Hledám skupinu

Odeslat odpověď


Odpověď na tuto otázku je nutná pro rozlišení automatizovaných pokusů o registraci.
Smajlíci
:D :) :( :-? 8) :lol: :P :oops: :cry: :roll: ;) :-o :evil: :mad: :-| :clap: :think: :doh: :naughty: :dance: $D :vamp: O-) :eyecrazy: :>;o) :>:o/ :8oO $lol$ $-o :toot: :idea: :arrow? :!: :?:
Zobrazit další smajlíky

BBCode je zapnutý
[img] je vypnutý
[url] je zapnuté
Smajlíci jsou zapnutí

Přehled tématu
   

Rozšířit náhled Přehled tématu: Hledám skupinu

Re: Hledám skupinu

od Markus » 19. 11. 2020, 16:54

Andargere, já tě nesoudím, spíš jsem se ti snažil taktně naznačit, že když sem hodíš postavu, která je od pohledu sebestředný zmrd, a doprovodíš to poznámkou o tom, jak jsi měl zatím smůlu na spoluhráče, co byli "emocionálně vytřesení jedinci, kteří mají tendenci rozebírat hodiny své emoce, pocity, tužby a neuznávají černý humor", tak to... ehm... může leckoho odradit.

Kor když si pak dáš do podpisu:
Nesuď mě, když jsi semnou nehrál. A už vůbec ne, pokud jsi z Brna.
Jinak nemám potřebu kecat ti do hraní. Hodně štěstí s hledáním spoluhráčů.

Re: Hledám skupinu

od Pepa » 19. 11. 2020, 16:14

Andarger píše:Mohu dokázat...
Ale proč bys to dělal? Tohle je RPG Fórum a ne nějaká soudní místnost. Nikomu nic dokazovat nemusíš.
Andarger píše:Příspěvek byl vytvořen, aby zaujmul případnou skupinu, či PJje...
V tom případě musím říci, že mě tvoje příběhy nezaujaly, a (podobně jako ostatní) ti přeji hodně štěstí při hledání spoluhráčů.

Re: Hledám skupinu

od Andarger » 19. 11. 2020, 11:35

Postava byla konzultována s PJjem a celkově schválena po domluvě. Plán byl takový, že postava měla mít dané charakteristické vlastnosti s tím, že se měla postupně adaptovat na skupinu, oblíbit si jí a následně si uvědomit, že jsou jeho přáteli a rodinou, kterou začne chránit a milovat.
Za dobu fungování postavy nevznikl danou postavou žádný konflikt ve skupině, tudíž tvrzení, že jsem rozesral skupinu je zcela milné.
Skupina se rozpadla postupně tím, že poodcházeli ti nejsilnější hráči, kvůli jedinci, jenž neuznával žádná rozhodnutí skupiny a chytal hysterické záchvaty na DC. PJ se ho snažil ve hře udržet, ale nakonec na úkor postupného odcházení hráčů.
Skupina si paradoxně neustále šla po krku. Hrálo se v 8 lidech a celkově došlo k hráčovraždě u 5 postav, což mluví za vše.

Chápu, že postava z prvního Backstory se nehodí do všech příběhů a proto jsem poslal další Backstory na ukázku.
Zjevně jsem ve vás vyvolal pocit, že jsem zlý člověk, který rozhádává skupiny. Mohu dokázat, že tomu tak není a odkázat případného PJje na moje bývalé spoluhráče, kteří potvrdí, že jsem byl tím zdravým jádrem skupiny.

Né nadarmo jsem před tím prvním Backstory psal cituji: „Berte to prosím se značnou rezervou. Postava byla tvořena na lvl 8. Na žádost mohu ihned zaslat další pro bližší posouzení.“

Proto si již nepřeji být nadále souzen a to zejména lidmi z Brna :) a nepřeji si dostávat doporučení, na to co bych měl, neměl hrát.
Tento příspěvek není určen pro to, aby si tu někdo vylil srdce s jeho názorem. Příspěvek byl vytvořen, aby zaujmul případnou skupinu, či PJje...

Jelikož se nyní jevím jako zlý i přes druhé Backstory, dovolím si přidat ještě jedno.
Pro změnu se jedná o zákonně dobrou postavu. Bylo to náročné na hraní, ale dalo se to.
Je to jen pro ukázku, že mohu zahrát cokoliv. První Backstory jsem postnul, jelikož bylo prozatím to nejvypracovanější, které jsem sepsal.

______

Jmenuji se Helga a narodila jsem se v Zirtiasu. Je mi 37 let a celý život prožila ve svém rodném městě. Moji rodiče byli chudí, ale dobří lidé. Můj otec Iginar se živil, jako prodejce bylinek v krámku, jenž byl vytvořen naší rodinou ve spodním patře domu, ve kterém naše rodina žila. Moje matka Vilma byla celý život ženou v domácnosti. Celé dny vařila, uklízela, prala a věšela prádlo. Již od mala jsem se učila všechny obdobné domácí práce. Stala se ze mě zdatná kuchařka a bylinkářka. Od svého otce jsem se učila o bylinách, jejich vlastnostech, vzhledu, místu růstu a potenciálu pro jejich využití. Ve volných dnech, když nebyla práce, chodívala jsem vypomáhat do sirotčince a do lazaretu nemocným a chudým. Nosívala jsem jim čaje a zbytky od zeleninové polévky, kterou jsem se od mé matky naučila vařit opravdu výtečně. Ve městě jsme měli pověst srdečné a laskavé rodiny, která vždy všem pomáhala v nouzi. Dobro se zakořenilo hluboko v mém srdci. Neznala jsem nic krásnějšího, než rozzářené úsměvy chudých a nemocných, když byli obdarováni. Dětská radost byla mnohokrát něčím, co mě hřálo na srdci. Za celý svůj život jsem věděla zásadně jednu věc. Chtěla jsem konat dobro a jen dobro. Pomáhat všem, kteří to potřebují. Pomáhání je něco, co tvoří náš svět krásnějším. A i přes to, že nejen do našeho města, ale i do našeho malého krámku mnohokrát dorazili bytosti s nevybíravým a nevhodným chováním, vždy jsem se snažila zachovat slušnost a láskyplnost. V mých 30ti letech zemřela má matka na zápal plic. Ani ty nejlepší byliny ji nedokázaly zachránit. Měla již od dětství problémy s dechem, a proto se pro ni tato nemoc stala osudnou. Můj otec poslední rok pomalu umíral stářím a tak jsem se o jeho obchod starala já. Je tomu týden co jsem ho nechala pohřbít a dnešním dnem jsem prodala tento dům. Sbalila si všechny byliny, které se mi vešli do batožiny a všechny nezbytné věci na dlouhou cestu. Rozhodla jsem se, že již nebudu trávit čas v tomto městě. Tam kde je mnoho lidí, je i mnoho zla. Chci se vydat do světa, poznat ho a obdivovat krásy přírody. Těším se na to, až budu v lesích houbařit, sbírat čerstvé byliny a vařit si čaje na ohníčku. A i přes to, že je pravdou, že se velmi bojím samoty, jsem odhodlána vyrazit za dobrodružstvím. Nejprve však vyrazím do místního hostince, abych se pokusila nalézt skupinu dobrodruhů, jenž by mě mohla doprovodit na nějaké krásné místo, kde se možná jednoho dne usadím dále od lidí. Přecijen je svět nebezpečným místem a putování krajinou bude ve větším počtu bezpečnější.
Když mi bylo 13 let, chodívala jsem s tatínkem do lesa na houby a na byliny. Jednoho dne jsem se však zatoulala. Nebyla jsem vzdálená moc, stále na doslech tatínkova volání, ale v ten moment se stalo něco nečekaného. Z poza stromu na mě vyběhlo lišče. Celkem menší, než dospělá liška. Byla na něm však jedna zásadní zvláštnost. Bylo zelené. Nejen přírodně zelené, ale ostře a světle. Chvilku jsem se cítila zděšeně, ale lišče působilo roztomile až přátelsky. Přikrčila jsem se k zemi a natáhla ruku. Lišče jako na pokyn začalo přicházet ke mně. V momentě, kdy jsem se jej dotkla na hlavě, zmizelo. Zkrátka z ničeho nic bylo pryč. Jediné co po něm zůstalo na místě, byl zelený kámen ve tvaru liščího čumáčku. Vzala jsem si jej domů s tím, že si jej nechám na památku. Když jsem si s ním té noci hrála, předtím, než jsem šla spát, spadl mi z ruky na mou hruď a spojil se semnou. Mezi prsy mám zelený liščí čumáček již 24 let. A od doby co jej mám, cítím některé silnější pudy.
Rodiče mi vyprávěli, že po mém narození, mě přišla navštívit stará žena, jenž byla v Zitriasu vždy mnohými nenáviděná za magii, kterou se pokoušela praktikovat. Potkala má rodiče, když mě nesli ukázat babičce jenž žila nedaleko. Jako dar mi dala svoji pasteveckou hůl. Nosím ji dodnes. Je to poměrně hezká hůl, jen onehdá byla pravděpodobně prokletá, nebo začarovaná. Prý, když jsem ji svojí malou, dětskou ručkou stiskla, zazářila jsem se spolu s ní varvou ohně. Když jsem však byla starší, otec na mě naléhal, ať svůj talent ohnivé magie rozvíjím. Snažila jsem se velmi usilovně. Nikdy jsem však neměla k ohnivé magii sklon ani nadání. Skutečně mě možná tohoto druhu magie zbavila právě ta pomatená babizna...
Znaky: Zákonné dobro, liščí čumáček mezi cyckami, Dosti chlupaté nohy, hlučnost a chaotičnost, Přehnaná touha se zavděčit a lísat se k někomu.

Liščí čumáček mezi cyckami a dosti chlupaté nohy - Na požadavek PJje. Já s tím neměl problém...

Doufám, že už přehnaně kritičtí obyvatelé opida pochopí, že nejsem prevít...

Re: Hledám skupinu

od Markus » 19. 11. 2020, 10:45

Zákonně zlá postava, která chronicky lže, společníky považuje za imbecily a chce je zabít a přivlastnit si veškeré zásluhy asi nebude mezi spoluhráči oblíbená. Takže pokud ses setkal s konfliktem ve družině a nějak jste si se spoluhráči nerozuměli, dost možná za to můžeš ty.

S tímhle nastavením bych doporučoval hrát spíš nějaké "příběhové" hry, ve kterých postavy hrajou v oddělených scénách nebo dokonce proti sobě. Ale do družinové hry jako DnD se tohle krutě nehodí, akorát tím rozesereš skupinu... což se ti zjevně asi stalo.

EDIT: Tady jsme na to téma měli stručné povídání, zhruba od tohohle příspěvku.

Re: Hledám skupinu

od Fritzs » 19. 11. 2020, 10:31

Upřímně nevím jak by mohl psychopat z prvního backstory dlouhodobě fungovat v rámci klasické hry. Ale má li to být krátká hra, kde se počítá s tím, že hráči si jdou po krku, proč ne.

Re: Hledám skupinu

od Andarger » 19. 11. 2020, 10:24

Fritzs píše: 19. 11. 2020, 07:07 Tak to jsou přísné požadavky. Hodně štěstí, budeš ho potřeboat.
Snad né až tak. V podstatě nechci hrát s ubrečenými dětmi. Časově se přizpůsobím, a nevadí mi v podstatě nic kromě hysterických dětí. To by mohlo vyjít ne?

Nahodím ještě jedno Backstory pro menší stres.

Pokud má někdo fleka bez brečících dětí, určitě mi neváhejte napsat. Jsem zábavný realista, nikoliv škarohlíd :wink:

______

Narodil jsem se ani nevím kde. Rodiče jsem nikdy nepoznal. Vždy jsem sice doufal, že mě opustili jen nešťastnou náhodou, nebo že se jim něco přihodilo, ale podle toho, kde mě našel muž, jenž se o mě začal starat, vše nasvědčovalo tomu, že se mě sprostě zbavily.
První vzpomínky mám na den, kdy jsem ležel před polorozpadlou chatrčí, nacházející se na pobřeží jižně od Orlího Hnízda. Svítilo slunce a vše se jevilo zářivě. První tvor, kterého jsem uviděl, na rozdíl ode mě neměl srst. Byl celý holý a tmavý. Až nepříjemně tmavý. Instinktivně sem se dal na útěk, ale netrval ani pár sekund. Jeho tmavá ruka mě popadla za kůži za krkem a vlekl mě do chatrče. Nikdy nezapomenu na první slova, která jsem slyšel. „Kam zdrháš hajzle! Já tě nesežeru!“
V chatrči mě hodil do kouta a chvíli mě pozoroval s mladší pohlednou ženou světlejší pleti.
„Co s ním uděláš? Prodáš ho?“ zeptala se. „Je to Khajjitiit! Neprodám ho. Může se nám hodit…“
Několik dní mě krmili. Většinou zbytky jídla, které nedojedli a rybami, kterých měli požehnaně. Když sem se naučil lidskou řeč, vyprávěl mi můj nový otec, že mě našel ve stoce Orlího Hnízda celého promočeného a od sraček. Smrděl sem prý tak, že do mě ani nechtěl kopnout, ale že mu to přeci jen nedalo, tak do mě kopnul. A i přes to, jak jsem byl zubožený a obalený hovny obyvatel Orlího hnízda jsem zavrčel. Vyprávěl mi, že jen proto si mě vzal. Kdybych prý pískl, jako podsvinče, šlápl by mi na krk.
S postupem času jsem rostl a nabíral na síle. Můj nový otec mi dával jeden úkol za druhým. Né proto, že by mě chtěl něco naučit, ale proto, že byl líný jak veš a jeho nejoblíbenější prací bylo hlídání lahve s pálenkou.
Proto, aby však uživil sebe i jeho drahou ženu, musel pracovat. Vždy o sobě sice prohlašoval, že je počestný rybář, ale pravda byla zcela odlišná. I přes to, že žil ve staré polorozpadlé chýši, měl v ní ukrytou místnost v podzemí. V té se od lidí, hobitů, kořalky, zbraní, magických formulí, tabáku a kouzelných hub vystřídalo snad všechno, s čím se běžně neobchodovalo. Často zmizel i na několik měsíců na plavbu. Vždy prý na ryby. Jen někdy ty ryby měli na rukou okovy, které cinkaly, tak jak to umí jen kov.
S mým růstem začala být chýše těsnější a těsnější. Čas sem trávil raději venku a do chýše jsem se uchýlil, až když začalo opravdu nesnesitelně pršet. Neměl jsem rád promáčenou srst. Čas jsem si krátil sekáním dřeva. Práce to byla náročná, ale bavilo mě pracovat se sekerou.
Po několika letech se žena, jenž obývala s mým tmavým otcem chatrč začala zakulacovat. Byla týden od týdne větší. Až do doby, kdy se jim narodilo dítě. Bylo to malé a slizké. Na pohled něco odporného. Nerozuměl jsem tomu, jak je možné, že se něco tak holého a lepkavého může změnit v člověka schopného řeči, natož pak boje. S novým potomkem bylo místa ještě méně. Chlastání mého otce mu měnilo nálady tak, že se postupně stával nevyzpytatelným. A jeho žena? Její protivný pohled mě děsí dodnes. Bylo na čase odejít.
Za své mládí jsem procestoval všechna města na jihovýchodě Azgadu. Ani ne proto, že by mě to bavilo, ale obvykle proto, že jsem se nepohodl s gardou, obyvateli města, nebo se nešlechetně porval v krčmách a pochybných nálevnách. Pro přežití bylo nezbytné získat jídlo, ale když mi ho neměl kdo dát, začal jsem ho krást. Nejednou mě chytili a nejednou jsem za to dostal rány. Mojí tvář i přes srst zdobí několik viditelných jizev. Jedna přes pravé oko, jedna na straně hlavy nad uchem a jedna přes ret. Rychle jsem začal chápat, že krádeže nejsou pro mě. Jako zloděj bych se neuplatnil. Jelikož jsem ale věděl, jaké zboží má jakou cenu od svého nevlastního otce, začal jsem pomáhat otrokářům a to nejen s otroky. Jelikož jsem měl síly za dva, postupně si mě oblíbili a naverbovaly mě na loď. Sice nemám vodu v lásce, ale za roky dětství na pláži bylo nevyhnutelné naučit se plavat. A to byla nezbytná zkušenost pro to, stát se pirátem.
Život se začal měnit. Začal sem bohatnout, jíst více a s tím přibírat na váze. Nejen posádka lodi, ale i kapitán si mě vážili díky mojí síle. Ale nebylo to to, co jsem chtěl dělat. Život na moři nebyl směr, kterým sem se chtěl vydat. Byla to pouze zkušenost.
Po dvou letech jsem se rozhodl, že se vydám do města, pořídím si dům za vydělané peníze a začnu nový život. Zamířil sem do WestShieldu, kde jsem se chtěl usadit. Prošel jsem si každý kout města, abych se s ním dostatečně seznámil a rozhodl se, že se stane mým domovem. Koupil sem si malý, ale útulný domek na krásném místě téměř v centru Westshieldu. Žil sem klidným životem, seznámil se s několika Khajjitkami a začal se zaučovat jako kovář. Práce v kovárně mě bavila, ale nevydržel jsem u ní déle, než týden. Kovář začal chrchlat, jako stoletá kobyla a do pár dní zemřel. Přišla morová nákaza…
Ve Westshieldské krčmě, kam jsem chodíval po večerech, jsem se seznámil s několika zajímavými lidmi, několika hobbity, dvěma neustále ožralými trpaslíky a dokonce s temným elfem, který byl asi ten nejsprostší elf v celém Azgadu. Jedné noci k našemu stolu došel temně oděný muž a nabídl nám přivýdělek. Prý slušné peníze za málo práce. Bylo mi divné, proč všichni zírají do stolu, nemluví, nebo se potichu a nenápadně vytrácejí od stolu. Každopádně posilněn pivem a medovinou, rozhodl jsem se, že se s mužem vydám za rychlým výdělkem. Kolíbavou cestou mě dovedl do domu, který nebyl nijak výjimečný. Hned po průchodu dveřmi mě někdo chytil provazem za krk a začal mě tahat k zemi. Obrali mě tehdy o docela dost peněz a dali mi několik slušných kopanců. Celkem to byly 4 muži. Hned jak se dali na útěk, vstal sem a snažil se je dohnat. Utíkaly směrem, odkud vedla jen jedna cesta, kterou by se vydali, kdyby nechtěli WestShield opustit a jelikož jsem město znal, věděl sem kudy nadběhnout a kde se schovat proto, abych viděl, kam budou pokračovat. Poté, co zaběhli do jednoho z městských domů, připlížil jsem se k oknu a nahlédl, kdo se uvnitř skrývá. Prohlédl jsem si všechny 4 muže. Jednoho z nich jsem dokonce poznal. Vídal jsem ho v krčmě občas vysedávat. Schoval sem se mezi bordel v uličce za vykřičeným domem nedaleko a čekal, zdali někdo vyjde ven. 2 muži odešli po několika minutá a 3. je následoval chvíli po nich. Využil sem toho, že ještě nevyšlo slunce a byla tichá noc. Připlížil sem se k dveřím a zkusil vzít za kliku. „Výborně! Ti ubožáci nechali otevřeno!“ neváhal sem ani vteřinu a vlezl dovnitř. Našel sem tu chcankami zapáchající záludnou bestii válet se v pelechu, jak vyvrženou oliheň. Od krbu jsem popadl pohrabáč a zasekl jsem mu ho do hlavy. První rána ho však nezabila. Dal sem mu jich dalších asi dvanáct… Spíše ale patnáct. Nebudu lhát, byl to nádherný pocit. V teplé krvi, která ulpěla na mé srsti, jsem si našel zálibu. Záhy mi však došlo, že jsem udělal chybu. Měl sem se ho zeptat, před tím, než jsem mu z mozku udělal tekutinu na to, kde najdu ty ostatní. Chytrý jsem nikdy moc nebyl. Ale pořád mi zbýval ten, kterého jsem již několikrát zahlédl v krčmě.
Další den jsem šel do krčmy vyzbrojen nožem a vyprávěl přátelům, jak mě okradli. To, jak jsem ubil jednoho z nich jsem však z příběhu vynechal. Přeci jen jsem je ještě neznal tak dobře. Elf se mi vysmál, že jsem troska, a že by mě přelstila i chcanka z trolla. Nic moudřejšího jsem od něj ani nečekal.
Následující dva dny se v krčmě nikdo neobjevil. Den poté však jeden ze zlodějů dorazil. Dost často na mě zamířil jeho pohled. Bylo mi jasné proč, ale dělal jsem, jako bych ho neviděl. Když se měl k odchodu, tváři sem se, že už mám dost a vyrazil jsem za ním. Z dálky jsem ho pozoroval. Když jsem zjistil, kde bydlí, počkal jsem snad hodinu, než zhasne svíčka a bude zřejmé, že se uložil ke spánku. Dveře však byly zamčené. Obešel sem jeho dům. Štěstí mi přálo. Byla horká noc a okna byla dokořán. Nebyl sem mistr plížení, a vzhledem k mojí velikosti jsem byl rád, že jsem se dovnitř nasoukal. Když jsem stál bezpečně uvnitř na nohou, zaslechl jsem blížící se kroky. Jen jsem poskočil za otevřené dveře světnice a když vešel dovnitř, chytl jsem ho zezadu a přiložil mu nůž na krk.
„Kde najdu ty zbylé dva co mě okradli?“ „Prosím, nezabíjej mě! Nemohu za to! Dělal sem co mi přikázali!“ Zatnul sem do něj drápy tak hluboko, až z něj začala proudem řičet krev. „Kde?!?“ Informace se z něj začali sypat, jako mouka z pytle. Když jsem věděl vše, co jsem chtěl, rozpáral jsem ho tím malým žabikuchem k nepoznání.
Následujícího rána jsem si šel pro tabák do dýmky k bylinkářce. V centru města jsem zahlédl ty dva šupáky, jak se baví s dvěma gardisty. Vypadali naléhavě, až prosebně. Věděl sem, že se schyluje k mému zatčení. Rychle jsem si koupil tabák a místo domů, nebo do krčmy, vyrazil sem tam, kde by nikdo Khajjitiita nehledal. Do stoky… Celý den jsem prostál. Bál sem se se dotknout stěn, abych nechytl mor. Nákaza už zahalila téměř celé město a mrtvých denně přibývalo.
Do noci mě nikdo nenašel. Vyplížil sem se a šel si pro další pomstu. Věděl sem, že jsem hledaný, tak jsem se snažil jednat co nejrychleji. Štěstí i tuto noc stálo při mně a oba mé cíle byly ve svých domovech. Prvního jsem umlátil holýma rukama. Druhý mě však zaskočil. Měl doma ženu a dceru. Kdyby té osudné noci, nezačala vřískat jak na lesy, její život bych ušetřil. Zabít to malé batole jsem však nedokázal. Raději jsem zardousil matku s otcem a urychleně začal opouštět město. Stráže na bráně si mě všimli, ale až když jsem měl slušný náskok. Začal sem utíkat ze všech sil do lesa západně od Westshieldu. Nevím, co bylo důvodem, že mě nikdo nezkoušel chytit usilovněji. Možná to, že gardisté měli upito a byli líní a pohodlní na to, aby běželi do lesa, možná to, že ti zloději byly známí svými nekalými činy v okolí, každopádně nyní jsem vrah. Východ Azgadu je my nyní alespoň částečně zapovězen. Proto se vydávám na západ. Po několikadenní cestě skrz les jsem se dostal k řece. Na přebrození byla široká, tak jsem se vydal k jihu s tím, že narazím na moře a půjdu po pláži. Další den jsem však narazil na most. Překročil jsem řeku a pokračoval na západ.
V cestě mám znovu les… A nejen les… Mám hlad, žízeň, jsem nasraný, promáčený, nemám dům, a začínají mě bolet nohy… Hodilo by se pivo…

Re: Hledám skupinu

od Fritzs » 19. 11. 2020, 10:15

Andarger píše: 19. 11. 2020, 01:51 Záměr: Nakoupit vše potřebné, najít skupinu naivních imbecilů, dosáhnout velkolepého cíle, všechny zabít a přivlastnit si veškeré zásluhy
Přesvědčení: Zákonné zlo
Charakterové vlastnosti: Chronické lhaní a mazání medu kolem úst, naprosté vnitřní pohrdání životem ostatních, neuznávání jakéhokoliv zákona, vrozená chuť škodit, ubližovat a obírat ostatní. Velmi si rovněž libuje, když okrade chudé a slabé. Baví ho to více, než brát bohatým.
Obrázek

Re: Hledám skupinu

od Fritzs » 19. 11. 2020, 07:07

Tak to jsou přísné požadavky. Hodně štěstí, budeš ho potřeboat.

Hledám skupinu

od Andarger » 19. 11. 2020, 01:51

Zdravím, je mi 28 let a mám zkušenosti s DRD / D&D5e a světy s vlastními pravidly. Celkově mám nahráno 8 příběhů s různými postavami (několik let - osobní hraní, textová forma, Roll20). Hledám skupinu, která je v hraní pokročilá, ucelená, věnující se RP, bez zbytečného vtěsnávání OC a hádek. Skupinu, která neřeší 5 hodin emoce jednotlivců, jako na terapii při rozhodování o tom, kam se budou budoucí kroky skupiny ubírat. Rovněž hledám PJe, jehož svět bude rozmanitý, pestrý a bez střelných zbraní typu křesadlovky a podobných nesmyslů.

Jsem ukázněný a schopný hráč, který nehodlá ztrácet dny hraní se skupinou, která spíše potřebuje vyslechnout, než hrát DrD. Uvědomuji si, že hra má bavit nejen hráče, ale i PJe a pro méně komplikací je nezbytné držet skupinu ucelenou a pohromadě.

Kdo jsem: Hráč - 28 let, praxe několik let
Koho hledám: PJe, případně celou skupinu. Upřednostňuji začínající příběh, ale není podmínkou. Rád začínám, jako totální nuzák od bláta s klacíkem v ruce. Věk 18+-, ale čím starší, tím lépe. Nemám problém s nováčky.
Koho nehledám: Emocionálně vytřesené jedince, kteří mají tendenci rozebírat hodiny své emoce, pocity, tužby a neuznávají černý humor. Nehledám hádavce, paličáky a hysterky. Pokud se ve tvém příběhu stává, že skupina demokraticky hlasuje, kterým směrem půjde, 1 je proti zbytku, postaví si pak hlavu a nic a to včetně vstřícných kroků PJe ho nepřesvědčí a kazí tím hru celé skupině, nepiš mi. S takovým člověkem hrát nemohu.
Termíny kdy mohu hrát: Jakákoliv 1 noc, nebo den v týdnu
Kde hrát: Roll20 - případně jiný, podobný systém.
KONTAKT: andargerdoriney@seznam.cz / SET47#0396 - Následná domluva - TS / DC - jiné programy není problém...
Aktuálně bydlím v Liverpoolu a mám jen britské tel. č.

Na ukázku posílám Backstory mojí poslední postavy. Postava byla zlého přesvědčení, ale každá z mých postav byla prozatím odlišná. Berte to prosím se značnou rezervou. Postava byla tvořena na lvl 8. Na žádost mohu ihned zaslat další pro bližší posouzení.
_______________________
„Dobrá tedy, chceš vědět, kdo jsem a proč ti tak ubližuji? Je pravda, že v pravé poledne je v Aldidanu nesnesitelné vedro, tak proč si v tvém domě neudělat pohodlí předtím, než tě začnu trýznivě mučit a nepromluvit si. Povyprávím ti tedy svůj příběh a ty na oplátku nebudeš vyřvávat, jako když jsem tě svazoval. Platí? “
Toretan na pokývnutí vyndal roubík své oběti z úst, nalil si do poháru trochu bylinného čaje, napil se a posadil se opačně na židli před svoji novou hračku.
„Začalo to v tomhle městě. Narodil jsem se dvěma na místní poměry bohatým rodičům. Můj otec vlastnil pajz u přístavu a i přes nízké ceny to slušně sypalo. S jídlem a pitím jsme nemuseli šetřit tak, jako většina. Moje matka se starala o dokumenty a administrativu města. Měli jsme tedy slušné zázemí i postavení. Rodiče byly i přes to spořivý. Otec pravidelně každý měsíc nadbytečný zisk měnil v Grand Bazaru na drahé kovy. Lépe se uskladňovaly. Když mi bylo 15 let, měl jsem i dívku. Kočka s tím nejroztomilejším výrazem v jejím věku. Když jí místní viděli procházet, oči jim na ní zůstávali viset, jako kdyby viděli z nebe padat draka. Byla úchvatná. Jako dítě lpěli moji rodiče na tom, abych byl vzdělán. Nerozuměl jsem tomu proč se mám vzdělávat, když naše rasa ani nemá magický potenciál, ale když mě poslali k místnímu alchymistovi do učení, změnil jsem názor. Začali mě fascinovat jedy. Jejich možnosti jsou velkolepé. Není nad to někomu něco nenápadně nasypat do pití, následně sedět u stolu při večeři a pozorovat, jak se začíná dusit, následně padne xichtem do nějaké bezvýznamné mrvy, ošplíchne děvečku bohatších poměrů kejdou ze své misky, ta se dívá pohledem, probůh ty jsi mi ušpinil mé překrásné šaty, ostatní se začínají zvedat a panikaří, někteří si zoufale cpou prsty do krku a snaží se vyvrátit, co si nacpali do svých bezedných chřtánů a přitom stačí jen sedět, tvářit se překvapeně a předstírat, že nemáš nejmenší tušení o tom, co se to právě přihodilo. “
„Jednoho večera když jsem seděl ve svém pokoji a dočítal si knihu o jedech již asi po desáté, uvědomil jsem si, že nechci zbytek života trávit tím, že budu číst knihy, v dospělosti dělat stále dokola to o čem jsem četl a pak zemřít stářím. Cítil jsem v sobě větší ambice. Cítil jsem hluboko v sobě, sílu, která mnou prostupovala, a uvědomil jsem si, že nás, inteligentní bytosti svazuje v postupu na vrchol soubor pravidel, který dodržují téměř všichni i přes to, že jim to nabízí jen relativní bezpečí. Chvíli jsem nad tím přemýšlel a uvědomil si, že vlastně žádné zákony neexistují. Je to jen výmysl někoho kdo chce kontrolovat bytosti, které nechtějí jednat podle stejných vzorců. Uvědomil jsem si, že tak jednáme všichni bez výjimky. Ráno vstaneme, vysereme se, děláme to, co se od nás čeká, jdeme spát a tak stále dokola s vidinou pár dní v měsíci, kdy můžeme svojí denní rutinu vyměnit za trochu času, který prohýříme tak, abychom co nejvíce vytěsnili z hlavy myšlenku na to, že žijeme v kolečku. Z šuplete mého stolku jsem vytáhl nožík, který mi otec věnoval k desátému roku mého života. Můj otec byl v té době zrovna pro peníze do pajzlu a doma byla jen matka. Začal jsem do stolu ťukat prstem a zároveň jsem do něj dloubal nožem. Tento zvuk pochopitelně přilákal moji matku. Co to děláš? Zeptala se. Nevěnoval jsem jí ani vteřinku pozornosti a dále pokračoval v dloubání do stolu bez jakékoliv změny v tváři. Po několika dalších stupidních otázkách od: Myslíš, že je to normální, chceš ten stůl zničit, myslíš si, že peníze rostou na stromě jí to přeci jen nedalo a přišla blíž. Hbitě jsem ji uchopil za hlavu a bodl jí nůž do oka tak hluboko, že jsem cítil, jak prorážím celé oko až do mozku. Přiznám se, že jsem tehdy ještě neměl moc zkušeností s anatomií a nůž jsem z ní vytáhnul až na podruhé. Jelikož jsem věděl, že se můj laskavý otec vrátí každou chvíli, postavil jsem se do kouta za dveřmi a čekal. Ten hajzl si toho večera jistě musel dát pivo, protože mu to docela trvalo, než se vrátil. Hned jak přišel dveřmi, vrhl jsem se na něj jako zvíře a podřezal mu krk. Toho večera jsem pobral vše, co mělo v domě hodnotu a že toho nebylo málo. Moje první kroky směřovali rovnou k alchymistovi. Věděl jsem, že ten starý ostrovan má problémy se spánkem a že když večer usne, neprobudí jej ani lesní roh. Svůj hluboký spánek navíc každý večer jakožto správný hypochondr podporoval medovinou a čaji na spaní. A jelikož je v Aldidanu neustále vedro, měl pochopitelně otevřená okna. Neváhal jsem, skočil dovnitř, došel k jeho loži a podřezal jej. Následně jsem pobral flakony se všemi jedy, které měl. Pro mé další plány byly zcela nezbytné. Zejména Abuiil, který dokáže oběť paralyzovat. Od alchymisty jsem vyrazil rovnou ke své přítelkyni. Chystali se zrovna dělat večeři, jelikož se vraceli později z práce. Po zaklepání jsem se smutným výrazem matce mojí přítelkyně sdělil, že se naši doma hádají kvůli penězům a zdali bych nemohl noc přečkat u nich. S úsměvem mě přijala a jako vděčný a slušný Khajiiteu jsem se nabídl, zdali jim mohu na oplátku alespoň pomoci s přípravou večeře. Jelikož mě nikdo ani náznakem nepovažoval za hrozbu, nebo ohrožení, přišla příležitost, kdy se nikdo nedíval a já nalil do té sračky, co smrděla, jako vyvařené rybí hlavy Abuiil. Před večeří jsem se omluvil, že si ještě potřebuji odskočit a když jsem se po několika minutách vrátil, váleli se již v paralýze všichni pod stolem. Neváhal jsem ani vteřinu, stáhl si kalhoty a začal se před zraky paralyzovaných rodičů ukájet na jejich dcerce. Těsně před vyvrcholením jsem ho vytáhl a zcákal její matku. Bylo to velkolepé. Ani se neušklíbla. Poté co bylo moje dílo dokonáno, podřízl jsem jim hrdla, prošel jejich dům a pobral jejich skromné finance a cennější majetek a vyrazil k přístavu. V té době byl svět ještě v podstatě klidný a sehnat loď, která by plula s rozbřeskem do Azgadu netrvalo ani pár minut.“
„Když jsem dorazil do Azgadu, našel jsem si na pár nocí nocleh a začal se seznamovat s městem Westshild. Po pár dnech jsem narazil na knajpu, ve které se scházela ta nejhorší sebranka města. Většinou tam sedávali ti stejní ochlasti. Temný elf, který neznal slušného slova, několik stupidních trpaslíků, kteří dokola omílali to samé, o chlupatých trpaslicích pivu a kartách, jeden nobeshan, který se neustále chvástal tím, za jak dobré peníze pořídil jakousi barabiznu a pár obyčejných mužů, které běžně mohl člověk v knajpě nevalné pověsti potkat. I přes to, že se mi tohle prostředí hnusilo, bylo to vhodné místo pro nalezení skupiny hloupých a naivních dobrodruhů, kteří by mohli být pod vidinou nemalé kořisti vhodným nástrojem pro její získání. “
„Při flákání v přístavu jsem zaslechl, že se pravidelně vozí nemalá zásoba zlata z Azgadu na sluneční ostrovy. Termín se blížil a já věděl, jaká to bude loď. Potřeboval jsem jen sehnat dostatek lidí a dostat je na tu loď. “
„Všechno mi hrálo do karet. Hned dalšího dne se v hospodě ukázala sebranka, jakou jsem potřebovat. 2 úplně blbý válečníci, 2 kouzelníci, jeden bard a jeden pokoutný lapka. Věděl jsem, že mám-li se dostatečně obohatit, musím jednat. Poté co si objednali již druhé pivo a vznikla mezi nimi chvilka, kdy by se o ničem nebavili, přistoupil jsem k jejich stol a pravil. Promiňte přátelé, jmenuji se Arigon a vím o způsobu, jak získat nemalé množství peněz a zlata. Každý z vás by si přišel na jmění v hodnotě několika stovek solarů. Zprvu jsem se nesetkal s velkým úspěchem. Válečníci na mě začali pokřikovat, že mi utrhají končetiny a nacpou mi je do různých otvorů a ti magičtí šarlatáni začali zpochybňovat vše co je nelegální ještě předtím, než sem jim stačil vůbec říci, co mám na srdci. Zastal se mě však lapka s tím, že možná mám něco, co by si měli alespoň poslechnout. Bard se nevyjadřoval. Hrál na jakýsi nástroj melodii, která mi drásala uši natolik, že jsem měl chuť jej na místě zabít. Poté co souhlasili s tím, že jim mohu říci, jakým způsobem by se dalo vydělat si, Začal jsem jim pomalu a jasně vysvětlovat co se má stát. Snažil jsem se netlačit na pilu a jen pomaličku našlapoval a naznačoval. Řekl jsem jim i několik lží. Všichni mi však věřili. Nezpochybňovali to, jelikož nikdo by nečekal, že si dovolí tak lišácky lhát malé kotě dvěma válečníkům. Řekl jsem jim, že loď, která bude převážet zlato je loď císařských, kteří financují válku dvou znepřátelených rodů v zámoří. A že jejich válka spočívá zejména ve vypalování a pustošení vesnic plných nevinných. Tím, že bychom jim sebrali zlato, bychom nejen pomohli chudým a bezmocným, ale i bychom si přišli na slušný peníz. Rovněž jsem jim řekl, že jim nechám dostatek prostoru na rozmyšlenou a že je stejně nejisté, zdali by se mi povedlo je vůbec na loď dostat. Po konverzaci jsem jim řekl, že budou-li chtít se této operace účastnit, že budu ještě v následujících dvou dnech v této knajpě a že mě zde mohou zastihnout. Po dvou dnech se dovalili v čele s válečníky, kteří na mě hned mávli při vstupu, abych naklusal. Tak kladné reakce jsem nečekal. Mluvili o tom téměř, jako o jejich vlastním nápadu. Byly z té myšlenky až natěšení a bylo zcela evidentní, že ten plán berou za svůj. Stačilo tedy už jen jediné. Přemluvit je, aby byly těsně před vyplutím lodě připravení v přístavu. Obratem jsem ještě koupil 10 lahví dobrého rumu, do 9 nalil Abuiil a označil je žlutou tečkou z vosku. Tu bez jedu jsem označil oranžovou tečkou “
„V den vyplutí se celá sebranka blbců sešla v přístavu. Loď vyplouvala s rozedněním tak ještě za roušky tmy jsme došli k lodi a já začal vyjednávat s kapitánem, zdali nás mohou vzít na palubu. Nepomohlo ani tvrzení, že máme ve Westshieldu problém a právě proto potřebujeme loď, která odplouvá jako první. Byl striktní a nesmlouvavý, ale stejně jako u všech nakonec převládla chamtivost. Za 12 solarů byl ochoten nás vzít s tím, že nás nebude krmit ani se o nás starat. Souhlasil jsem a dal mu 12 solarů, což byly veškeré moje úspory. Byly jsme upozornění, že když se jen přiblížíme k vstupu do podpalubí, hodí nás bez milosti rybám. Posádce jsem sdělil, že po přeplutí úseku s šarkány musí zaútočit a popravit jich co nejvíce. Vhodná se na to jevila noc, jelikož nás po té době již nepovažovali za hrozbu. Původně jsem zamýšlel, že otrávím sudy s vodou, ale nechtěl jsem, aby mě skupina podezírala, až budu trávit je. Té noci jsme vzali mnoho životů. Začal jsem podřezáváním spících na palubě, druhý lapka se postaral o hlídkující a kouzelníci pomocí magie zajistili, aby v podpalubí byly všichni jako zamrzlý v čase. Zkrátka se to den před doplutím na sluneční ostrovy povedlo. Obrovskou výhodou bylo i to, že na lodi se nacházel malý člun. Přemluvil jsem skupinu, abychom s lodí připluli k pevnině dále od města a člunem svozili zlato na pláž, kde zatím budou válečníci hlídat. Oni se úkolu zhostili s radostí, jelikož nemuseli nic dělat a jen sledovali, jak se jim vozí zlato. Byly to pošetilci. Mysleli si, že to dokázali sami a už spřádali plány na to, jak zjistit jaká další loď poveze zlato. Nechal jsem ty dvě chytré hlavičky uvažovat. Každá myšlenka, která zaplňovala jejich malou mysl, je znavovala tak, že přestávali být podezíravý. Po několika hodinách pendlování s člunem mezi pevninou a lodí a soustavným nošením, taháním, nakládáním a vykládáním jsme byli na pláži. Válečníci měli pochopitelně již narvané kapsy a pytle, ale byl to velmi příhodný okamžik na poslední maličkost. Přátelé, vyšlo nám to! Nezažil jsem příhodnějšího okamžiku pro přípitek a začal jsem z batohu tahat láhve s rumem. Sobě jsem nechal tu s oranžovým označením, otevřel ji, zvedl ji nad hlavu a zvolal. Na ty nejchytřejší válečníky, kouzelníky a hrdiny všech dob a pořádně jsem se napil. Jeden z kouzelníků sice chvilku nechápavě sledoval žlutou tečku s voskem, ale když viděl, jak jeho kolegové v poklidu začali lemtat, rozhodl se, že přeci jen trochu ochutná. Pánové, můžete na sebe býti hrdí. Nejen, že jste získaly velké jmění, ale pomohli jste velkému množství osob, které by přišli o své životy. Válečníci se na sebe podívali a již bylo zřejmé, že není vše v pořádku. Postupně se všichni složili k zemi a bylo zřejmé, že teprve nyní začne ten pravý problém. Já idiot nevzal lopatu. “
„Nebudu to dále protahovat. Zbytek noci jsem strávil tím, že jsem zahrabával mrtvoly do písku a zlato přemisťoval zhruba půl kilometru daleko, aby až někdo najde loď a bude slídit kolem, nezjistil, že u mrtvol je docela slušná kopička zlata. Poslední várku jsem již nenesl do skrýše pod palmou, ale vyrazil jsem rovnou do Aldidanu. Aby mě nikdo nepoznal, zahodil sem většinu oblečení a hned na začátku Aldidanu jsem s jedním vandrákem vyměnil za pár mincí jeho vandrácké hadry a ukryl se tady na kraji městských hradeb v keři před tvým domem. 2 dny jsem pozoroval, kde bydlí kolik lidí, a zjistil jsem, že ty tu bydlíš sám. “
Toretan vstal ze židle, došel k oběti, nasadil mu roubík a znovu se došel posadit.
„Proto jsem vlezl do tvého domu. Původně jsem měl v plánu, že ti postupně odřežu oční víčka, jazyk, prsty a zkrátka tě utrápím k smrti, ale jelikož si celou dobu neprotestoval, možná tě ušetřím zbytečných muk a jednoduše tě zabiju. Vezmu si tvé oblečení, vyberu si vhodné jméno pro svoji novou identitu, směním postupně zlato v Grand Bazaru za to nejlepší vybavení, které si budu moci dovolit a začnu putovat na sever do hor. Rád bych navštívil Elfí ostrovy. Sice tam nesmí nikdo, kdo není elf, ale kdo ví… Možná se jednou dokážu přestrojit i za elfa. Nicméně nyní mě čeká několik náročných dní. Budu sem muset postupně nanosit všechno zlato, Ty ingoty, které jsou označeny, budu muset pravděpodobně zbavit značek před jejich prodejem a zároveň musím být opatrný, aby mě nikdo nepoznal, nepodezíral a nepotkal mě na místě, kde je všechno to zlato ukryté. Před tím, než tě zabiju, mohl bys mi ještě pomoci s volbou nového jména. Co říkáš na Dorgrena? Nebo snad Dorien? Ne? Tak co Lukrecius? Lukrecius se ti líbí? Dobrá tedy. Rozluč se se svým životem. “
Toretan vstal, došel ke své oběti, vytáhl nůž a bodl mu jej do krku.
„Je čas vyrazit nakupovat. Až budu mít vše potřebné, nebude již majetek něčím, proč budu muset hledat další skupinu. Abych se ale nenudil, nebylo by od věci nějakou skupinu najít a přidat se k ní. Pozabíjet je mohu kdykoliv. Možná narazím na sebranku, která najde ztracené město, ve kterém bych si mohl udělat vlastní harém, nebo město v hoře. Nevadilo by mi mít horu plnou zlata a koček. Možná bych mohl nějakou sebranku přesvědčit, ať mi pomůže v nějaké zemi převrátit režim a stát se panovníkem. Uvidíme. Teď už ale na trh. “
Toretan dalších několik dní chodíval do Grand Bazaru, kde měnil zlato na solary, ale věděl, že když se bude mezi těmito lidmi pohybovat delší dobu, může tak odhalit svoji pravou identitu. Přeci jen loď určená pro převoz zlata, vykradená, bez posádky, nedaleko od města vzbuzuje nemálo pochybností. Každý druhý obchodník, který by se kvůli svým drobným proti městským proviněním chtěl drobet zavděčit a ukázat svoji kladnou stránku před všemi papaláši Aldidanu by neváhal ani sekundu a stal se udavačem. Malým, záludným práskačem, který by doběhl za velitelem gardy, nebo Sultánkou a popsal mě. Ve městě velkém, jako Aldidan se dá schovat jistě déle, než v nějaké prdeli, ale i tak nechcete, aby vás hledali na každém kroku. Toretan využil tedy horkého odpoledne, sedl si a pozoroval ty malé, ostrovanské zmetky, jak okrádají cestovatele. Poznat někoho, kdo není místní, není nejmenší potíž a ti malý, jak bota černí Spratci se přikradou, vytáhnou pár mincí z kapsy a zmizí, jako pěna z piva v tomhle vedru. Byli však spořádaní. Bylo jasné, že to nedělají z vlastní iniciativy. Podle jejich výrazů a zasoplených rypáčků bylo zřejmé, že to nejsou žádní inteligenti. Jsou pouze rychlý. Ještě než začalo zapadat slunce, vydali se ti grázlící k baráku nedaleko bez toho, aby tušili, že dnes nejdou sami. Když jim otevřel dveře sotva dospělý ostrovan s xichtem propíchaným všelijakou bižuterií a ozdobama, skoro jsem se poblil. Tak tohle je extrémní nevkus, pomyslel jsem si. Když Spratci předali výdělek, ten cinkající mameluk jim prohledal kapsy, vzal si zbytek, dal jim pár výchovných facek a začali se otáčet. Přiskočil jsem ke dveřím, dal tam nohu, aby se nedovřeli a nasadil sem svérázný úsměv. Když se otevřeli dveře, rovnou, než jsem dostal jakoukoliv otázku, řekl jsem, že chci mluvit se šéfem.
„Tak pojď dál. Dovnitř se dostat dá, ale ven už možná obtížněji. “
Jen jsem se usmál a vkráčel dovnitř tak sebevědomě, jako bych byl nesmrtelný. Dům ani nebyl dům. Byla to prostě jen velká místnost, se schodištěm nahoru. V místnosti bylo celkem 11 osob i semnou. Všichni zjevně pochybní lapkové, podvodníci, zloději a mlátičky. Každý už si držel v ruce přichystanou zbraň, od malých nožíků až po krátké meče a dokonce jednu sekeru.
„Ty zbraně nebudou potřeba pánové. Nejsem ozbrojen a vážím sotva polovinu toho, co noha támhleté obří zrůdy. “
Prstem jsem ukázal na největšího vazouna v místnosti, který by neměl nejmenší problém mi rychlým pohybem jeho obří ruky zlomit záda.
Došel jsem ke stolu, odsunul si s úsměvem židli a posadil se přímo před jejich vrchního.
„Přišel jsem vám nabídnout obchod, který vám všem vydělá slušnej balík bez toho, abyste se nějak zapotili. Vzhledem k tomu, že jste v takovém počtu nasáčkovaní v jednom baráku, je zřejmé, že vás ty kšeftíky s dětma neživý. Máte i dost jiných zdrojů příjmu. A jelikož máte k dispozici celý dům, plánujete v Aldidanu na rozdíl ode mě působit mnohem déle. Já jsem zde jen na krátko. Před nedávnem jsem šel po pláži a zakopl jsem o pytel zlata. Problém je, že to zlato má značky té lodi, o které se už v celém městě mluví. Kdyby mi to zlato, někdo vyměnil za solary, třeba jen v poloviční hodnotě, získal bych tolik solarů, že bych z nich vyžil spokojeně celý život. A ten dotyčný by nabyl jednou takový zisk během dne, přičemž by se postupně musel vypořádat pouze s tím, kde ho udá. Zlato je univerzální surovina, a když má někdo čas, může z toho slušně vytěžit. Tak jak? Domluvíme se? “
Chvilku jsem měl pocit, že mi nikdo z nich nerozuměl ani slovo. Zírali na mě výrazem, že jsem nedokázal určit, jestli mě chtějí sežrat, znásilnit, nebo okrást.
„Víš kdo jsme, kočičko? MY JSME BRATRSTVO ČERNÉ RUKY!!! My jsme králové zlodějů! Ti nejlepší zloději v celém Aldidanu!!! My tě klidně umučíme a to zlat…! “
Ještě než to ten nekňuba, který stál na pravé straně místnosti dořekl, skočil jsem mu svérázně do řeči.
„Je mi zcela lhostejné, kdo jsi ty a o tom kdo jste vy jako celek, si nedělám žádné iluze! Jste banda zlodějů, ať už si říkáte, jak chcete. A jestli sis to neuvědomil ty bezvýznamná existence. Bavím se tady s tvým šéfem, nikoliv s tebou. Myslíš si, že jsem snad tak stupidní, abych sem nakráčel bez toho, abych neměl pojištěné, že to zlato bude do nějaké doby putovat po městě pro případ, že se nevrátím? Když mě teď začnete mučit, budu vám popisovat cesty k různým domům ve městě. U jednoho z nich bude sedět dítě, které když tam někoho zmerčí, řekne to osobě, která to zlato hlídá v jiném domě a prostě ho jen ukryje. S mojí smrtí by zmizela možnost tohohle obchodu a vzhledem k tomu, jak výhodný obchod vám nabízím, měl bys nechat mluvit ty chytré, než řekneš něco, čím celou tuhle možnost vydělat si na 2 zimy v bordelu pro každého z vás zcela posereš… “
Velmi pomalu jsem otočil hlavu zpět k zjevně ostřílenému, jednookému kriminálníkovi v černé kožené zbroji, opřel se do židle, jako bych byl v naprostém bezpečí a čekal na to, co z něj vypadne.
„Jak provedeme výměnu? Doneseš to sem, nebo máme jít s tebou? “
Zeptal se po chvilce napínavého ticha.
„Nejsem blázen, hlupák a ani sebevrah. Výměna bude postupná. Budu za vámi chodit s takovým množstvím, pro které se vám nevyplatí podříznout mi krk. Vy mi ho vyměníte za solary v poloviční hodnotě a já odejdu. Tohle budeme dělat zhruba týden, než bude celá směna provedena. Mimochodem, vím jak vypadájí tvoji muži, takže kdyby se nějaký z nich chtěl vydat na špacír, a sledovat mě, věř tomu, že si uděláme velmi dlouhou procházku a bude jen ztrácet čas. Ve finále se kromě velikosti od těch co stojí kolem mě, moc neliším. Jen nejsem silný, ale značně chytřejší, než někteří. “ Pomalu jsem natočil hlavu na toho, který si dovolil mě osočovat.
Vůdce téhle bandy přivřel jeho jediné oko, odfoukl z dýmky a následně to zkusil ještě jednou.
„Nenapijeme se tedy pořádně, abychom oslavili náš nový obchůdek?“
„Říkal jsem ti, že nejsem hlupák. Až obchod skončí, napiju se s radostí s každým z vás a můžeme oslavovat bujaře několik dní a nocí. Po celou dobu obchodu si však budu držet mysl bystrou. Důležité věci beru zodpovědně. “
Věděl jsem, že tuto větu by chtěl slyšet každý, kdo musí vézt bandu imbecilů, kterým se něco musí opakovat i desetkrát. Bylo zcela jasné, že se zalíbím svojí vypočítavostí, drzostí, odvahou a opatrností. Když jsem se vracel do příbytku, vyrazil jsem prvně zcela opačným směrem a postupně prošel celým městem, přičemž jsem stále kontroloval, jestli za mnou někdo nejde. Paranoidně jsem kontroloval i děti a všechny, které jsem již někdy zahlédl.
Následujících několik dní jsem průběžně nosil zlato, měnil trasy, nosil solary, měnil trasy, dělal si různé zastávky, ohlížel se, občas se někde na chvíli ukryl a pozoroval, kdo mi jde v patách a podobně. Celý obchod naštěstí proběhl v klidu. Během předávání jsem se občas na chvilku zdržel, abych prohodil pár slov s každým, kdo vypadal ochotně normálně konverzovat. Na konci týdne jsem dostal i naučnou přednášku o historii jejich bratrstva. I přes tu zbytečnou nudu, která mi nevnukla žádný nápad, jsem se pochopitelně tvářil, jako že mě to zajímá. Při posledním předání se stalo nevyhnutelné. Vrchní lapka se mi představil jako Alfar prohnaný a nabídl mi členství v jejich bratrstvu. Započali jsme debatu, při které jsem si nechal vysvětlit, co by to obnášelo. Kdybych souhlasil, byl bych svým způsobem nucen žít v Aldidanu. To však nebylo v souladu s mými cíli. Domluvil jsem se s nimi, že se jednoho dne do Aldidanu vrátím a hned jak tak učiním, přidám se k nim. Pochopitelně se mě pokusili ještě toho dne přemluvit, ať se s nimi napiji, ale bylo mi jasné, že vhodný moment bude, až budu mít solary z kapes na místě, kde je chci. Oslava proběhla tedy hned po jejich přemístění do skrýše.
Další týden jsem trávil pobíháním po městě a sháněním toho, co potřebuji na cestu. Nakoupil jsem si běžné věci a nějaké to vybaveníčko pro muže s nekalým zaměřením. To podstatné co jsem chtěl, však nebylo možné koupit ihned. Zadal jsem si v těch nejlepších obchodech ve městě vyrobit několik věcí na zakázku. U koželužníka jsem si nechal vyrobit koženou zbroj s kalhotami, rukavicemi bez prstů, kožené boty, do kterých by bylo možné umístit čepel, nátepníky a opasek v černé barvě. Ještě předtím, když jsem procházel jeho obchod, všiml jsem si, že je tam několik kousků, které na sobě mají krásné a elegantní vzory a motivy. Vše s tématikou lovu, zvířat a podobně. Koželužník mi sdělil, že jeho žena je umělkyně a vyřezává motivy do kůže. Rovnou jsem si řekl, o její služby. Sdělil jsem, že na čase tolik nezáleží, ale že chci na zbroji motivy lebek, draků, květin a aby vše pojala jako své mistrovské dílo. Rovněž jsem si řekl, o černý kabát z té nejjemnější hověziny, jaká lze udělat. Chtěl jsem něco tmavého, přes co nepromoknu, mohu se do toho zahalit a je to lehké a nedělá to rámus. Rovněž jsem chtěl, aby to dokázala prošít švadlena, tak, aby černá nit vytvořila ty nejlepší možné vzory, které lze do kůže udělat.
U kovářů jsem si nechal vyrobit čepele do bot, a když jsem pozoroval kováře, jak obratně, leč opatrně a s láskou pracuje s kovem, dostal jsem nápad na speciální a nenápadnou zbraň. Chvilku jsem nad tím přemýšlel, pak jsem to namaloval a začal s kovářem debatovat. Celá debata trvala téměř půl dne a celou noc, přičemž vypil asi sto piv a já 12… Nakonec kovář přišel na způsob, jak ukotvit čepel tak, aby při bodání držela vysunutá a rozhodl se, že když to zaplatím, zkusí mi takovou zbraň vykovat. 4 týdny jsem seděl v kovárně, pozoroval ho, co a jak dělá a specifikoval své požadavky. Jedním z nich byl i kovový plátek až po loket, kterým by bylo možné vykrývat údery zejména sečných zbraní a uložení celé konstrukce následně do kůže, aby mi nevydřela mezery v srsti na rukou. Poslední věc, kterou jsem chtěl, byla kuše. Chladnokrevná a nenápadná hračka, kterou přes celou hospodu jedním zmáčknutím dokážeš udělat větší ránu, než pěstí. Požadavky byly jasné. Chtěl jsem, aby byla zejména malá a lehká. Rovněž jsem chtěl, aby na ní byl bajonet a měla drážky pro 3 šipky. Když jsem kožený kabát předával na zdobení švadleně, poručil jsem si u ní ještě šátek z černého hedvábí a červenými výšivkami na motivy smrti. Ten zle využít jako maskování, nebo přikrývka hlavy pro případ, že na mě bude pražit slunce.

Kromě toho, že trvalo téměř 3 měsíce, než vše bylo kompletně hotovo, stálo mě to polovinu mých čestně nabytých úspor. Jak byly zakázky hotové, nosil jsem je průběžně do obchodu, ve kterém mi je mohli očarovat. Zprvu si ze mě ten šarlatán za pultem dělal legraci, jestli nechci lektvar na růst, nebo na sílu. Když jsem ale zacinkal pytlíkem s tak charakteristickým zvukem, jaký mají jen solary, pochopil, že tam nejsem pro růstové doplňky.
Řekl jsem mu, kolik solarů mohu zaplatit a naporoučel si to nejlepší na všechny své věci na rychlost, obratnost, lepší trefu, krvácení a podobně, v dané ceně na každý ze svých kousků vybavení. Chvilku na mě koukal jako na naprostého pošetilce, když jsem chtěl, aby se skrze můj šátek dalo dýchat pod vodou a jen kroutil hlavou. Nakonec jsme se domluvili na tom, že se vynasnaží udělat to nejlepší, co dokáže, ale že moje přemrštěné požadavky nedokáže zaručit.
Za 3 další týdny jsem byl kompletní. Měl jsem vše, co bylo potřebné pro to, abych bezpečně mohl začít putovat světem a získat i to, co získá za život jen hrstka bytostí. Pravou moc a svobodu. Poslední noc předtím, než jsem se chystal vyrazit z města, najmul jsem si v ranních hodinách levnou, leč mladou a pohlednou khajitteu na poslední pobavení. Dovedl jsem ji do domu, vysvlékl ji, nechal ji lehnout si na břicho, nasedl na ní, vysunul čepel a probodl jí zezadu oběma čepelemi krk. Fungovali tak jak měli. Bezchybně. Posledního dne jsem ještě vyrazil za vyhlášeným šampionem města Rudým Drápem. Všude se šuškalo, že je na dně a prodává vše, co již pro něj nemá valnou hodnotu. Prsten neviditelnosti mi dal téměř zdarma. Když jsem od něj odcházel s tím, že se vydám do přístavu na první loď někam do neznáma, vrazila do mě jakási pekelná kurva rasy, kterou jsem nikdy neměl tu čest spatřit. Byla členem zajímavé skupinky podivínů, kteří zjevně neměli tolik co společného a působili dosti roztěkaně a naivně. Chvilku jsem je pozoroval, a když si mě konečně všimli, sám došel a začal se mi vnucovat jeden z nich. Tak dobrá. Chcete kamaráda? Odedneška budu váš nový kamarád. Uvidíme, kam až se s vámi dostanu. To jsem ještě ale netušil, že skupinka mameluků, která vypadá, jako by je vyplivl sám ten nejhorší vtip, během chvíle zdecimuje celé město…

Pravé jméno: Toretan
Vlastní jméno: Toretan Travič
Aktuální jméno: Lukrecius Leone
Záměr: Nakoupit vše potřebné, najít skupinu naivních imbecilů, dosáhnout velkolepého cíle, všechny zabít a přivlastnit si veškeré zásluhy
Přesvědčení: Zákonné zlo
Charakterové vlastnosti: Chronické lhaní a mazání medu kolem úst, naprosté vnitřní pohrdání životem ostatních, neuznávání jakéhokoliv zákona, vrozená chuť škodit, ubližovat a obírat ostatní. Velmi si rovněž libuje, když okrade chudé a slabé. Baví ho to více, než brát bohatým.

Nahoru