaris. A někam patří zřejmě i Podivný dům vysoko v mlze. Azathoth nepatří nikam, byl Kadathem zcela pohlcen.
A musíte samozřejmě přehlédnout, že sem jednak patří plno dalších povídek, co se snem nic společného nemají (Pickmanův model, Nyarlathotep), a také to, že se nálada mnoha povídek drasticky liší a nijak neodpovídá těm dalším.