od Korhul » 26. 7. 2021, 13:33
Tyhle pocity je samozřejmě po hře dobré ventilovat při reflexi. Hru jsem hrál už mnohokrát, zatím jsem se nesetkal s nějakou vyloženě nežádoucí emocí. Ale předesílám, že většinou byli účastníci kolem 15 let, schopní pracovat se svými pocity. Většinu lidí spíše mrzelo, že se nemohli dále zapojit do hry. Možná by bylo fajn domyslet těm duchům nějakou roli, aby jejich účast neskončila jen dalším poslouchání hry. Nejaké vyřizování meziskupinových vztahů samozřejmě nelze vyloučit, proto je dobré dát si záležet na tom atmosferickém počátku, aby se hráči odpoutali od svých person. Na druhou stranu taky jsem nezažil, že by se někdo tak ponořil do své postavy, že by pak těžce nesl její ztrátu. Většinou ty postavy nejsou příliš detailně definované a není tu zas takový prostor pro zotožnění. Ostatně jsem hru vždy hrál spíše v humorném duchu, čemuž ostatně přispěje právě vhodná volba povolání, kam je dobré přihodit pár zdánlivě absurdních voleb (kosmonaut, popelář, žokej, call girl) a dát je do rukou těch nejschopnějších hráčů, ať si s tím poradí. Méně průbojným je naopak dobré dát nějaká solidní povolání (lékař, soudce, vědec apod.). Je teda výhoda, když člověk své hráče zná.
Angri: pro deset hráčů mě přijde OK nechat přežít (zvítězit) poslední 3, což vyjde na cca 5 - 7 kol, podle toho, jak se ti to bude v průběhu hry zdát.
Jinak to Tržiště se špatně rozepisuje na malém prostoru, protože je to málostrukturovaná hra, ideálně pro všechny děti v táboře. Prostě si to představ, že tábor proměníš na ten jarmark, kde instruktoři představují jednotlivé stánkaře a další osoby. Cílem dětí, jako účastníků hry, může být získání nějakých předmětů nebo informací - záleží, jestli to máte zapojené do nějaké celotoáborové hry třeba. Ty mají určité postavy na jarmaku nebo jsou třeba někde skryté v táboře, ale nikdo jim na přímý dotaz neřekne, za kým jít, nebo kde je věc schovaná. Děcka mezi trhovci chodí zcela volně a snaží se nimi navázat rozhovory. Většiná stánků má nějaký zdržovací úkol (poražte mě v dámě, přineste mi 30 šišek na topení v peci, složte písničku), terpve po jeho splnění se s detma začne stánkař bavit o tom, co děti potrebuji. Buď je navede na někoho jiného, nebo jim prozradí indicii k heslu apod. Samozřejmě tohle všechno si člověk musí předem připravit do podrobného scénáře. Vlastně je to prostě takový malý larp... Zkusím malý zjednodušený příklad:
Cílem dětí ve hře je zjistit, jakou barvu mají šejkovy kalhoty.
Pekař - Bude se s dětma bavit, když mu pomůžou upéct housky (musí nosit šišky do pece). Za splněný úkol prozradí, že strážný bere úplatky.
Kejklíř - Za složení básně na zadané téma zaplatí 1 zlaťák.
Písař - za vyluštění šifry prozradí, že heslo na audienci k šejkovi je JETEL.
Strážný - hlídá vchod do stanu, kde leží šejk. Pustí jen toho, kdo zná heslo. Případně za úplatek 1 zlatý.
Tedy jsou dvě cesty jak se dostat k šejkovi splněním dvou úkolů. Děcka půjdou ke strážnému. Musí mu říct, co potřebují. Ten jim řekne, že chce heslo a dál se s nima bavit nebude. Děcka musí obejít stanoviště, zjistit, jaké jsou tam úkoly a jaká je za to "odměna". Postupně tak přijdou na to, co je potřeba udělat, aby dosáhli svého cíle. Samozřejmě tam může být twist, že až se dostanou k šejkovi, zjistí, že ten má jen trenýrky a kaťata jsou v truhle, na které sedí. Jak ho přesvědčit, aby jim je ukázal? Samozřejmě hra musí být mnohem víc rozvětvená, než je naznačeno, aby měla smysl. Snad jsem to trochu líp vysvětlil. Děcka to většinou dost baví, je to náročné na týmovou spolupráci, zvláště když víc oddílů závodí v tom, kdo splní cíl první / splní jich co nejvíc. Ale taky je třeba připravit ten scénář, což také není jednoduché, aby to bylo dostatečně spletité a zároveň se v tom ještě orientovali všichni vedoucí. Na druhou stranu z pohledu hráčů není nutné, aby to bylo zas tak komplexní, jak si někdy člověk v roli organizátora myslí.
Tyhle pocity je samozřejmě po hře dobré ventilovat při reflexi. Hru jsem hrál už mnohokrát, zatím jsem se nesetkal s nějakou vyloženě nežádoucí emocí. Ale předesílám, že většinou byli účastníci kolem 15 let, schopní pracovat se svými pocity. Většinu lidí spíše mrzelo, že se nemohli dále zapojit do hry. Možná by bylo fajn domyslet těm duchům nějakou roli, aby jejich účast neskončila jen dalším poslouchání hry. Nejaké vyřizování meziskupinových vztahů samozřejmě nelze vyloučit, proto je dobré dát si záležet na tom atmosferickém počátku, aby se hráči odpoutali od svých person. Na druhou stranu taky jsem nezažil, že by se někdo tak ponořil do své postavy, že by pak těžce nesl její ztrátu. Většinou ty postavy nejsou příliš detailně definované a není tu zas takový prostor pro zotožnění. Ostatně jsem hru vždy hrál spíše v humorném duchu, čemuž ostatně přispěje právě vhodná volba povolání, kam je dobré přihodit pár zdánlivě absurdních voleb (kosmonaut, popelář, žokej, call girl) a dát je do rukou těch nejschopnějších hráčů, ať si s tím poradí. Méně průbojným je naopak dobré dát nějaká solidní povolání (lékař, soudce, vědec apod.). Je teda výhoda, když člověk své hráče zná.
Angri: pro deset hráčů mě přijde OK nechat přežít (zvítězit) poslední 3, což vyjde na cca 5 - 7 kol, podle toho, jak se ti to bude v průběhu hry zdát.
Jinak to Tržiště se špatně rozepisuje na malém prostoru, protože je to málostrukturovaná hra, ideálně pro všechny děti v táboře. Prostě si to představ, že tábor proměníš na ten jarmark, kde instruktoři představují jednotlivé stánkaře a další osoby. Cílem dětí, jako účastníků hry, může být získání nějakých předmětů nebo informací - záleží, jestli to máte zapojené do nějaké celotoáborové hry třeba. Ty mají určité postavy na jarmaku nebo jsou třeba někde skryté v táboře, ale nikdo jim na přímý dotaz neřekne, za kým jít, nebo kde je věc schovaná. Děcka mezi trhovci chodí zcela volně a snaží se nimi navázat rozhovory. Většiná stánků má nějaký zdržovací úkol (poražte mě v dámě, přineste mi 30 šišek na topení v peci, složte písničku), terpve po jeho splnění se s detma začne stánkař bavit o tom, co děti potrebuji. Buď je navede na někoho jiného, nebo jim prozradí indicii k heslu apod. Samozřejmě tohle všechno si člověk musí předem připravit do podrobného scénáře. Vlastně je to prostě takový malý larp... Zkusím malý zjednodušený příklad:
Cílem dětí ve hře je zjistit, jakou barvu mají šejkovy kalhoty.
Pekař - Bude se s dětma bavit, když mu pomůžou upéct housky (musí nosit šišky do pece). Za splněný úkol prozradí, že strážný bere úplatky.
Kejklíř - Za složení básně na zadané téma zaplatí 1 zlaťák.
Písař - za vyluštění šifry prozradí, že heslo na audienci k šejkovi je JETEL.
Strážný - hlídá vchod do stanu, kde leží šejk. Pustí jen toho, kdo zná heslo. Případně za úplatek 1 zlatý.
Tedy jsou dvě cesty jak se dostat k šejkovi splněním dvou úkolů. Děcka půjdou ke strážnému. Musí mu říct, co potřebují. Ten jim řekne, že chce heslo a dál se s nima bavit nebude. Děcka musí obejít stanoviště, zjistit, jaké jsou tam úkoly a jaká je za to "odměna". Postupně tak přijdou na to, co je potřeba udělat, aby dosáhli svého cíle. Samozřejmě tam může být twist, že až se dostanou k šejkovi, zjistí, že ten má jen trenýrky a kaťata jsou v truhle, na které sedí. Jak ho přesvědčit, aby jim je ukázal? Samozřejmě hra musí být mnohem víc rozvětvená, než je naznačeno, aby měla smysl. Snad jsem to trochu líp vysvětlil. Děcka to většinou dost baví, je to náročné na týmovou spolupráci, zvláště když víc oddílů závodí v tom, kdo splní cíl první / splní jich co nejvíc. Ale taky je třeba připravit ten scénář, což také není jednoduché, aby to bylo dostatečně spletité a zároveň se v tom ještě orientovali všichni vedoucí. Na druhou stranu z pohledu hráčů není nutné, aby to bylo zas tak komplexní, jak si někdy člověk v roli organizátora myslí.